..: Továrna na absolutno :.. Pavoučí síť: 5. kapitola - První setkání - Továrna na absolutno
Harry Potter
Sherlock BBC
Tvorba
Uživatelské menu
Nové komentáře
Status Quo: 3. kapitola - Páči sa... Zaslal/a: Ester  •  Čas: 22.8.2019 21:13
Status Quo: 3. kapitola - Tak to ... Zaslal/a: Karin  •  Čas: 21.8.2019 22:04
Status Quo: 3. kapitola - :D a te... Zaslal/a: Miona  •  Čas: 21.8.2019 9:21
Autorovo tklivé usebrání aneb attention whore vrací úder - Třeba t... Zaslal/a: Blanch  •  Čas: 19.8.2019 23:48
Autorovo tklivé usebrání aneb attention whore vrací úder - Na Rona... Zaslal/a: Blanch  •  Čas: 19.8.2019 23:44
Autorovo tklivé usebrání aneb attention whore vrací úder - Díky za... Zaslal/a: Beatrice  •  Čas: 19.8.2019 23:28
Vaříme s Dracem Malfoyem - To kome... Zaslal/a: Blanch  •  Čas: 19.8.2019 17:17
Status Quo: 2. kapitola - :D Rozh... Zaslal/a: Blanch  •  Čas: 19.8.2019 17:10
Rozpracované
Pavoučí síť: 11. kapitola - 50%
Poprask na Godrickově dole: 5. kapitola - 25%
Status Quo: 3. kapitola - 75%
Status Quo: 4. kapitola - 75%
Status Quo: 5. kapitola - 50%
Kategorie: Novinky, Pavoučí síť

Pavoučí síť: 5. kapitola - První setkání

Fandom: Sherlock BBC
Omezení: 15+ kvůli občasným vulgárním výrazům
Žánr: angst, preslash, do budoucna určitě slash ;)
Slova autorky: Tak zde máme konečně první setkání Johna Watsona a Sherlocka Holmese a tak nějak nedopadá úplně podle jejich představ.

 

 

 

Prostorem zazněl hlasitý vzdech.

 

John nervózně seděl na místě, v koženém křesle soukromého letadla. To ho mělo dopravit na místo určení, které mu nikdo - kdo ví proč -  nechtěl sdělit, a v ruce žmoulal své nové doklady. Pročítal si znovu detaily o svém novém já. Tedy, tak rozdílné nebyly, v něčem. Až na nepatrně pozměněné jména, jak jinak. Ale jak pozměněného!

 

John Wayne.

 

​Nebyl si jistý tím, jestli tohle byl nějaký Mycroftův vtípek (věděl, že Sherlock nebyl úplná kapacita, co se týkalo znalostí v oblasti kinematografie, a u Mycrofta se taky dost špatně představovala možnost, jak sedí nadšeně u bijáku, v jehož hlavní roli hezounský chlápek flirtuje s Marlene Dietrichovou), nebo posraná shoda náhod. Ale když si už potřetí četl své nové jméno, neudržel se a jednoduše se rozesmál, až se jedna z Mycroftem najatých letušek na něj nechápavě ohlédla.

 

Teď je z něj vlastně hrdina a lamač ženských srdcí!

 No, minimálně tohle celé je přece jedno velké dobrodružství, jeden nepovedenej western, ne?

 

Schoval všechny doklady do svého zavazadla, které měl položené na protějším křesle a podíval se z malého okénka. Vyletěli z Londýna už před pár hodinami a zatím to nevypadalo, že by se blížili k cíli. Zatraceně, doufal, že neskončí někde v nějakém zapadákově v Číně. Moriarty byl dost velký magor na to, aby spolupracoval s Triádami.

 

Na jednu stranu ho od samého vzletu pronásledovala nervozita. Sám nevěděl, co má dělat. Poslední dny nepřemýšlel nad ničím jiným než nad tím, že se setká se Sherlockem. Stokrát si přehrával, co mu řekne, co mu v zápalu vzteku a křivdy provede, a v těch představách to všechno vypadalo zcela reálně. Ale faktem bylo, že doopravdy vůbec netušil, jak zareaguje, až se s ním konečně setká. S ním. Přítelem, který pro zbytek světa byl stále mrtvý a který s Johnem původně v jeho plánu vůbec nepočítal, což taky dost zraňovalo jeho city.

 

Na jednu stranu jeho rozhodnutí akceptoval a chápal. Sám si představoval, jak by to vypadalo, kdyby byly role naopak a kdyby John byl v roli Sherlocka, věděl, že by udělal cokoliv, aby své blízké ochránil. I za cenu vlastního života. Ačkoliv si nedokázal představit, že by je podobným způsobem týral ještě další rok na to. Ale co pochopil z Mycroftova popisu událostí, zřejmě se Sherlock poslední rok nenudil a dost věcí to vysvětlovalo.

 

Přesto ho jeho další racionální část upozorňovala na to, že podobné věci si přátelé – a oni byli velmi blízcí přátelé, ať už si Sherlock myslel cokoliv – nedělají. Zranil nejen jeho city, ale taky pýchu. Zradil důvěru.  

 

A John ve skutečnosti ani nechtěl chápat. Nechtěl být ten chápavý a akceptovat to. Protože on si to nevybral. Jeho nejlepší přítel ho zradil. Ublížil mu. Má důvod být naštvaný a dát mu to pořádně sežrat.

 

Tyhle myšlenky byly protivné a už třetí den mu skoro nedávaly spát, takže nebylo divu, když ho pár hodin na to klid a vyhlídka dlouhého letu, ukonejšily do spánku. Nevzbudilo ho ani mezipřistání v Bangkoku, kde nabírali palivo.

 

 

Když konečně přistáli a mladá stevardka Johna probudila, do paluby letadla prosvítalo znovu bílé denní světlo. Koukl se na své hodinky, kde mu ručičky hlásaly, že by mělo být půl druhé ráno a rozhodně by nemělo být slunce nejvýše nad obzorem, z čehož doktor usoudil, že musí být ve skutečnosti zhruba poledne.

 

Protáhl si krk a ramena, kupodivu se mu spalo docela dobře a cítil se i částečně odpočatý, přesto ho náhlá změna časového pásma nějakým podivným způsobem zasáhla.

 

Popadl svá zavazadla.

 

Když venku nasedal do vozidla, které tam na něj čekalo, neměl ani příležitost zjistit, kde vlastně jsou. Podle času odhadoval opačnou část polokoule, což značilo, že měl značný důvod se obávat, že se v těch Triádách možná nespletl. Soukromé letiště mu však nijak nenapovědělo.

 

Najatý řidič mu z nějakého důvodu na otázky vůbec neodpovídal, což Johnovi vůbec nezvedlo náladu, ale když míjeli několik cedulí psaných v jeho rodném jazyce a pár podivných značek s klokany, dovtípil se.

 

Trochu se mu ulevilo.

 

 

***

 

 

Stál na místě, na tom proklatém místě, o kterém mu nikdo nechtěl nic říct, a srdce cítil až v krku. Bušilo tak divoce, že jeho vibrata rezonovala od chodidel až po konce uší. Polknul. Třásly se mu ruce jako by se zrovna vrátil z Afghánistánu, ale byl to přece voják a výzvy pro něj byly vždy velkým pokušením. Alespoň tohle si snažil namluvit v tuhle chvíli.

 

Prohlédl si dům, který detektivní konzultant obýval. Spíš to byla chata. Největším vtipem byl asi fakt, že šlo nejspíš o loveckou chatu – tedy podle skeletální mordy jelena (pravděpodobně), která visela nad hlavními dveřmi a pravidelně tak z procházejících dělala paroháče - a Johna na moment napadlo, že měl Sherlockovi vzít jeho ikonickou čepici.

 

Stála na kraji lesa. Stejně tak pár kilometrů od Adelaide, kam původně přistál. A podle slov řidiče, který zase odjel, kdo ví kam, byl několik kilometrů odtud i oceán.

 

Chata nedaleko od civilizace, ale přesto bokem, aby nevzbuzovala zájem cizích lidí.

John se ošil a napočítal do tří, než vyšel vstříc svému novému osudu.

 

 

***

 

 

Pokud měl na počátku dojem, že ho Sherlock přivítá s natěšenou a hřejivou náručí, mýlil se. Tedy ne, že by to čekal, ale jeho přítomnost přeci jen možná čekal.

 

Když zaklepal, nikdo mu neodpovídal. Ani na druhý a třetí pokus. Nakonec si dovolil vstoupit dovnitř bez pozvání. Dveře nebyly zamčené, a když je otevřel a vstoupil do hlavní chodby, skoro ho trefila mrtvice, když na něj z pravé strany vykoukla poměrně obrovská vycpanina kňoura. Měl co dělat, aby hlasitě nezařval.

 

Ale měl pravdu. Byla to chata, nebo spíš srub, protože všechno tady bylo ze dřeva od podlahy, přes stěny až po strop. Srub, který byl očividně loveckým sídlem někoho, kdo si každou ze svých trofejí hrdě vyvěsil na každé prázdné místo na stěně, zkrátka kam mu to přišlo pod ruku. Působilo to poněkud ponuře a místy až odporně kýčovitě.

 

Bylo to jako by navštívil nějaké bestiální mauzoleum. Kde nebyly vycpané části těl různých savců, tam byly jejich lebky nebo parohy.

 

A pak, v ten moment, kdy to vůbec nečekal, ho ze samotné výstavy postmortální moderny, vyrušilo odkašlání. A když se ohlédl, byl tam.

 

Sherlock Holmes.

 

Živý a zdravý, i když se značně fialovým monoklem na levém oku, nervózně zdvihal koutek úst v pomyslně stydlivém úsměvu, který měl zřejmě Johna obměkčit.

 

Chvíli na sebe zírali, ani jeden ani nehlesl. John znovu polknul, měl pocit, že to muselo být slyšet, jako když pustil své zavazadlo s hlasitým zaduněním na zem. A pak pevně semknul rty, které vytvořily přísnou linku. Srdce se znovu rozbušilo. Adrenalin proudil krví a on sevřel obě dlaně v pěst.

 

Sherlock si toho pochopitelně všiml a nebylo těžké vydedukovat, co se v Johnovi v tento moment odehrávalo. Pokusil se o smířlivý tón, když vyslovil jeho jméno.

 

„Johne, já…“

 

Víc už toho nestihl, protože v dalším zlomku vteřiny se tíha Johnova těla po podlaze přenesla přímo k němu. A ve chvíli, kdy Sherlock přikrčil ramena a zavřel oči v očekávání přímé konfrontace levého háku a smířený s tím, že bude mít monokl i na druhém oku, jeho široká ramena a potažmo i celou osobu, pevně objaly silné ruce Johna Watsona, který zabořil svůj obličej někam k jeho ramenu.

 

Sherlock v samotném překvapení nestihl ani úlevně vydechnout. Když o pár úderů srdce později ten šok pominul, dovolil si letmo se usmát. Pro sebe, John to v objetí nemohl vidět.

 

„Seš naprostej šmejd a nebetyčnej sobeckej kretén, Sherlocku, a zasloužil bys ránu pěstí,“ zaznělo huhlavě z látky detektivovy košile. „Ale vypadá to, že mě už někdo předběhl.“

 

Ramena oproti blonďákovi se uvolnila: „Já vím, Johne…“

 

„Nemysli si, že je tohle nějaká forma odpuštění, protože není!“ hlas zněl tvrdě a nekompromisně v rozporu s tím, jak se doktor Watson – tedy Wayne - k detektivovi tiskl.

 

„Já vím, Johne,“ zopakoval vyšší muž a položil jednu ze svých dlaní na doktorova záda a přivinul ho k sobě, přestože to bylo tak neskutečně Nesherlockovské.

 

„Jsem na tebe kurevsky nasranej, abys věděl!“

 

Poskládav svoji druhou ruku na Watsonova záda, Sherlock zopakoval svoji repliku do třetice.

 

 

***

 

 

Oheň v krbu byl uklidňující. Neplnil vyloženě funkci tepelného zajištění, neboť venku bylo jaro pomalu v rozpuku a počasí bylo přes den poměrně hřejivé, nicméně vytvářel jakýsi efektivní smyslový doplněk.

 

Bylo to skoro jako ten známý pocit déjà vu, seděli naproti sobě, oba v křesle poblíž krbu a popíjeli čaj, i když ne příliš kvalitní. Chutnalo to spíše jako odvar z týden nepraných ponožek, ale John to neřešil. Pořád nemohl uvěřit tomu, že se díval do tváře svého přítele.

 

Sherlock se naproti tomu zdál být jako vždy nad věcí a bez sebemenší grimasy, která by ho v něčem usvědčovala, si Johna prohlížel. Dedukoval ho, jako vždy. Nic překvapujícího.

 

„Zhubl si,“ pronesl ledabyle a hned na to mu došlo, že to nejspíš nebyl nejlepší začátek jejich konverzace.

 

„Kvůli komu to asi bylo,“ spřáhl ho John vyčítavým pohledem a znovu upil z šálku toho smrdutého utrejchu, od kterého každou chvíli očekával, že mu proleptá dno žaludku.

 

„Já… Omlouvám se,“ pronesl ihned vyšší z mužů, ale nezúčastněný tón v hlase podkresloval odosobnění samotného prohlášení. Nebo to tak při nejmenším působilo. Sherlock byl stále Sherlock.

 

„Neobtěžuj se. Oba víme, že jsem tady a že omluvy neočekávám. Alespoň ne ty neupřímný,“ řekl John tak nějak automaticky.

 

„Myslím to…“

 

„Ne, nemyslíš to vážně. Pro tebe je to jen fráze. Projev, který ses ve vhodnou chvíli naučil formulovat, protože běžně to ostatní lidé považují za morální a vhodné. Vlastně si dost dobře dokážu představit, že vůbec nerozumíš tomu, proč by ses mi měl omlouvat,“ zagestikuloval dlaní rozezleně bývalý voják a Sherlockovo obočí na okamžik vyletělo vzhůru do čela, kde na chvíli zůstalo viset.

 

Ten pak s neochotou přikývl a přiznal, „Ne, vlastně nevím. Myslel jsem, že ti to Mycroft vysvětlil.“

 

„Jistěže mi to Mycroft vysvětlil, ale to nemění nic na faktu, že ses zachoval jako hajzl.“

 

„Jsi naštvaný,“ detektivův hlas zněl stále stejně monotónně, ale na krátkou chvíli naklonil hlavu do strany jako projev jakéhosi zaujetí.

 

„Ovšemže jsem! Ale nehodlám ti vysvětlovat proč. Nehodlám ti to ulehčovat, Sherlocku. Na to si musíš přijít prostě sám,“ vzdychl frustrovaně John a prohlédl si znovu tvář naproti. Nad Holmesovým monoklem, který se zprvu zdál fialový, ale v tuto chvíli působil spíše, že hraje všemi barvami, se nakonec posměšně zasmál. „Takže, komu připadlo to privilegium?“ pokusil se změnit téma.

 

Sherlock se na pár vteřin zamyšleně zamračil, chvíli na něj jen tak hleděl, na tom výrazu bylo jasně poznat, že tu narážku ihned pochopil, aby taky ne, ale dost neochotně nakonec přiznal: „To nic není. Jen takové bezvýznamné nedorozumění… A malá neshoda v názorech.“

 

„Jistě, to si dokážu představit. Některé věci jsou konstantní a stále se nemění,“ pronesl John s lehce jízlivou nadsázkou, která jeho společníkovi rozhodně neunikla.

 

Sherlock uhnul na okamžik pohledem, zatímco dopil svůj čaj a odložil ho na stolek opodál, aby sebevědomě dodal: „Pochopitelně ten můj byl správný.“

 

Bylo to jen pár vteřin, které Johnovu zraku unikly, i když si ho většinu času jinak prohlížel a snažil se z jeho gest a chování vyčíst něco, co by alespoň minimálně prozrazovalo nějakou formu pokání nebo lítosti. Ale ať už se v tom mezičase snažil jakkoliv, jednoduše v Sherlockově jednání nic nenacházel. A umění dedukce mu bylo naprosto cizí. To důležité mu už uniklo.

 

Zatvářil se na chvíli trochu zklamaně, i když věděl, že tohle bude běh na dlouhou trať, ale jakmile si uvědomil, že se ten pocit odrazil na jeho obličeji, zapudil ho tak rychle, dokud nebyl tolik čitelný. Chtěl si tu masku neprostupnosti udržet, chtěl, aby Sherlock na něm jasně viděl, že je naštvaný a má k tomu důvod. A stejně tak, že nehodlá ustoupit.

 

 „Samozřejmě, no jak jinak,“ procedil nakonec plavovlasý muž se stříbrem linií, které protkávaly jemně jeho skráně, a svému hlasu propůjčil jistou ironii. „Tvůj názor je vždycky ten správný.“

 

 

***

 

 

Bylo to celé jednoduše divné. Rozpačitě sterilní. Odtažité. V jistém ohledu konzistentní a stejně tak vůbec.

 

Počáteční přivítání se neslo v překvapivém duchu sounáležitosti, ale pak…

Pak to bylo prostě divné.

 

Seděli tam a dívali se na sebe, řekli si jen pár vět a celá ta situace byla nepříjemná. Ne-li dokonce trapná a absolutně absurdní. Skoro jako by si neměli co říct. Po tom všem. Jako by si nechtěli nic říct. A to bylo možná o to horší.

 

Snad obavy a nedůvěra narušily jejich pouto. Ale kdo by se tomu divil. Po celém tom roce. Jistěže narušily, John byl nejenže pekelně nasraný, jak sám řekl, ale stejně tak dával znovu všanc svou důvěru, kterou prve Sherlock zradil. Kterou tak bolestivě zneužil.

 

Přestože měl do jisté míry radost, že toho muže vidí na vlastní oči a že si tím potvrdil jeho hmotnou existenci, sžíral ho uvnitř pocit, že možná už nebude nic jako dřív.

 

Možná se přes to nikdy nepřenese a možná to Sherlock nikdy nepochopí. Proč by taky měl. Žil si v tom svém světě bez emocí, světě zažitých premis a axiomů, úsudků založených na jasně vytyčených bodech, pozorováních a obecně vžitých zákonitostí.

 

Nehledě na jasný fakt, že Sherlockova přítomnost v Johnovi vyvolávala hromadu jiných – zdaleka novějších – pocitů, které tam nikdy dřív nebyly, dokud si to před pár dny neuvědomil. Pocitů, které ho znervózňovaly.
A pevně tak i doufal, že na jeho samotném vzezření nebudou nikdy pro Sherlocka čitelné, protože to bylo to poslední, co chtěl, aby o něm jeho spolubydlící vydedukoval.

 

Trvalo to možná pár minut, kdy se opět ztratil v analyzování sebe sama, ale nakonec taky odložil svůj nedopitý šálek na nedaleký stolek vedle toho Sherlockova, a vstal.

 

Kouknul na druhého muže, který se zdál být zamyšlený. Zamlkle a bez výrazu hleděl do plamenů v krbu, ačkoliv postrádal ten prázdný a nepřítomný pohled, kterým jasně naznačoval, že v paláci jeho mysli ho není schopen nikdo vyrušit.

 

„Měl bych si vybalit a trochu odpočinout. Jsem po té cestě dost unavenej, Sherlocku, mohl bys…“

 

Tmavé kudrny na čele se v mžiku oka zhlouply, když jejich majitel věnoval Johnovi opět svou pozornost. „Jistě,“ zvedl se na nohy. „Pochopitelně. Pojď, ukážu ti tvůj pokoj. Až si odpočineš… Tak tě zasvětím do případu, který momentálně řeším.“

 

 

John tiše přikývl a nechal se svým kolegou odvést do patra, kde měl přichystaný pokoj. Nahlas Sherlockovi poděkoval, přestože se snažil udržet jistý odstup, a pak za sebou prostě zavřel dveře.

 

Osvobození přišlo tak náhle!

 

Jakmile uslyšel odcházející kroky, sesunul se doktor podél dveří k zemi, až to zadunělo, a jednou rukou si objal konejšivě kolena. Tou druhou si promnul vyčerpaně obličej.

 

Tohle bude zřejmě těžší, než si vůbec představoval.

A vůbec to neprobíhalo dobře!

 

Celkově neměl ze své cesty dobrý pocit. Možná se na to celé měl jednoduše vykašlat, nechat to být, zůstat doma a jednoduše posunout svůj život směrem, který by nezahrnoval toho vysoce funkčního sociopata.

 

Do prdele práce!

Do čeho se to zase namočil?


Vydáno: 15.10.2018 3:17 | 
Přečteno: 192x | 
Autor: Blanch
 | Hodnocení:

Komentáře rss

Zasílate odpověď ke stávajícímu příspěvku (zrušit).

Jméno
Kontrola tyto znaky přepište do pole kontrola
Text
  b i u s img code url hr   1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

, - odpovědět
avatar
Možná to bude na přeskáčku děvčata. 9
icon odpověděl(a)
Blanch
Možná! :D
, ... odpovědět
avatar
Drahý Johne, pokud to ještě nevíš, namočil ses do toho, co tak moc miluješ :)
icon odpověděl(a)
Blanch
A co kdyz se namoci Sherlock do nej? Jeden nikdy nevi :D

Obsah těchto stránek není vhodný pro osoby mladší 18 let. Texty mohou být příliš explicitní.
Dodržujte prosím pravidla webu.
Obrázky ze záhlaví jsou oficiálními photoshooty herců Toma Feltona a Daniela Radcliffa, které jsou volně k využití.