..: Továrna na absolutno :.. Pavoučí síť: 3. kapitola - Řada otázek - Továrna na absolutno
Harry Potter
Sherlock BBC
Tvorba
Uživatelské menu
Nové komentáře
Status Quo: 3. kapitola - Páči sa... Zaslal/a: Ester  •  Čas: 22.8.2019 21:13
Status Quo: 3. kapitola - Tak to ... Zaslal/a: Karin  •  Čas: 21.8.2019 22:04
Status Quo: 3. kapitola - :D a te... Zaslal/a: Miona  •  Čas: 21.8.2019 9:21
Autorovo tklivé usebrání aneb attention whore vrací úder - Třeba t... Zaslal/a: Blanch  •  Čas: 19.8.2019 23:48
Autorovo tklivé usebrání aneb attention whore vrací úder - Na Rona... Zaslal/a: Blanch  •  Čas: 19.8.2019 23:44
Autorovo tklivé usebrání aneb attention whore vrací úder - Díky za... Zaslal/a: Beatrice  •  Čas: 19.8.2019 23:28
Vaříme s Dracem Malfoyem - To kome... Zaslal/a: Blanch  •  Čas: 19.8.2019 17:17
Status Quo: 2. kapitola - :D Rozh... Zaslal/a: Blanch  •  Čas: 19.8.2019 17:10
Rozpracované
Pavoučí síť: 11. kapitola - 50%
Poprask na Godrickově dole: 5. kapitola - 25%
Status Quo: 3. kapitola - 75%
Status Quo: 4. kapitola - 75%
Status Quo: 5. kapitola - 50%
Kategorie: Novinky, Pavoučí síť

Pavoučí síť: 3. kapitola - Řada otázek

Fandom: Sherlock BBC
Žánr: psychologický, slash(tedy zatím ještě ne, ale později pochopitelně ano)
Ke kapitole: Celý svět se rozhodl, že prostě musí Johna Watsona nasrat.
Slovo autorky: No, konečně se nám to už někam posouvá. A upřímně se těším na další díl ;)

 

 

 

John už poněkolikáté kroutil hlavou nad příchozí emailovou poštou. Nic z toho, co mu chodilo, nedávalo smysl.

Na samém začátku si pomyslel, že se jen někdo spletl a zaměnil si emailovou adresu s jiným Johnem Watsonem, ostatně, v Británii to bylo dost běžné jméno a nebylo by to v ničem podivné. Možná by se dokonce našel i nějaký doktor John Watson.

 

Když mu však přišlo několik dalších emailů i poté, co na ten první odpověděl omlouvám se, ale zřejmě jste si spletl adresu, začal být podezřívavý a možná i trochu podrážděný.

Kdyby to byl spam, obsah by se neobměňoval. Zejména ne takto podivně.

Přestal na emaily reagovat a po pár dnech na ně definitivně zapomněl.

 

 

Dnešek byl něčím jiný. Kolegyně z práce mu posílala elektronické záznamy jednoho z jejich starších pacientů. Léčba se táhla už týdny a nosíval si práci často i domů. Jednoduše proto, aby zapomněl na svět kolem sebe. Práce ho nutila dál žít a být užitečný, když už nebyl pro nikoho dalšího důležitý. Nepočítaje jeho povedenou sestru, která opět vedla bitvu na dně levné whisky.

 


S úmyslem otevřít si složky, které si chtěl doma projít, najel automaticky kurzorem na Outlook. Nebylo zbytí, aby se do schránky nepřihlásil. Překvapeně zamrkal. Nevyzvednutá pošta ho opět provedla temnou chodbou přímo do přítomnosti.

Na každý den jeho ignorace připadl jeden nesmyslný email a každý s jiným obsahem.

To si s ním chtěl někdo hrát? Už dávno nepsal ani blog, proč by to někdo dělal?

 

 

A teď seděl opřený lokty o stůl, prsty vnořené do šedivějících vlasů a zíral na monitor, zatímco si už asi po sté pročítal několik prostých vět, které jednoduše nedávaly žádný smysl. Email po emailu. Nakonec je sepsal všechny pod sebe do poznámkového bloku. Skoro jako by na sebe něčím navazovaly, ale zároveň vůbec. Některé byly až dětinsky hloupé, některé naopak vědecky zaujaté.

 

Prostě podaných pár slov a jinak nic. V podstatě to všechno byly jen otázky. Jako by jejich pisatel čekal, že na ně John bude odpovídat. Ale byly tak nekonkrétní a nenormální, skoro jako by je psal… Ne, na to nesměl ani pomyslet!

 

Vzdychl a zhluboka se zase nadechl. Zasmál se, nahlas. Zakroutil hlavou. Tohle nebylo bohužel možné.

 

 

 

Udělal Jeníček dobře, když následoval cestičku s drobečky? 

 

Proč po sobě lidé zanechávají vzkazy? 

 

Hádají se lidé často se stroji? 

 

Jak moc se přeceňuje loajalita? 

 

Jaký máš názor na 40. symfonii? 

 

Kdy vůbec začíná lovecká sezóna? 

 

Co získáme smícháním purpuru a odstínu bílé? 

 

Byla první fermentace nebo oxidace? 

 

Myslíš, že zní lépe Abdalí nebo Durrání?

 

Myslíš, že Coco Chanel byla pro módní trh vítaným vizionářem? 

 

Z kolika kostí se skládá membri inferioris? 

 

Prokázal bys kajícníkovi milost? 

 

Myslíš, že zázraky se někdy dějí? 

 

Máš rád kouzelnické triky? 

 

 

 

Promnul si kořen nosu. U všech Hippokratových přísah. Na tyhle blbosti neměl vážně čas.

Otevřel si dokumenty, co mu poslala Sarah a jako vždy se ponořil do světa plného morfinu a defibrilátorů.

 

 

***

 

 

Bylo to už druhý den, kdy měl John nevalný pocit, že ho někdo sleduje. Takový ten pocit, kdy cítíte na svém temeni pohled. Pohled někoho, koho ale vy nevidíte a kdo se před vámi úspěšně skrývá.

 

Den co den ho obestřela tahle nejistota a po kůži se mu spustila lavina elektrizujícího očekávání. Snad nadšení, strachu, obav nebo prostě jen bláznil? Nebezpečí. Bublalo v něm a dávalo mu znát, že je pořád schopný vnímat.

 

Byl to jen pocit?

 

Byl už za ty roky po boku Sherlocka natolik paranoidní, že si představoval imaginární stalkery? Nebo to něco znamenalo?

To, že právě před chvíli zahlédl, jak náhle neznámý chlap vyššího vzrůstu s hučkou na hlavě a v podivném kabátu, změnil směr své chůze, když se John nečekaně otočil.

 

Zaraženě hleděl na místo, kde se střetávaly dvě ulice, na rohu byla kavárna. Možná prostě jen pochytal moc zlozvyků od svého mrtvého přítele.

Ten chlap jednoduše mohl zahnout do kavárny pro teplé espresso. V tomhle lezavém počasí to bylo přece normální.

Nicméně to, že je člověk paranoidní ještě neznamená, že po něm nejdou, že?

 

Zatracenej Sherlock. Je mrtvej a stejně je tady pořád s ním! V jeho myšlení, v jeho reakcích, v jeho osobnosti. V jeho hlavě!

 

 

Zahnul k domu do Baker Street. Dnes oficiálně naposledy. Měl předat klíče paní Hudsonové a přestěhovat se do nového podnájmu. Kdyby byl stejně dobrý pozorovatel jako kdysi jeho přítel, všiml by si, že klepadlo na dveřích bylo neobvykle srovnané kolmo jako by vrostlo do samotného dřeva.

 

 

***

 

 

John odmotal z krku šál a sundal kabát, obojí pověsil v předsíni na věšák. Vyšel do patra, čekalo tam na něj ještě několik krabic k dobalení. Vzdychl. Bylo to úmorné a přeci nebylo. Ve své podstatě neměl ani tolik věcí ke stěhování. Za ty roky toho v Baker Street příliš nenastřádal. Až na svůj laptop, nějaké kusy oblečení a lékařské vybavení a pár knih mu v domě prakticky nic nepatřilo. Byt byl vybavený, když se nastěhoval a většina hmotných důkazů o existenci dalšího člověka v bytě zde zůstala i po jeho odchodu. Nechal Sherlockovy věci netknuté. Paní Hudsonová dovolila, aby zde ještě nějaký čas zůstaly.

 

Sám John nevěděl, co s tou Sherlockovou malou laboratoří, kterou si vytvořil v kuchyni a hlavně v jejich lednici! Možná to všechno věnuje Molly. Určitě by po něm něco ráda měla a jako patoložka a vědec by to možná i ocenila.

 

Nebo co s jeho oblečením, které tady jeho bratr nechal. Věnovat charitě? A co housle?
Co ty příšerné a zároveň úžasné housle? Věc, která uměla vyluzovat jak skřípavé a otravné zvuky v nejnevhodnější dobu, a stejně tak melodie, které vnesly do srdce lidí mír a klid. Sherlock je miloval víc, než lidi.
Ne, housle ne. Nemohl je nikomu darovat, nikomu je přenechat. Rozhodl se, že si je nechá sám. Možná jako jakési memento. Připomínku na to, že posledních pár let nebyly jen vymodlený sen. Nebo se jednoho dne rozhodne, že se na ně prostě naučí hrát.

 

 

Ponořen do myšlenek si nevšiml, že v místnosti není sám. Hlasité odkašlání ho probralo takovou měrou, že se div nepraštil do zárubní dveří.

 


Zakabonil se. Jeho Výsost Británie samotná.

 

„Mycrofte,“ řekl John poněkud ostřeji a vůbec mu nezáleželo na tom, jak otráveně to zní, během posledního roku získal vůči muži neodbytnou averzi, která se zakládala zejména na faktu, že ho činil zodpovědným za Sherlockovu smrt. To on dopustil, aby se všechno odehrálo. To on zavinil, že Moriarty získal všechny ty informace. „Obvykle hosté zazvoní, než se sami pozvou na čaj k někomu domů. Však víš, obvykle to bývá zvykem. I v těch méně slušných rodinách. Zejména, když nejsou vítaní.“

 

Muž, jehož vlasy pomalu ustupovaly z čela, se postavil a opřel se o deštník. Věnoval Johnovi příkrý poloúsměv. „Johne. Je milé vidět, že jsi stále živ a zdráv a s rozumem na správném místě.“

 

„Hádám, že můj rozum nehraje roli v tom, proč seš dneska tady. Doufám, že sis přišel vyzvednout Sh…,“ John polknul, bylo to dlouho, co vyslovil to jméno nahlas, ale jednou tu hráz prolomit musel. „Doufám, že sis přišel vyzvednout Sherlockovy věci. Jak jistě víš, a pochybuji, že to tvým zvědům a všetečným kamerám neuniklo, stěhuju se z tohohle místa pryč. Paní Hudsonová dovolila, aby tady jeho věci ještě nějaký čas zůstaly, ale myslím, že bys s tím měl něco co nejdřív udělat.“

 

Mycroftovi se ve tváři nepohnul ani sval, zkoumavě hleděl na muže před sebou, stále maje ten vtíravě neupřímný úsměv s postojem golema bez páteře. „Vlastně, Johne… Z toho důvodu jsem dnes nedorazil. Je tady jistá věc, kterou bych s tebou rád probral a hádám, že ve jménu Británie nesnese odklad.“

 

Johnovi cuklo v oku, něco v jeho nervu si zrovna řeklo, že je teď načase, aby se to ozvalo.

 

„Myslím, že nemám zájem, Mycrofte. Nemáš sebemenší právo se tady více než po roce objevit a cokoliv po mně žádat. Ani v samotném zájmu Británie! Slyšíš?“ sám sebe slyšel, jak nepatrně zvyšuje hlas. „Jsem z kola venku, jak se říká. Skončil jsem. Finíto, auf wiedersehen, dobře dojeďte…“ mávnul rukou na pozdrav a přesunul se k jedné z krabic, aby dal najevo svůj nezájem ohledně navázání na další konverzaci.

 

Doktor otevřel jednu z krabic, kterou měl nejblíže po ruce, a začal do ní ukládat knihy, hezky seřazené podle velikosti. Podmračeně studoval tituly, aby nepřibral nic navíc, co mu nepatřilo, a nakonec krabici přelepil izolepou, označil černým lihovým fixem a zasunul k ostatním zabaleným škatulím po stranách zdi.

 

„Apeluji na stránku tvé dobrodružné povahy, žádám tě, abys mě vyslechl,“ řekl prostě a bez jakéhokoliv zabarvení v hlase Holmes starší. „Věřím, že informace, které ti poskytnu, tě učiní jaksi… sdílnějším.“

 

John se obrátil na muže, tvář téměř rudou vzteky, ústa pevně semknutá v přísnou linku. Byla to tvář, kterou jste u Johna Watsona mohli vidět přesně pár vteřin předtím, než napřáhl svůj pravý hák. Jak rád tvrdil, i jako doktor míval blbý dny.

 

„Mám chuť ti ten tvůj deštník narvat do míst, která by jeho výrobce zcela určitě nedoporučoval. Vypadni, Mycrofte, než to udělám, tvůj proktolog by neměl radost!“

 

 

Mycroft Holmes nečekal, až ta rána přijde, a bez jakýchkoliv dalších slov jednoduše opustil pokoj, ale než opustil i byt, pronesl tiše, avšak pro Johna dost zřetelně: „Víte, kde mě najdete, doktore Watsone.“

 

Téměř nebylo slyšet zabouchnutí dveřmi.

 

John praštil pěstí do zdi, až to zahřmělo. Zběsile vyfoukl. Trvalo mu dobrých pár minut, než se tep jeho srdce srovnal a on mohl zase souvisle uvažovat.

Rozhodně ho venku někdo sledoval!

No teď aspoň tušil proč.

Ohlédl se na svůj zabalený laptop v brašně, něco se mu uhnízdilo v hlavě a měl neblahé tušení, že tohle všechno má co dočinění s těmi podivnými emaily, které pravidelně dostával.

 

 

Netrvalo ani pět minut a už seděl na pohovce těsně pod místem, kde měl smajlík na zdi prostřelený úsměv. Otevřel svou emailovou schránku, načetl jeden z posledních emailů a poprvé za celé dva týdny, od doby, co mu přišel první vzkaz, na jeden z nich hodlal odpovědět.

 

Přesně ve stejný moment, kdy se mu spojily všechny dílky z puzzle dohromady a utvořily jasný obraz. Mozzart, růžová, čaj, dolní končetina, Afghánistán, čokoláda, svetr…

 

O tři údery srdce později už jen rozezleně civěl do těla emailu. Měl pocit, že jeho krevní tlak brzy přinutí cévy, aby nechaly prýštit krev i skrze póry kůže po celém jeho těle.

 

 

Od: John H. Watson - johnhwatson@gmail.com

Komu: Scott Holland - scott.holland@yahoo.com

Datum: dnes 15:37

Předmět: Ty zasranej bastarde!

 

Nemůžeš být ten, kdo si myslím!

Takže kdo kurva jsi?  

 


Vydáno: 5.10.2018 2:00 | 
Přečteno: 213x | 
Autor: Blanch
 | Hodnocení:

Komentáře rss

Jméno
Předmět
Kontrola tyto znaky přepište do pole kontrola
Text
  b i u s img code url hr   1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

, Paráda odpovědět
avatar
Také jsem už něco podobného četla tohle moc pěkně napsané. 1 1
icon odpověděl(a)
Blanch
Nedivím se, není to téma, které by už někoho nenapadlo :), nicméně díky.
, JO! odpovědět
avatar
Fanfáry, prosím! Tak ho Johníkovi došlo...
Nicméně, mám takový pocit, že už jsem něco podobného četla u MiaMam na blogu (https://johnlockpositive.wordpress.com/). Pravděpodobně to bylo od autorek, které u ní našly azyl jako TruTru nebo někdo další...
icon odpověděl(a)
Blanch
Obavam se, ze u Miamam jsem prozatim necetla ani radek, i kdyz se casem na to chystam.
Bohuzel byt dnes originalni je problem, pripada mi, ze vse uz bylo napsano.
Tak snad nebude takovy problem, ze se to nekomu bude v necem podobat, tomu se holt asi nevyhnu. Ale zatim jsem na zacatku, snad se to nebude podobat i dal ;)

Psala jsem to uz v uvodu infa te povidky, ze nejsem naivni, abych predpokladala, ze takto jednoduche tema uz nekde nekdo nenapsal. Hlavne ja sama jsem pred lety pouzila podobne tema u Potterovek. Tak snad to ctenare nijak neurrazi. Pripadneho autora, ktery by se v tom videl.
Opravdu nikoho nevykradam. Na to mam jeste malo nacteno. Hlavne ceske ff. Cetla jsem par kusu na AO3 a spis v aj.
V cestine zatim jen par veci od SallyPejr a Kratule.

Obsah těchto stránek není vhodný pro osoby mladší 18 let. Texty mohou být příliš explicitní.
Dodržujte prosím pravidla webu.
Obrázky ze záhlaví jsou oficiálními photoshooty herců Toma Feltona a Daniela Radcliffa, které jsou volně k využití.