..: Továrna na absolutno :.. Pavoučí síť: 2. kapitola - Padouch nebo hrdina? - Továrna na absolutno
Harry Potter
Sherlock BBC
Tvorba
Uživatelské menu
Nové komentáře
Autorovo tklivé usebrání aneb attention whore vrací úder - Třeba t... Zaslal/a: Blanch  •  Čas: 19.8.2019 23:48
Autorovo tklivé usebrání aneb attention whore vrací úder - Na Rona... Zaslal/a: Blanch  •  Čas: 19.8.2019 23:44
Autorovo tklivé usebrání aneb attention whore vrací úder - Díky za... Zaslal/a: Beatrice  •  Čas: 19.8.2019 23:28
Vaříme s Dracem Malfoyem - To kome... Zaslal/a: Blanch  •  Čas: 19.8.2019 17:17
Status Quo: 2. kapitola - :D Rozh... Zaslal/a: Blanch  •  Čas: 19.8.2019 17:10
Autorovo tklivé usebrání aneb attention whore vrací úder - Tak mě ... Zaslal/a: Blanch  •  Čas: 19.8.2019 17:05
Autorovo tklivé usebrání aneb attention whore vrací úder - Popravd... Zaslal/a: Blanch  •  Čas: 19.8.2019 16:56
Autorovo tklivé usebrání aneb attention whore vrací úder - Já už d... Zaslal/a: Beatrice  •  Čas: 19.8.2019 12:41
Rozpracované
Pavoučí síť: 11. kapitola - 50%
Poprask na Godrickově dole: 5. kapitola - 25%
Status Quo: 3. kapitola - 75%
Status Quo: 4. kapitola - 75%
Status Quo: 5. kapitola - 50%
Kategorie: Novinky, Pavoučí síť

Pavoučí síť: 2. kapitola - Padouch nebo hrdina?

Fandom: Sherlock BBC
Přijít tak nečekaně o nejlepšího přítele je velká rána. Johnovi trvá, než se s tím dokáže smířit a trvá mu, než dokáže fungovat zase jako běžný člověk v reálném světě. Ale pak mu začnou chodit podivné emaily, jejichž význam mu není úplně jasný. A on začne znovu vzpomínat a u toho si uvědomovat věci, které netušil, že v sobě nosí.
Příběh navazuje na 2. sérii, tedy na její poslední díl Reichenbašský pád.
Žánr: angst, psychologický
Slovo autorky: Příště už to snad bude o něco zajímavější ;)

 

 

 

Tmou se rozprostíral křik, pláč a mučivé prosby o pomoc. Všude byla krev. Kaluže krve, které se vsakovaly do písku. Kam oko dohlédlo, tam ležel jeden zraněný voják vedle druhého a John je nestíhal všechny zachránit. Kdykoliv přiběhl k některému z nich, pod jeho rukama naposled vydechli. Ta nekončící smršť vzteku a frustrující bezmoc obalovala každou molekulu a atom v jeho těle.

 

Zaslechl další žalostný a úpěnlivý křik. Byl jiný, než ty ostatní. Křičel na něj jménem. „Johne, Johne!“
John Watson zvedl zrak a snažil se vyhledat zdroj, ze kterého křik vycházel. Postavil se na nohy a kličkoval mezi mrtvými těly jako na minovém poli. Ostatně tahle válka samotná byla jakousi metaforou pro minové pole.

 

Přiběhl k tělu. Byl to jeden z vojáků jeho jednotky. Chad. Mladý Chad Bolton. Byl v armádě teprve pár měsíců. Doma na něj čekala žena, kterou si teprve před rokem vzal, a čekali spolu dítě. Měla to být holčička. Měla se jmenovat Daphne.
Chad vždycky vyprávěl o tom, jak se těší domů, až to tady všechno skončí, ale nikdy nepočítal s tím, že se to takhle zvrtne.

 

John k němu přiklekl a obhledal rány na jeho těle. Bylo to vážné. Několikrát prostřelená bránice, z níž zurčela krev, a nehezky zející tmavě rudá díra mezi uchem a čelistí. Svraštil obočí a začal mladého muže uklidňovat běžnými frázemi, které se v těchto situacích říkají. I když obě strany ví, že na nich není jediné slovo pravdou.
Všechno bude v pořádku, to bude dobrý, dostaneš se z toho, ještě chvilku vydrž.

 

„Johne…“ zasýpal hlas, který se nečekaně prohloubil do sytého barytonu. „Je to jen kouzelnický trik.“

 

Upustil tělo. Chadova tvář se vmžiku stala tváří zcela jinou. Sherlock se na Johna smutně pousmál, víčka se letmo přivírala, ale ten melancholický výraz tak blahosklonně toužil po odpuštění. A pak stejně jako ostatní vojáci na bojišti, naposledy vydechl, zíraje zpola vzhůru k nebi. S krví okolo tváře, ta se rozlévala v malých čůrcích a vpíjela se do zrnek písku. Jeden neposlušný potůček se dostal až ke špičce Johnovy vojenské boty. Vykřikl…

 

A vykřikl nejen ve snu, ale i nahlas.


Bleskurychle se přehoupl do sedu. Srdce v hrudníku jako by tlouklo zevnitř o hrudní koš ze strany na stranu a snažilo se zběsile vyskočit skrze žebra přímo z jeho těla. Koukl na své ruce, které bezděky položil do klína. Třásly se. Jeho dech byl neklidný a v krátkých tenzích se pomalu vracel do normálu.


Povlečení měl propocené a oči stále vytřeštěné. Jako vždy byl ten sen tak reálný a živý. Jen pokaždé Sherlock umíral na jiná zranění. Zvláštní však bylo, že se vždy okolo rozlévala jeho krev a hledala si cestu přímo k Johnovi. A ty prosby v Sherlockových očích. Jako by žádaly Johna o odpuštění.
Zatraceně, proč by měl John Sherlockovi odpouštět? To Sherlock by měl odpustit jemu, že mu nebyl dostatečnou oporou a nezabránil jeho smrti! Zkurveně! Že ho na plné čáře zklamal!

 

 

Ohlédl se na budík, který hlásal, že je teprve pět dvacet ráno, venku pomalu svítalo, ale pořád nebylo úplné světlo. Vydechl. Spal celé tři hodiny. To byl za poslední měsíc možná rekord.
Dnes měl schůzku se svou terapeutkou. Aspoň s něčím se jí bude moct pochlubit.

 

 

 

***

 

 

Další bezútěšný den. Další zbytečný den. Další den na hovno. Nazývejme to pravými jmény.

 

Naučil se fungovat tak nějak mechanicky. Každé ráno – jak bylo v Baker street zvykem – si udělal tousty s jamem a čaj. Chuť nijak zvlášť nevnímal, takže bylo vlastně úplně jedno, co konzumoval. I kdyby to byla podrážka od nošených bot, zřejmě by to nepoznal. Beztak všechno chutnalo stejně.
Rozevřel noviny. Už to bylo dost dlouho na to, aby hlavní tituly neplnily články o podvodném detektivovi, ale ne dostatečně dlouho natolik, aby se tomu noviny nevěnovaly alespoň částečně třeba na straně pět.

 

Za těch pár měsíců od Sherlockovy smrti si stihl John přečíst pěknou řádku konspiračních teorií. A protože se to začalo opakovat a začínala to být pro čtenáře nuda, občas se objevil i nějaký ten článek, který si vzal na paškál Johnův příspěvek na blogu. V tu chvíli novináři pro změnu udělali blázna z něj. Ale bylo mu to naprosto jedno. On si za svým stál a vždycky bude.
Jak by řekl jeho přítel, jsou to idioti. Jejich malé mozky nebyly schopné pobrat, jak důležitý ten podvodník vlastně pro svět byl.

 

John obrátil list. Odfrkl si. Další na hlavu postavená teze o tom, že Sherlock Holmes byl ve skutečnosti James Moriarty, který mátl společnost falešným jménem a identitou. Pro Kristovy rány. Příště se dozví i to, že se vydával za Tu Ženu. Koneckonců postavu na to skoro měl, že?

 

Vážně, ti pisálkové už nevěděli, jaký blábol si ještě vymyslet.

 

Odhodil tu snůšku nesmyslů na stolek u pohovky a zkontroloval hodinky, byl čas vyrazit vstříc dalšímu nudnému dni bez dobrodružství. Navzdory navrátivší bolesti v noze, která mu jako kdysi ztěžovala chůzi.

 

 

 

***

 

 

Terapeutka si s ním dávala na čas. Věděla, že John Watson je zatvrzelý a zásadový muž. Práce s ním byla složitá. Tedy, složitější, než s většinou jejích klientů.

 

O to víc, že to byl doktor a chápal samotnou logiku a podstatu svého problému. Jejich sezení obvykle probíhala v mlčenlivosti, jen občas se na něco zeptala, on se zhluboka nadechl, aby zase jen vydechl a zakroutil hlavou bez odezvy. A takto opakovaně několik měsíců.

 

Dnes na něm však bylo něco jinak. Ne, že by snad hýřil optimismem a měl tendence se usmívat, ale způsob, jakým se pohyboval, naznačoval, že udělal malý pokrok. Když vešel, tak přestože se opíral o svou hůl, jeho postoj byl pevný a doslova vojenský. Takový, na který u něj byli lidé zvyklí. Psychosomatická bolest v noze byla jen jakousi omluvou pro jeho slabosti, které nerad dával najevo. Před nikým. A snad ani sám před sebou.

 

Svěřil se jí se svými sny. Už před dávnými měsíci, kdy ji na doporučení Grega Lestrada vyhledal.


Opakovaně se k nim vraceli, opakovaně se mu snažila vymluvit, že za smrtí přítele se neskrývá jeho provinění. Nebyla to vina nikoho a pokud přece jen něčí ano, tak za to mohl James Moriarty. James Moriarty, po kterém se slehla zem a od té doby o něm nikdo nic neslyšel. Možná proto bylo pro lidi o tolik jednodušší věřit, že byl jen výmyslem chorého mozku Sherlocka Holmese, nabubřeného detektivního konzultanta.

 

Ale ona Johnovi věřila. Kromě většiny přátel, se kterými se John sotva stýkal, byla jediná, která věřila tomu, co jí o Sherlockovi kdysi řekl. Možná proto za ní stále docházel, i když neměl snahu se s ní o tom bavit.

 

„Řeknete mi, co je dnes jinak, Johne?“

 

Muž, jehož plavé vlasy protkávaly nitky stříbra, k ní zdvihl bradu. „Jak to myslíte? Co by mělo být jinak.“

 

„Myslím vás, Johne. Něco se stalo? Nejste tak defenzivní jako jindy. Jste zamyšlený, ale není to ten stejný pohled, který vídám každý týden. Vypadáte, jako byste byl smířený.“

 

John Watson přikývl. „Je to už dlouho… Chci říct…,“ na okamžik zauvažoval, jak vyjádřit vlastní myšlenku, posunul se v křesle a podíval se ven skrze francouzská okna. „Tento týden se mi podařilo spát déle než tři hodiny za noc. Sny mě stále pronásledují, ale něco jsem si uvědomil,“ hlesl, podíval se zpátky na ni a s pevnějším tónem pokračoval. „I když je svět to zasraný místo, pořád jsem tady a musím se naučit žít v podmínkách, který mi nabízí. Měl bych se posunout dál. Já to vím. Je to těžký, ale… Možná bych se měl odstěhovat. Najít si svůj nový start. Změnit zaměstnání. Co já vím, změnit návyky, začít se oblíkat jinak. Víte, co tím chci říct.“

 

Terapeutka k muži přikývla, něco si pro sebe zaznačila do notesu, a pak k němu znovu pronesla pár slov: „Myslím, že by to byl rozhodně krok vpřed, který by vám leccos usnadnil,“ věnovala mu souhlasný úsměv, pak však ještě něco dodala: „Je tu však jedna věc, která mě zajímá. Chodíte za mnou téměř rok, Johne. Nikdy jste nejevil zájem s tím něco udělat. Proč zrovna dnes? Co vás přivedlo k té myšlence dnes?“

 

„Vy opravdu nečtete moc noviny, že ne?“

 

Žena zdvihla letmo koutek úst: „Obvykle na to nemám tolik času.“

 

John se zhluboka nadechl, a pak jednoduše a bez zabarvení v hlase pronesl tu osudnou větu: „Dnes je to rok. Víte… Od doby, co Sherlock skočil.“

 

Nebyla potřeba dalších slov.
Než John odešel, potřásli si dlaněmi a popřáli si hezký zbytek dne. Vlastně nic neobvyklého. Až na samotný fakt, že právě dnes se John rozhodl, že tohle byla jeho poslední návštěva.

 

 

 

***

 

 

Když se vrátil do bytu, jako by mu z ramenou spadla neviditelná tíha, kterou sebou celý ten rok nosil, aniž by to sám vnímal.

 

Byl rozhodnutý konečně se sebou něco udělat. Věděl, že tím paní Hudsonové zlomí srdce, ale on už nemohl dál setrvávat na místě, které ho drželo na dně. Na místě, které vyvolávalo vzpomínky. Za celý rok nebyl schopný pohnout ani jediným kusem nábytku ve snaze nenarušit jakýsi nesmyslný řád, který v bytě ve skutečnosti nikdy nepanoval.


Dokonce všechny baňky, pipety, kahany, petriho misky a odměrné válce spolu se samotnými experimenty, zůstaly na místě jako nesmrtelná pieta Sherlocka Holmese.

 

Jediná věc, která se změnila, byla absence ostatků lidských těl v jeho lednici. Vážně, po třech měsících už to nesnesitelně páchlo!

 

 

Zadíval se na vzorovanou tapetu na zdi obývacího pokoje. Ano, je rozhodně čas se posunout dál. Vždyť to vlastně nebude tak těžké. Sbalí si těch svých pár švestek a zmizí. Ve skutečnosti mu tady nic nepatřilo a on byl na jednu stranu za to rád.

 

Dodnes vlastně nechápal, proč Mycroft z bytu neodnesl Sherlockovy věci. Kromě pár obleků a bot. Nedávalo mu to smysl, ale neřešil to. Plno věcí okolo staršího Holmese nedávalo nikdy smysl. Tak proč by mělo tohle.

 

Posadil se ke stolku a otevřel svůj notebook. V první řadě bylo třeba najít si nějaké nové bydlení, které by finančně mohl utáhnout, než ukončí zaměstnání a najde si jiné. Možná by se mohl přesunout někam dál za Londýn nebo třeba úplně někam mimo, kde by na něj na každém rohu lampa nebo vodní hydrant pomyslně neřvaly: „Tady jste se Sherlockem našli jednu z důležitých stop, která vás zavedla k vrahovi.

 

Na pobřeží bývá přeci hezky, když nejsou šílené přeháňky. Třeba Brighton nebo Bristol. Ve skutečnosti je to naprosto fuk. Hlavně ne podělaný Londýn a jeho hotová filharmonie vzpomínek.
Tak jako tak by měla jeho sestra Harry důvod si udělat za bratříčkem výlet.

 

 

Otevřel prohlížeč. Outlook na něj nečekaně spustil.

 

Máte 1 novou zprávu.

 

Ne, že by nebyl na emaily zvyklý, ale rozhodně nebyl zvyklý na emaily na tomto účtu, zejména když si ráno všechny důležité zprávy pročetl. Tento účet byl předně pracovní a jeho adresu znalo jen pár vybraných osob.

 

Email, který měl propojený se svým blogem dávno nechal zablokovat. Nesnesl pohled na stovky těch výzev a žádostí, na desítky zpráv o absenci jeho zdravého rozumu a v neposlední řadě sprostých spamů směřujících k odkazu jeho mrtvého partnera. Nemohl zamezit přívalu zpráv, ale mohl zařídit, aby je už nikdy nemusel číst.

 

Zcela automaticky odklikl myší na email, který mu adresovala osoba, s níž se rozhodně neměl tu čest nikde poznat.
V těle emailu byla jediná věta. Jediná věta, kterou si četl několikrát po sobě, ale její obsah mu zatraceně nedával smysl.

 

 

 

Od: Scott Holland - scott.holland@yahoo.com
Komu: John H. Watson - johnhwatson@gmail.com
Datum: dnes 19:00
Předmět: Padouch nebo hrdina?

 

Každá pohádka potřebuje kovaného padoucha.

 

 

 

John Watson zakroutil hlavou. Nesmysl. Uzavřel okno a najel stránky s realitkami. Někdo si z něj zase dělal dobrý den nebo si jednoduše spletl adresu. To se stává.
Na email ten den definitivně zapomněl.

 

Dokud další den nepřišel jemu podobný.
Od stejného odesílatele.


Vydáno: 20.9.2018 23:51 | 
Přečteno: 222x | 
Autor: Blanch
 | Hodnocení:

Komentáře rss

Jméno
Předmět
Kontrola tyto znaky přepište do pole kontrola
Text
  b i u s img code url hr   1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

, Johne... odpovědět
avatar
Oooo, Johne... náš milý, drahý Johne... díváš se, ale nevidíš? 5
icon odpověděl(a)
Blanch
Z těch filmových hlášek se asi brzo stane klišé, když je budu taky používat v povídkách, co? :D
Všimla jsem si, že v angličtině se používají dost hojně :D a asi mám i představu, že čeští autoři se tomu taky nevyhýbají...

Obsah těchto stránek není vhodný pro osoby mladší 18 let. Texty mohou být příliš explicitní.
Dodržujte prosím pravidla webu.
Obrázky ze záhlaví jsou oficiálními photoshooty herců Toma Feltona a Daniela Radcliffa, které jsou volně k využití.