..: Továrna na absolutno :.. 1. První Máj - Továrna na absolutno
Harry Potter
Sherlock BBC
Tvorba
Uživatelské menu
Odběr
Přihlašte se k odběru novinek na email.

Vyhledávání
Návštěvnost
Kategorie: Pretty woman

1. První Máj

Fandom: Harry Potter
Rubrika: Pretty woman
Žánr: genderswap, slash, preslash, het, pwp, smut, humor, detektivní, dobrodružný, darkfic, depresivní, angst, fluff, romantika
Postavy: Harry Potter, Draco Malfoy
Shrnutí: Stará Drarry (primárně, mimo jiné) povídka, která vznikala mezi léty 2006 - 2014.

 

 

 

První máj. Jaro vytáhlo své triumfy. Po dlouhé době bylo konečně teplo a rozkvetlé květy různých křovin oznamovaly, že krutá zima je už dávno zažehnána.

Krásný slunný den byl pro každou romantickou duši vždy přínosem. Vyvolával v lidech pocity plné nadšení, radosti a popouštěl v lidech neutuchající uzdy vášně a romantiky. Parky byly i po ránu plné zamilovaných párů a louky byly plné dek, jejichž obvod byl roztažen vždy za účelem různorodých pikniků.
Všichni se z toho sdíleného dne radovali, všude panovala smířlivá nálada s nádechem vzpomínek a opětovaných tužeb. Všude, jen ne na Grimmauldově náměstí dvanáct.


„To nemyslíš vážně, Harry. Vždyť v poslední době pořád jenom pracuješ. Vždycky, když za tebou přijdu na návštěvu, abychom si sami sebe po dlouhé době užili, odbudeš mě tím, že máš plno práce a že tě na ministerstvu potřebují. Copak si nemůžeš vzít aspoň jeden den volno?“

„Ty nevíš, co říkáš, Ginny. To zkrátka a dobře jen tak nejde. Ty víš, že mě na ministerstvu potřebují. V době, kdy Kingsleyho zvolili do čela ministerstva, jsem mu slíbil, že mu pomůžu pochytat všechny zbylé smrtijedy, kteří tady po pádu Voldemorta zůstali. A není jich rozhodně málo. Stále je tu ta skutečnost, že někteří lidi jsou v nebezpečí a ty to víš. Takoví smrtijedi se rádi mstí, dokonce ani tebe by to nemělo ponechávat tak netečnou.“

„Harry,“ dívka zastavila příval argumentů svého přítele, „nerada ti to říkám,“ zazněla mírně ironicky, „ale nejsi jediný bystrozor na ministerstvu, víš o tom?“

Černovlasý mladík pochytil intonaci v jejím hlase, ten útočný tón, způsob jejího vyjádření. A ihned své partnerce na to opáčil, „Chceš říct, že to mám snad ponechat Malfoyovi? Ten arogantní pitomec by nehnul ani prstem, aby někomu pomohl. Udělal by to jen pro své vlastní dobro a z vypočítavosti. Vždyť ta pakáž je polovina jeho zbylé famílie a on mezi ně kdysi taky patřil. Ať si pod vlivem veritaséra říkal cokoliv, stejně nevěřím tomu, že je úplně čistý a stále od něj čekám nějaké pletichy. Nikdy jsem mu nic nevěřil, ani teď a nezmění to ani skutečnost, že se s ním skoro denně vídám na oddělení bystrozorů. Nemít kancelář na Odboru záhad, asi bych si už otevřel vlastní soukromou…“

„Ty víš, že jsem neměla na mysli Malfoye, Harry! Nechápu, proč vždycky stočíš řeč na něj. Pořád jenom Malfoy, seš jím posedlý. My všichni víme, že i po těch letech se pořád nemáte rádi a že spolu soutěžíte i teď. Škola nebo práce, je to jedno. Ty bys neskousl skutečnost, třebaže jen pomyšlení, že by Malfoy mohl místo tebe chytnout nějakého smrtijeda. Trpíš komplexem, který jasně říká: Já jsem Harry Potter a musím pochytat všechny zločince sám a vlastnoručně, běda, jestli to za mě udělá někdo jiný,“ dala naštvaně ruce v bok.

„Tohle si o mně myslíš?“ posmutněl mírně Harry a chytil svou přítelkyni za dlaň.
„Ano, v poslední době ano. Vždyť za poslední rok jsme spolu skoro nikde nebyli, už několik měsíců jsme spolu nepovečeřeli a mě už to přestává bavit. Ty víš, že tě miluju, Harry, ale očekávám, že se mnou budeš trávit víc času. Děláš přesčasy a ani víkendy nemáš volné. Za poslední tři roky sis nevzal jediné volno a dovolenou sis taky nechal proplout mezi prsty. Pořád jenom pracuješ. Na mě už ti v tom shonu nezbyl čas.“

„Gin, miláčku, ty víš, že tě taky miluju,“ sám už ani nevěřil, jestli slova, která vyplynula z jeho rtů, jsou pravdivá, ale vůbec se nad tím nezamýšlel. Byl to zvyk. Byl s Ginevrou už od školy a nikdy by ho nenapadlo ji z ničeho nic opustit. Přesto ho sužovalo vědomí, že ona chce víc. Věděl, že po šesti letech jejich vztahu se k němu aspoň bude chtít nastěhovat. Nevěděl proč, ale pořád se tomu nějak bránil. Horší však bylo, že měla pravdu. Byl příliš ponořený do své práce a byl doslova posedlý chycením všech zlých kumpánů a lotrů, kteří ještě v kouzelnickém společenství zbyli. „Musíš to ještě vydržet, až je všechny chytíme, bude po všem a my dva pojedeme na dlouhou dovolenou k moři, slibuju.“

„Tohle mi slibuješ už skoro tři roky, Harry. Já nevím, jestli jsem ještě ochotná na tebe čekat,“ posmutněla a založila si ruce do kapes. „Půjdu. Stejně musíš do práce a nerada bych tě zdržovala,“ naposledy pohlédne do těch zelených očí, ve kterých byla znát hlavně touha po dosažení síle. „Přeji ti hodně štěstí, pozdravuj Pastorka,“ přistoupila k němu a něžně ho políbila na semknuté rty. Harry ji uchopil za boky a přitiskl ji víc k sobě.

„Uvidíš, že to už bude brzo lepší,“ špitl ji ještě naposledy do ucha a hned na to Ginny odcestovala letaxem k sobě domů.

Na stěně odkukaly hodiny právě sedm hodin ráno. Dost brzo na hádku, ale tak nějak se tenhle scénář opakoval čím dál častěji.


 

***




Harry na rozdíl od Malfoye nikdy do práce nechodil nijak extrémně strojený. Vždy chodil jen v džínech a volné mikině nebo tričku. S vlasy si po ránu nedělal žádné starosti, vypadaly by stejně učesané i neučesané, proto vždycky jen provedl nezbytnou ranní hygienu, vyleštil si brýle a rovnou po hlavě skočil do všedního dění mezi své kolegy bystrozory.

Už dlouho, vlastně od doby, co tady pracoval, ho sužovala jedna hryzavá myšlenka. Zatím neměl příležitost nad ní hlouběji popřemýšlet, ale byla tam a on o ní věděl.


Když mu v patnácti letech do toho zatraceného oblouku přepadl jeho kmotr Sirius Black, zařekl se, že jednoho dne bude pracovat na Odboru záhad a vyřeší záhadu kamenného oblouku pro jednou a navždy, a přivede svého kmotra nazpět mezi živé bytosti.


Za několik posledních let neměl příležitost to na místě víc prozkoumat, protože se neustále honil za nějakými padouchy, kterých bylo po válce nespočet, ale dnes bylo na oddělení nějaké podezřelé ticho.
Do devíti hodin mu nepřišel žádný oběžník, jak bylo zvykem, ani předvolání k ministrovi. Pastorek musel být mimo ministerstvo. Nedorazila ani žádná spěšná depeše, že se má dostavit v určený čas na určené místo, nebo snad pouhopouhá pozvánka někam na ples, kolaudaci čehokoliv kdekoliv, kam ho neustále a opakovaně někdo zval, i když vůbec nechtěl.
Dnes byl klidný, až možná příliš tichý den.


Když si po desáté hodině dopoledne Harry už potřetí přečetl zprávu z posledního soudu, v němž odsoudili doživotně do Azkabanu Rabastana Lestrangea, který jim unikal dlouhých pět měsíců, ale nakonec ho Harry dopadl u jedné staré přehrady, kde myslel, že na něj nikdo nepřijde, znuděně si odfrknul.
A v ten samý moment už věděl, co dělat dál.

Prsty si ze stolku si podal pohyblivou fotografii, kde objímal Ginny kolem ramen. Obrátil ji lícem opačně ke stolu – a hlavně vůči sobě - a pronesl: „Promiň, Ginny, já vím, že jsem ti slíbil, že se nebudu o nic pokoušet, ale byl to můj jediný blízký člověk, má jediná rodina…“ postavil se na nohy. A během chvíle už ho nesly do chladných chodeb ministerstva.



Ohlédl se kolem po okolí, ale nikde nikdo. Naštěstí. Chodby byly prázdné a stejně chladné jako před chvílí. Vyvolávaly umělý dojem efektivity, a přestože zde nebyla žádná skutečná okna, vypadalo to, jakoby odněkud zvenčí profukovalo skrze neexistující okna dovnitř.
Harry si mimoděk přitáhnul mikinu blíže ke krku a vydal se do zakázaných míst.

Po pěti minutách už stál přede dveřmi, které v něm evokovaly plno starých zažitých a hlavně nepříjemných vzpomínek.
Hleděl na jejich kliku a stále sám sebe přesvědčoval o tom, že by je vůbec neměl otevírat. Ačkoliv mu v hlavě vyvstala představa rozlícené Ginny, která ho vždycky od toho odrazovala, nenechal se odstrašit. Ani rozlícený, a i tak uměle evokovaný hněv Pastorka, který Harrymu nadává, nepomohl.
Natáhl ruku a uchopil kovovou kliku, dveře se otevřely.
Znal už příliš dobře tyto prostory. Nejednou tady byl na průzkumu a nejednou se málem dostal až ke svému cíli, ale nikdy mu náhoda nebyla natolik milostivá, aby vymetla chodby a všechny živé duše poslala někam za lepší prací. A Harrymu Potterovi tak zanechala volný prostor k hlubšímu zkoumání, na které si nikdo jiný netroufal.


Zavřel za sebou dveře a kouzlem, které kdysi v pátém ročníku použila jeho spolužačka Hermiona, si označil dveře, kterými vešel.
Naskytl se mu pohled na kruhovou místnost, seč by člověka měl mást počet dveří v jejím obvodu, Harry už dávno věděl, do kterých dveří má vstoupit. Uchoval si tu vzpomínku sytě v paměti.
Posléze zdolal i další vchod, a dveře povolily. Naskytl se mu ten známý výjev. Vzpomínka, kterou si udržel v mysli přes vlastní nechuť. Tolik let tady nebyl, tolik let marného čekání se snažil sem dostat, ale stále nebylo jak a kdy. Tolik let ho tížily nehezké vzpomínky a hlavně pocit viny. Nesnášel se za to. Nikdy si to neodpustil. Neodpustil si, že on sám Fénixův řád přivedl právě sem, přestože nemusel. Nechal Voldemorta, aby mu otrávil mysl a díky tomu umřel. On, Sirius Black. Jeho kmotr. Muž, kterého měl rád. Muž, který jediný mu z rodiny zůstal. Člověk, který si to nezasloužil. Člověk, který si vytrpěl věci, které si nezasloužil.


Harry se otřepal, zhluboka se nadechl, musí to nechat být za sebou, aby uspěl. Postoupil o několik kroků blíž, nechaje dveře otevřené.
Zaslechl podivné zvuky, tiché ševelení hlasů a tiché nářky. To ten oblouk. Už tehdy mu jediná Lenka potvrdila, že ty hlasy slyší taky. Nedělal si žádné naděje, protože Lenka byla případ sám o sobě a ona vždy viděla a slyšela divné věci, které nikdo jiný okolo ní. A proto jí nevěřili. Ale když předloni nenápadně jeden kolega naznačil, že existuje nějaký způsob, jak z oblouku vylákat duše nazpět, ačkoliv nikdo netušil jak, Harry se toho nápadu chytil a zapřísáhl se, že tentokrát už opravdu zjistí, jak na to. Jeho prosby o zvláštní kancelář na Odboru záhad kupodivu Kingsley Pastorek, nový ministr kouzel, tehdy vyslechl a přesunul Harryho, myslel si, že tak zvýší ještě dvojnásobně efektivitu jeho práce. Ano, jako jeho dávný přítel tušil, že Harryho k tomu vedou i osobnější důvody, do budoucna možná i plánoval s tím, že Harryho pověří úkolem zjistit o tom oblouku více, ale zatím mu z očí do očí výslovně zakázal ta místa blíže navštěvovat, aspoň do doby, než se pochytají všichni smrtijedi, kteří tehdy za války stihli vzít nohy na ramena. A Harry s tím souhlasil.

Ale dnes, dnes Harry už neodolal.
Hlasy vycházející zpoza závěsu oblouku byly stále intenzivnější. Volaly ho, prosily, šeptaly o návratu mezi přeživší. Žadonily, aby je vyslechl.

Zbývalo už jen udělat pár kroků a měl závěs nadosah.
Měl hůlku zastrčenou v zadní kapse v džínech a přiblížil se těsně k oblouku. Aniž by přemýšlel, jaké následky by to mohlo vyvolat, natáhnul prsty a jemně s nimi přejel do oblouku, který vyhlížel hrozitánsky, tyčil se do výšky s navlněnou temnou oponou, skřehotavě se zmítal jako by až nadpřirozeně žadonil o pozornost.
Ozvala se silná rána.

Netrvalo ani deset vteřin a Harryho prsty projel elektrický výboj. Než by se stačil zhluboka nadechnout, během dalších deseti vteřin ho nějaká neviditelná síla vymrštila několik metrů nad zemí a pohodila s ním o protější zeď. Prudký náraz do zad způsobil, že na chvíli ztratil dech.

Harry sotva vnímal, jak rychle se to celé seběhlo. Nestačil jakkoliv zareagovat, když ucítil podivný tlak na těle, a poté už jen cítil další tupý náraz v temeni hlavy a něco horkého, co se mu rozlilo dolů po týle.
Víčka se mu začala klížit a on věděl, že je zle. Nemohl tady omdlít, nemohl. Nikdo by ho tu nenašel a on by tady jistojistě zemřel.

Sebral poslední zbytky síly a namáhavě se vyškrábal s pomocí přidržování zdí na nohy. Všechno před jeho zrakem bylo zamlžené. Necítil své tělo a vlastně ani nechápal, jak ho nohy mohly nést, protože necítil ani ty. Ruce jakoby nepatřily vůbec jemu a celé tělo jako by se oddělilo od duše. Jako by nebyl součástí sebe samého.
Poslední, co ještě vnímal, když odcházel z těch prokletých prostor, byly dveře, jimiž vcházel, a na kterých bylo velké svítící X.

Aspoň, že byl tak prozíravý a dveře si označil.

Hlava třeštila, zrak se pomalu rozmlžoval. Měl pocit, že pokud nebude aspoň do čtvrt hodiny doma, brzy omdlí na zemi ministerstva.

Pak už ho pohltilo světlo a chlad zdejších chodeb, opět.
Síly z jeho těla vyprchávaly a on cítil, že ho opouští i ty poslední, které mu ještě dovolovaly chodit. Zmoženě se sesunul na kamennou podlahu a snažil se ještě se zamlženým pohledem vplazit k sobě do kanceláře a zavolat pomoc. Ale jediné, co sotva stihnul, bylo, že si sundal brýle a promnul si oči. A pak jednoduše omdlel. I přes veškerou snahu udržet mysl střízlivou.


 

 

***

 

 

„Sakra, pitomec Potter, už dva dny ho žádám o tu zatracenou složku, ale ne. Milostpán má jiné věci na práci. Ten hlupák mě nebude ignorovat, mě! Malfoye!“

Plavovlasý mladík si to šinul skrze chodby až ke svému cíli. "Však já mu ještě ukážu!"

Když vkročil na území odboru záhad, kde měli přístup jen nejzasvěcenější a kde měl kancelář jenom on, slavný Harry Potter, jak jinak, na chvíli se zarazil.
Ne, že by bylo až tak neobvyklé, aby kouzelníci lehávali nehnutě na zemi. Ale rozhodně bylo ještě více než neobvyklé, aby lehávali na zemi v oddělení, které je nejutajovanějším na celém ministerstvu.
Ať už byl Draco Malfoy sebestředný, arogantní a sobecký prevít, přece jen už hodně dlouhou dobu sekal dobrotu a kdyby nepomohl bližnímu svému v krizi, sotva by si udržel svůj poměrně vysoký post na tomto místě.
Rozeběhl se teda přes celou chodbu a u ležící postavy poklekl k zemi.

„Sakra, co to…,“ naklonil se a otočil tu osobu obličejem k sobě. Překvapeně zdvihl obočí.

Chvíli přemítal a uvažoval, co vlastně dělat, než ho pár věcí napadlo. A tak zprvu vyzkoušel jen pár facek. Nezabraly.
Všiml si, že postižené osobě zezadu z hlavy tekla poměrně hustě tmavá krev, a když se dotkl míst, kde by měl nahmatat tep, zaznamenal, že byl dost pomalý a utlumený. Bylo mu jasné, že už nesmí víc čekat a ihned postiženou osobu dopravit ke Svatému Mungovi.

„Co tu děláš, kde ses tu vzala, osobo, a kdo sakra jsi?“

Uchopil ji do náruče a v moment, kdy inkriminovanému jedinci z čela sjely vlasy, překvapeně pochopil. Draco si zkoumavěji prohlédl obličej před sebou a s naprostým šokem zůstal rezignovaně dřepět nad tělem.

„Pottere?!“                                  


Vydáno: 7.5.2019 3:53 | 
Přečteno: 39x | 
Autor: Blanch
 | Hodnocení:

Komentáře rss

Přidat komentář >

Nebyly přidány žádné komentáře.


Nejnovější komentáře
Voldemortova nešťastná láska - Trvalo ... Zaslal/a: Blanch  •  Čas: 12.9.2019 15:52
Status Quo: 3. kapitola - Já mysl... Zaslal/a: Blanch  •  Čas: 12.9.2019 15:51
Tipy na povídky - Tak já ... Zaslal/a: Blanch  •  Čas: 12.9.2019 4:24
Propagace - Píšete?... Zaslal/a: Blanch  •  Čas: 12.9.2019 4:22
Tipy na povídky - Přečetl... Zaslal/a: Blanch  •  Čas: 12.9.2019 4:20
Voldemortova nešťastná láska - Pořád p... Zaslal/a: Tabby  •  Čas: 6.9.2019 17:30
Status Quo: 3. kapitola - Upřímně... Zaslal/a: Tabby  •  Čas: 6.9.2019 17:25
Status Quo: 3. kapitola - Zajímav... Zaslal/a: Blanch  •  Čas: 5.9.2019 19:18

Více komentářů...
Obsah těchto stránek není vhodný pro osoby mladší 18 let. Texty mohou být příliš explicitní.
Dodržujte prosím pravidla webu.
Obrázky ze záhlaví jsou oficiálními photoshooty herců Toma Feltona a Daniela Radcliffa, které jsou volně k využití.