..: Továrna na absolutno :.. 3. kapitola - Arogance - Továrna na absolutno
Harry Potter
Sherlock BBC
Tvorba
Uživatelské menu
Nové komentáře
(Z)vážené entity, omluvínkuju se... - Diky mo... Zaslal/a: Blanch  •  Čas: 22.6.2019 23:19
Poprask na Godrickově dole: 4. kapitola - Zmatený - Mam cas... Zaslal/a: Blanch  •  Čas: 22.6.2019 23:18
Poprask na Godrickově dole: 4. kapitola - Zmatený - Prepáč ... Zaslal/a: Clemenza  •  Čas: 7.6.2019 17:21
Poprask na Godrickově dole: 4. kapitola - Zmatený - Já to t... Zaslal/a: Clemenza  •  Čas: 7.6.2019 17:19
(Z)vážené entity, omluvínkuju se... - A ono j... Zaslal/a: samba  •  Čas: 25.5.2019 0:04
(Z)vážené entity, omluvínkuju se... - Já jsem... Zaslal/a: Beatrice  •  Čas: 22.5.2019 18:45
(Z)vážené entity, omluvínkuju se... - ach jo... Zaslal/a: Miona  •  Čas: 22.5.2019 8:21
KČNTNŽ - 11. kapitola - *devil ... Zaslal/a: Blanch  •  Čas: 22.5.2019 3:19
Rozpracované
Status Quo: 2. kapitola - 50%
Pavoučí síť: 11. kapitola - 25%
Acta non verba: 3. kapitola - 25%
Poprask na Godrickově dole: 5. kapitola - 10%
Kategorie: A tak Bůh stvořil Malfoye

3. kapitola - Arogance

Fandom: Harry Potter
Omezení: 18+
Rok vzniku: 2007
Pár: Harry Potter/Lucius Malfoy
Žánr: slash, pwp, badfic, angst, bloodplay, psychologický, depresivní, non-con, rape, tragédie
Postavy: Lucius Malfoy, Harry Potter, lord Voldemort, Severus Snape
Shrnutí: Svět se nadobro změnil. Temná strana zvítězila. Anglii ovládnul Voldemort, svět potemněl a ním i nálada. Lucius Malfoy zůstal sám. Sám se svou pomstou. Ale nastane den, kdy bude moci svou pomstu uskutečnit... Hlavně, když mu tak příhodně nahraje sám Pán temnot.
Odměna, samota, arogance. Tři iniciály, které tvoří slovo OSA. Osa života jednoho smrtijeda, který se považuje za boha.
Slovo autorky: Povídka je hodně stará, vznikla v době, kdy ještě nevyšly všechny HP knihy, tedy se v ní mohou vyskytovat jisté nesrovnalosti.

 

 

 

Ráno Harry prohledával celý dům, ale ať hledal, jak hledal, Luciuse Malfoye v něm nenašel. Bláhově se pokusil vyjít z hlavních dveří aspoň na zahradu, ale klika ho silou odmrštila k protější zdi a kůží mu projel elektrický impulz. Jak jinak, kouzlo.
Promnul si týl, na němž se rýsovala nepěkná boule. Postavil se na nohy, věděl, že tudy cesta nepovede.


Co měl dělat celý den? Jeho „Pán“ mu neuložil žádnou práci, dokonce se s ním, jak se zdálo, nehodlal už ani bavit. Ani skřítka mu neřekla, že by měl něco na práci, protože pan Malfoy z domu vyrazil už při úsvitu.
Takže co bude teď? Zřejmě ho svým včerejším oznámením, že nezabil jeho rodinu, nějak vykolejil z běžného režimu, protože jinak by aspoň něco udělal. Harry mu viděl ve tváři, že mu nevěří, ani co by se za nehet vešlo. Nevěděl sám, proč má tu potřebu se před ním ospravedlnit. Ačkoliv ta situace, ve které byli… Když jeho tělo neposlušně podlehlo laskání, i když bylo brutální a bezcitné…

Možná to byl ten vrozený nebelvírský samaritánský komplex a možná v tom bude i něco víc… opravdu víc? Tušil aspoň Lucius, co se mu tehdy odehrávalo pod nosem? Zřejmě ne, jinak by ho nikdy neobvinil z dvojité vraždy. Tedy této konkrétní.


Ať už ho Malfoy nenáviděl, ať už jím pohrdal, nenechá Luciuse, aby si o něm myslel, že je vrah. Ano, během války zabil několik smrtijedů, důkazem byl třeba Lestrange, k jehož smrti ho přihnala pomsta, nebo se zapříčinil o to, aby samotný lord Voldemort vyškrtnul ze svého seznamu poddaných toho prevíta Šedohřbeta. Pomstil tak Removo prokletí. Ale nikdy by nezabil Draca a Cissu, ačkoliv ji neměl příliš v lásce, také ne, protože poslední události ho natolik ovlivnily, že by už toho nebyl nikdy schopen.

Vrátil se zpátky do Luciovy ložnice.

Byl z předešlé noci dost nevyspaný a rozhodl se to napravit, než se Lucius vrátí. Stejně ho nic pěkného nečekalo. Jen otevřel čerstvou ránu a za tohle ho trest určitě nemine. Neočekává, že Malfoy jen tak zapomene.
Poslední spánek v jeho životě, přemítal odevzdaně. Plavovlasý muž si ho tu po oné události už určitě nebude chtít nechat. Konečně vysvobození, konečně tak dlouho očekávaná smrt. Vždyť co mu na tomto všivém světě ještě zbylo? Všichni jeho blízcí byli mrtví a ty, které miloval a oni milovali jeho, za něj obětovali život, aby mohl nastolit klid v tomto prašivém světě. Ve světě, který nakonec vůbec nezachránil.

Zradil jejich důvěru, už si nezasloužil dál žít. Klidně, ať ho Malfoy zabije. Tento svět si jen oddechne a masa smrtijedů si třeba na jeho hrobě s pobavením zatančí kozáčka.

Vešel do místnosti, po nepěkné ráně se mu trochu zamotala hlava a svalil se na boční skříň. Ta se teď mírně pootevřela. Nahlédl do ní a spatřil v ní něco příhodného… Napadla ho spásná, i když šílená, myšlenka. Sice netušil, jak ji uskutečnit, ale třeba mu Malfoy nakonec uvěří. Pokud měl Harry umřít, chtěl, aby byl očištěn od všech hříchů. Aby to bylo s čistým svědomím, a aby bylo spravedlnosti učiněno za dost.  Nechtěl umřít s černým štítem připevněným na hrudi, s vizitkou, na které budou neprávem napsána dvě jména: Draco Malfoy a Narcissa Blacková-Malfoyová.

S neoprávněnou vinou.
Prstem přejel po ornamentu.
Budiž. Nějak se to bude muset udělat.



***  
 


Když se pozdě večer Lucius vrátil, nebyl sám.
Harry nepozorovaně vnikl na do prostoru chodby a schoval se za roh. Sledoval dvě vysoké siluety v tichém rozhovoru… Luciuse ihned poznal, ale toho druhého zprvu vůbec. Jakmile však natočil tvář, zpod kápě poznal ten nezaměnitelný orlí nos.
Ten hajzl. Tolikrát si ho přál zabít. Pomstít Brumbála, pomstít Rona a Hermionu, kteří také umřeli jeho rukou.
Snažil se poslouchat, co je obsahem jejich rozhovoru, ale byl moc daleko na to, aby zaslechl byť jedinou hlásku.

Zašel zpátky, a jakmile do pokoje vtrhnul Lucius, dělal, že spí.
Nic se nedělo.
Lucius se mlčky uložil na svůj kraj postele a během půlhodiny byl v říši snů.
Nic se nestalo. Nic.
Harryho podivně píchlo u srdce.

Nestál mu ani za pár nenávistných slov. Za opovržení. Za obviňující pohled. Lucius Malfoy ho jednoduše ignoroval. Jako by byl jen dekorativní doplněk.

Polknul. Někde uprostřed hrudi se mu rozlil podivný pocit plný beznaděje a putoval výš. Až do krku, kde se transformoval do nechutné žluče.

Harry pro Malfoye zkrátka nic neznamenal.

 


*** 
 


Následující den se divadlo opakovalo.

Zase ty dvě samé siluety. Snape s Luciusem v přijímacím salónku. Popíjeli nějakou drahou whisky a Harry skrze dveře slyšel, jak se něčemu smějí.

Když později Snape odešel a Lucius znovu mlčky ulehl na své místo, aniž by se Harryho dotkl nebo na něj jakkoliv promluvil, Harry se nadechoval ke vtíravé otázce.


„Vy máte něco se Snapem?“
Chvíli bylo hrobové ticho, načež se Lucius vyhoupnul do sedu a natočil svou bledou tvář ke směru, kde Potter ležel. Zdvihl udiveně jedno obočí a posléze se jeho kalný zrak projasnil nevídaným zjištěním. Že by snad zlatý chlapec žárlil? Ale to snad…


„Oh, jak roztomilé,“ nadhodil kousavě. „Snad nežárlíte, Pottere!?“
„Já? Cože?“ Vzepjal se Harry na lokty. „Ani náhodou…“
„Dobrou noc, Pottere!“ Otočil se nazpět Lucius a už neřekl jediné slovo.


Černovlasý mladík ještě dobrou chvíli nechápavě hleděl na jeho záda s otevřenými rty. Hlavou se mu honily stovky nesmyslných myšlenek a zbytečných výčitek. Co tohle zase bylo? Nějaká nová hra Jak ponížit Pottera? Udělal zase něco?


Co to u Merlina sakra mělo být? A co to bylo s Harrym?

Šlo o nějakou pokřivenou psychologii?

Nechápavě se zachumlal do své přikrývky a přivřel oči. Nechtěl nad tím přemýšlet. Příliš ho to pohlcovalo. Od momentu, kdy ho dal Lucius zase do kupy, nechápal jediný jeho čin. Nedával mu smysl.

Lucius Malfoy nedával smysl.

 

Nakonec nechal tmu, aby ho ukonejšila.



***  
 


Bylo to už čtvrtý den.

Nervózně trnul za futry dveří od salónku.
Zase tam seděli, zase popíjeli a zase se smáli a Harry zase nechápal, proč je tajně pozoruje, přestože si byl napůl jistý, že oba dva moc dobře ví, že tam Harry stojí a sleduje je.
Ospravedlňoval si svůj čin tím, že stejně nemá co dělat. Možná to tak i bylo, ale…
Bylo tady to ale. Obligátní ale.

Když Snape později odcházel a byl téměř už u dveří vstupního sálu, pomalu hýbaje s klikou, Lucius se se škodolibým výrazem vydal k Harrymu. Dveře cvakly. Udělal dva kroky a najednou ztratil rovnováhu. S hlasitým výkřikem se svalil k zemi.


Harry se ohlédl na příčinu toho incidentu. Lépe řečeno oné příčině pohlédl přímo do jejích divokých očí.


„Remusi,“ vydechl překvapeně a oči mu ve stejný moment automaticky zvlhly.
Víc toho říct však nestihl.


„Avada kedavra!“ Zahřměl sytý baryton a ve stejný moment spatřil Snapea, jak se tyčí nad mrtvým tělem bývalého vlkodlaka.
„Remusi!“ Zakřičel Harry znovu hystericky, tentokrát o poznání silněji a hlasitěji. „Remusi!“ Klekl k němu, oči plné slz. „Vy parchante!“ Otočil se na svého bývalého profesora lektvarů. „Vy jste ho chladnokrevně zabil… Vy… Vy… Ty zkurvysyne!“ Vmžiku byl na dvou a vrhnul se na smrtijeda, snažil se mu aspoň svou muší vahou nějak ublížit. V srdci silný bol a žal, ústa plná nadávek a oči plné slz, které se nezbedně kutálely po tom kdysi slavném obličeji. Působil zase jako šílený.

Snape kluka odhodil stranou a ten dopadl k semišové pohovce. Opatřil ho neviditelnými obvazy a sklonil se ke svému příteli.


„Enervate,“ pročísl ticho jeho hluboký hlas a blonďatý aristokrat se chytil za hlavu.
„Salazare, co to bylo?“ Optal se.
„Myslím, že už nic, s čím by sis měl dělat starosti, Luciusi,“ ušklíbl se a do svého hlasu nechal vniknout svůj obvyklý jízlivý tón. Kopnul do nehybného těla, na jehož obličeji se ještě zračil spokojený výraz ze shledání, které však nebylo naplněno.
„To byl ten prašivý vlkodlak?“ Opáčil vcelku klidně Malfoy. „Tak už nám aspoň ušetřil práci. Čekal jsem ho mnohem dříve.“

Zatímco se dva smrtijedi perfektně bavili nad výborně vykonanou prací, Harryho pohled se nevědomky stočil kousek od něj, ke křeslu, pod nímž ležela jedna velice užitečná věc.
Remova hůlka.

Pokusil se v sobě potlačit všechen ten žal a zůstat chladný.


Hůlka naštěstí nebyla v zorném poli člověka, který stál na nohou. Byla hezky ukrytá pod křeslem a mohl ji vidět pouze znehybněný Potter ležící na podlaze.


Snažil se myslet. Myslet racionálně. Tvář měl umazanou od slz, srdce, kdyby mohlo, by mu uprostřed hrudi explodovalo.
Remus. Remus byl živý. Myslel, že dávno zemřel. Že je mrtev. Ale on žil. Žil a přišel ho zachránit… A za svou dobrotu… Zemřel. Další z lidí, které Harry miloval a kteří se pro něj obětovali… Kteří kvůli němu umřeli. Harry už nemohl dál snášet tento krutý svět. Nemohl. Remus byl poslední. Poslední jeho blízký člověk. Poslední… Kdo přežil… A následovně zase zemřel.
Nevydržel to. Už toho bylo příliš. Dech ho zrazoval a pevné neviditelné obvazy mu moc nepřidaly. Hlava se začala točit a skrze vodnaté oči už dávno neviděl. Naposledy se nadechl… A omdlel.
 


***
 


Když se ráno probudil, byl zase sám. Jak nečekané.


První impuls, který obklopil jeho mysl, ho donutil vystřelit z postele rychlostí světla.
Ta hůlka! Remova hůlka!
Utíkal do vstupního sálu. Jako topící se chytá záchranného kruhu, Harry bezmocně padl na kolena a začal prohmatávat prostor pod křeslem.
Byl tam! Hůlka tam byla! Jeho spása! Jeho záchrana! Jeho všechno.
Vzpomněl si na Remuse, semknul víčka a skrze husté řasy pronikla jedna horká slza. Skápla na koberec. Jako by už jednoduše nebylo víc co plakat. Všechny ty životy oplakal tolikrát…
 

Teď nebyl čas smutnit. To mohl potom, bude na to mít celý život. Teď přišel čas jednat. A Harry musel využít své nečekané výhody.

Pán domu byl stále pryč.
Ačkoliv Harry věděl, že by měl co nejdříve zmizet, musel to udělat. Musel sám sebe očistit, přestože v očích smrtijeda, který mu tolik ublížil. I když to nedávalo smysl, měl nutkání to udělat. Měl nutkání to Luciovi vysvětlit. Zasloužil si to. I když Harry nechápal proč. Něco ho nutilo to udělat.

Vrátil se do ložnice.

Otevřel skříň.

Dělilo ho od té myšlenky už jen pár sekund.


Přiložil si hůlku k hlavě a pár úderů srdce na to vyslal oslnivě modravý paprsek do nádoby poseté ornamenty.
Myslánka. Luciova myslánka.
Úkol splněn.


Dnes se necítil na to, aby s ním bojoval. Byl sám, bez plánu, bez naděje, bez útočiště, bez přátel. Obklopen kouzly. Ne, dnes se jenom musel odtud dostat. To příště, příště se pomstí. Hned po tom, co si Lucius prohlédne vzpomínku, kterou mu společně s myslánkou nechal na nočním stolku u zrcadla. Poté, co zjistí, že ho trestal nespravedlivě. Poté, co zjistí, že je nevinný, poté, co zjistí… Co TO zjistí…

Vyšel z místnosti. Nabral si letax. Známým kouzlem, které ho učili kdysi na bystrozorské akademii, odčaroval krb proti přemisťování se letaxovou sítí. Nakročil se a…

„Expeliarmus,“ jeho hůlka vylétla do vzduchu. „Mdloby na tebe!“


Bylo pozdě. Příliš zahálel. Jeho mučednické, záchranářské a samaritánské komplexy ho přivedly do záhuby. Připravily ho o drahocenný čas.

 


***  




Malfoy nikdy neměl hlubší city. Malfoy nikdy neznal srdcebol, Malfoy, to jméno samo mluvilo za sebe. Malfoyové nikdy neznali výčitky. Neměli slabosti a netrpěli přílišnou touhou po něčem příliš čistém a nevšedním, po něčem, čemu se říká vlídnost a něha, přitažlivost nebo snad láska. Malfoyové, ti nikdy. Znali jen komfort, ukojování základních tužeb.


Lucius Malfoy netrpěl slabostmi vůči jiným osobám, nebyl na ně vázán a nic ho k nim nepoutalo. K nikomu. Tak jak je možné, že v ten okamžik…Lucius Malfoy… Pocítil slabost? Slabost… Vůči tomu spratkovi. Slabost, něco tak nepřijatelného. Vždyť měl být netvor.


Malfoyové netrpí slabostmi, řekl si už snad po sté v to ráno, zbavují se jich. Zbavují se jich, aby přežili v tomto prohnilém světě. Ve světě, který se jim líbil. Ve světě, kde nesměli riskovat tím, že by podlehli svým slabostem. Ve světě, který neznal odpuštění a neznal hluboké touhy.



„Můj pane,“ plavé vlasy spadaly na černý smrtijedský hábit. Protentokrát se hrdý aristokrat rozhodl postát. Řekne pánovi, co má na srdci – hezky z očí do očí. „Chtěl jsem udělat, oč si mě žádal. Jen za tu chvíli, co byl Potter u mne, jsem ihned rozpoznal, že je vážně k ničemu. Ani já už nevím, co s ním nadále dělat, Mistře. Předávám ti ho nazpět a děkuji za tvůj předešlý dar…“
„Víš Luciusi, že když mi navrátíš to, čím jsem tě obdaroval, že mě urážíš?“
„Ne pane, tohle není urážka. Něco jsem si totiž uvědomil.“
Hadí oči se v místech, kde by mělo být obočí, pozvedly. Lord Voldemort nenuceně na svého sluhu hleděl, v očích vykresleny dva pomyslné otazníky.
„Nemohu ho zabít, i kdybych chtěl,“ pokračoval Malfoy senior, „něco jsem si uvědomil. Vím, že to pro tebe už jistě není důležité, Mistře, a zřejmě si na to zapomněl, ale je to Potter. Pottera můžeš zabít pouze ty, můj pane. Ta věštba mluví jasně…“
Temný pán si promnul překvapeně prsty, na něco tak přízemního už dávno zapomněl.

„Máš pravdu, můj slizký příteli, to vskutku máš,“ rukou zajel do své kapsy a vytáhl hůlku s pérem ptáka fénixe. „Budiž,“ postavil se nad bezvládné spící tělo. Netrvalo to ani pár vteřin. Zvolal dvě osudová slova, „Avada kedavra.“
A Harryho Pottera letmo olízly dva zelené paprsky. Parodie na věc, která si říkala doposud život vyvoleného chlapce, opustila tento všivý svět.

Hadí muž vykročil zpět ke svému trůnnímu křeslu, aniž by tušil, proč se najednou na tváři jeho věrného smrtijeda objevil ten podivný prázdný pohled.


Pán si myslel, že Potter spí tvrdým spánkem. Nevěděl už však, že mu večer Lucius podal Doušek živé smrti. Lektvar, který oběť dlouhodobě uspí. Neusmrtí, pouze uspí, navěky uspí.
Průzračně modrý zrak se střetnul s tím rudým.


„A teď už se o něj můžeš postarat. Vyhoď jeho tělo třeba někde na skládce, je mi to jedno.“
„Jak poroučíš, můj pane,“ uklonil se ten Malfoy, který se právě zbavil své jediné slabosti. Uchopil do náruče pomalu chladnoucí tělo, které se mu náhle zdálo o tolik těžší, a opustil prostory.

 


***

 


Kolikrát jste přemýšleli nad tím, že je život – jak se tak říká - pes? Život je pes… Který se zahryzne do krční tepny. Život je vlkodlak, který z vás vysaje životní sílu, touhy a zanechá ve vás jen skořápku, která se pachtí od ničeho k ničemu. Život… si naivně říkal život. Život měl něco znamenat. Něčím být. Život by se měl žít plnými doušky. Život by se neměl promrhat.


Ale to Malfoyové neznají.


„Ty malý drzý spratku! Jak si to mohl udělat! Svému otci? Své matce? Rodině? Nám? Jak si mohl zradit Temného pána a smrtijedy!“ Rodolphus Lestrange namířil na Draca hůlku dříve, než mladík stačil zareagovat.
„Avada kedavra!“ Než však kletba zasáhla svůj určený cíl, do zorného pole skočil úplně někdo jiný.
„Rodolphusi…“ Narcissa Malfoyová naposledy otevřela své něžné rty. Světlo v jejích očích navždy pohaslo. Pro jejího jediného syna, kterého bezmezně milovala. Tělo křehké ženy se svalilo vmžiku k zemi.
„Matko…“ vyplulo tiše, ale bolestně, z úst smrtijeda, který zradil Pána zla.
„Cisso!“ Zahřměl útočník k tělu pohoršeně a trochu zaraženě. „Ale teď… Teď už za to zaplatíš…“ otočí se znovu ke svému cíli.


Draco Malfoy jen bezmocně stál na svém místě a apaticky hleděl do černých očí svého strýce. Věděl, že nemá šanci, poněvadž svou hůlku zlomil uprostřed boje. Před očima se mu mihly poslední chvíle jeho života a jedny z těch nejkrásnějších. Harry, jak ho zve na rande. Harry, jak líbá jeho rty v době, kdy si myslel, že si z něj utahuje. Harry, jak mu koupil dárek k narozeninám. Harry, jak se společně s ním potí v jedné posteli. Harry, který zařídil jejich nový byt… Harry… jak na něj křičí…


„Draco!“ Ozve se z dálky.
„Avada kedavra,“ podruhé za několik chvil vzduchem proplula nevlídná smrt. Ale vždy ke všem spravedlivá.
Rodolphus Lestrange se se zadostiučiněním ušklíbnul a prohlásil: „Oko za oko, zub za zub… Draco. Nikdy jsi nebyl syn svého otce.“
„Sectusempra,“ ozvalo se za jeho zády a smrtijed se sklátil k zemi. „Teď zaplatíš za to, co jsi mu udělal. Zaplatíš za všechny mrtvé, kteří kdy okusili bolest z tvé hůlky, zaplatíš… Za všechno, Lestrange, stejně jako jednou zaplatí ta tvá prašivá žena! Avada kedavra!“

 


Hrdina Harry Potter. Chlapec, který přežil. Chlapec, který měl být spásou tohoto světa.
Seděl u mrtvého těla bledého mladíka a plakal.


„Draco,“ slza skápla na ještě mírně hřejivou přesto netečnou tvář. „Odpusť mi, prosím, Draco,“ jindy zdánlivě silný hoch se začal pohupovat dopředu v konejšivém gestu, které se měnilo v panické uvědomění. Byl jako chorý blázen zbaven vědomí a nevnímal okolní svět. „Draco. Miluji tě, Draco…“


Tři mrtvá těla ponořená do tmy, byla od sebe vzdálena sotva pár stop. Všechna okusila stejný osud.

Nad hlavou chlapce s jizvou na čele se linul štiplavý nazelenalý kouř.

 


 

Pohled ocelových očí se odrážel od povrchu. Plavovlasá silueta pozorovala sama sebe.

Kdy naposledy měl Lucius možnost si sednout k toaletnímu stolku své bývalé ženy? Nikdy. Vlastně nikdy neměl tu potřebu. Nikdy to neudělal. Miloval vůbec Narcissu? Nebo pro něj byla jen klisna, kterou si zakoupí chovatel koní, aby se s ní mohl chlubit na přehlídkách? Byla pro něj jen trofej? Sám to nevěděl. Teď, když se díval sám na sebe do zrcadla, nic nepociťoval. Jeho kamenné srdce bylo chladné jako kdykoliv předtím. Prázdné, neznalé slabostí.


Podíval se sám na sebe, uviděl jen arogantní tvář jednoho ukrytého zbabělce, a poté se sklonil do mísy zdobené ornamenty, jejíž obsah se blýsknul. Odrážel se v jeho obličeji.
Takhle to tedy všechno bylo.
Křivdil mu. Možná proto Malfoy poprvé ve svém životě poznal slabost. A možná i něco víc.
Ale zbavil se jí dřív, než ho pohltila.

A tak bůh stvořil Malfoye…
…aby podváděl, zabíjel, drancoval, zrazoval… a aby měl nad ostatními vždy navrch.


Vydáno: 3.12.2018 23:44 | 
Přečteno: 97x | 
Autor: Blanch
 | Hodnocení:

Komentáře rss

Přidat komentář >

, - odpovědět
avatar
Tak tenhle konec jsem nečekala ale perfektní . 3
icon odpověděl(a)
Blanch
Díky. I když ta povídka nebyla úplně oblíbená, já jsem ji měla docela ráda :)
Žádný přehnaný cukrování, ani patos. Dneska snad už jen klišé, i když v té době toho zrovna moc nebylo, hlavně na tenhle pár.

Obsah těchto stránek není vhodný pro osoby mladší 18 let. Texty mohou být příliš explicitní.
Dodržujte prosím pravidla webu.
Obrázky ze záhlaví jsou oficiálními photoshooty herců Toma Feltona a Daniela Radcliffa, které jsou volně k využití.