..: Továrna na absolutno :.. 3. Tři přání - Továrna na absolutno
Harry Potter
Sherlock BBC
Tvorba
Uživatelské menu
Nové komentáře
(Z)vážené entity, omluvínkuju se... - Diky mo... Zaslal/a: Blanch  •  Čas: 22.6.2019 23:19
Poprask na Godrickově dole: 4. kapitola - Zmatený - Mam cas... Zaslal/a: Blanch  •  Čas: 22.6.2019 23:18
Poprask na Godrickově dole: 4. kapitola - Zmatený - Prepáč ... Zaslal/a: Clemenza  •  Čas: 7.6.2019 17:21
Poprask na Godrickově dole: 4. kapitola - Zmatený - Já to t... Zaslal/a: Clemenza  •  Čas: 7.6.2019 17:19
(Z)vážené entity, omluvínkuju se... - A ono j... Zaslal/a: samba  •  Čas: 25.5.2019 0:04
(Z)vážené entity, omluvínkuju se... - Já jsem... Zaslal/a: Beatrice  •  Čas: 22.5.2019 18:45
(Z)vážené entity, omluvínkuju se... - ach jo... Zaslal/a: Miona  •  Čas: 22.5.2019 8:21
KČNTNŽ - 11. kapitola - *devil ... Zaslal/a: Blanch  •  Čas: 22.5.2019 3:19
Rozpracované
Status Quo: 2. kapitola - 50%
Pavoučí síť: 11. kapitola - 25%
Acta non verba: 3. kapitola - 25%
Poprask na Godrickově dole: 5. kapitola - 10%
Kategorie: Pretty woman

3. Tři přání

Fandom: Harry Potter
Žánr: genderswap, slash, preslash, het, pwp, humor, detektivní, dobrodružný, darkfic, depresivní, angst, fluff, romantika, všechno možné
Omezení: 18+
Postavy: Harry Potter, Draco Malfoy, Hermiona Grangerová, Ron Weasley, Remus Lupin, Severus Snape, Ginny Weasleyová, Kingley Pastorek, aj.
Shrnutí: Stará Drarry (primárně, mimo jiné) povídka, která vznikala mezi léty 2006 - 2014.
Je po Bradavicích. Harry a jeho kamarádi už nějaký ten čas pracují. Harrymu se poštěstí, že se stane bystrozorem a ke všemu mu ještě přidělí kancelář na odboru záhad. K jeho nezměrné radosti na ministerstvu pracuje i někdo jiný. Jistý blonďatý arogantní zbohatlík, který si neustále vyhazuje z kopýtka a žije zhýralým životem.

 

 

 

Celý víkend trávil Harry zavřený ve svém bytě na Grimmauldově náměstí a snažil se nějak zaměstnat, aby jeho mysl nepracovala na plné obrátky, protože jinak by ho zahltily myšlenky, o které zaručeně nestál. Vážně moc nestál.

Rozhodl se, že roztřídí knihy ve staré knihovně Blacků, kterých se od doby, co se do domu nastěhoval, ani nedotknul. Zatímco se prohrabával tituly, jako by s tím odcházela jeho vlastní povinnost vůči světu, kterou cítil dřív.
Možná za to mohlo jeho nové tělo. Taky, kdo by očekával od nějaké neznámé ženské, že je před něčím bude zachraňovat? Harry Potter už svou práci udělal.

 

Možná za to mohly samotné hormony, kdo mohl tušit víc. Některé jeho staré názory jako by ztratily úplně smysl. Objevily se nové pocity a nové pohledy na různé události. Kde se to zničehonic vzalo, neměl zdání. On sám o tom víc v tuhle chvíli nevěděl. A ani se o víc nepídil, ne dobrovolně. Přicházelo to ve vlnách a nečekaně, cítil to a zároveň ho to mátlo. Někdy to dávalo smysl a někdy naopak vůbec. Takhle pracovala ženská mysl? Nebo za to mohla nečekaná přeměna a tělo jen bojovalo s vyvážením různých hormonů, buněčných receptorů nebo enzymů?

Na světě zřejmě neexistoval nikdo, kdo by mu s tím mohl poradit, kdo by znal jasné odpovědi, protože na světě nebyl nikdo, kdo by si tím prošel. A tak se s tím pral úplně sám. S tichou prosbou, aby to nebylo ještě horší.

 

Práce. Vrátit se k práci, vrátit se k činnosti, která ho od všeho odvede! Vzdychl.

Zjistil, že nejenže měli Blackovi knihovnu plnou svazků o černé magii, ale taky tady našel nějakou mudlovskou literaturu. Jen díky základnímu vzdělání, které jako kluk získal mezi nekouzelníky a díky troše zvědavosti, rozpoznal autorovo jméno.

Nechápal, jak ta uječená ženská, která tolik lpěla na čisté krvi, mohla mít mezi knihami něco takového, jako jsou Prokletí básníci.

 

Když si ale otevřel Baudelairovu sbírku Les Fleurs du mal, uviděl na svrchní straně věnování, které nejenže bylo neobvyklé samotným přebalem s autentickým podpisem autora, ale zároveň jako by i bylo psané magickým písmem napsaným hůlkou samotného kouzelníka. To písmo se vlnilo a třpytilo. A jako by bylo spjato s autorem samotným, který možná i byl tím kouzelníkem. Alespoň z té knihy Harry měl podobný pocit. Ze zbytků magie, které vyzařovaly z indigově zbarveného inkoustu.

Text i podpis autora byl napsán cizími slovy, rozeznal v nich francouzštinu, ale nerozuměl ničemu z toho. Mávnul hůlkou a nechal magii, aby mu s tím trochu pomohla. Slova se začala přeskládat a písmena zaměňovat, písmo se vlnilo a spojovalo do nových vět. Bylo vidět, že šlo o originál. Alespoň to tak vypadalo. Po chvilce se začalo písmo usazovat do rodilé angličtiny.

Věnování přečetl nahlas.

 

 

Mé drahé múze i samotnému katu Drusille Flintové, jejíž hůlka dokáže nebývalé věci.

Charles P. B.

 

 

Zamračil se. Pamatoval si ze školy Marcuse Flinta ze Zmijozelu, ale jeho spojitost s rodem Blacků mu unikala. Zvědavost ho zavedla do místnosti s propáleným gobelínem. Na jeho počátku zahlédl jméno, kterým začínala celá větev rodiny Blacků. A vedle něj spojena sňatkem - Uršula Flintová. Takže Flintovi byli zřejmě předky Blacků. Ostatně, dávalo to smysl. Příliš se ve vztazích této smetánky nevyznal, ale od Rona a Malfoye věděl, že čistokrevné rody se po staletí snažily navazovat svazky pouze mezi sebou, aby udržely čistou pokrevní linii kouzelníků.

 

Jak ale pak vznikl první Black? Gobelín do hlubších kořenů nevedl, Harry to nemohl s určitostí říct, ale mohl být první Black nečistokrevný? Sirius Black? Jméno, které se objevovalo na tapisérii jako první, jméno, které po několika dekádách zdědil také Harryho kmotr?

Nebo o dva roky mladší Black, slavný Phineas Nigellus, bradavický ředitel? Ten, který se tolik hlásil k čisté krvi a jeho obraz byl protivný až na půdu? Zřejmě byli bratři, ale jejich rodiče už na gobelínu nebyli. Kdo byla Drusilla Flintová, mohla být například jejich matka? Teta, sestřenice?

 

Škodolibě se smál. Tihle snobští Blackové a jejich životy ve společnosti. Vztahy plné svazků mezi bratranci a sestřenicemi, napříč generacemi spojované heslem Toujours Pur.

Než by rozhřešil tuhle záhadu, třikrát by se mu zamotala hlava.

Prsty přejel po tkanině a znovu se podíval na knihu, jejíž vydání hlásalo rok 1857.

 

Takže Charles Baudelaire byl kouzelník a pravděpodobně se zapletl s některou Siriovou pra-pra-pra-kdo ví kolik pra babičkou. Dobrá, možná ho to mělo napadnout.

Bylo asi jasné, že i mezi spisovateli museli být kouzelníci, nemohli být všichni mudlové. Nebo mohli? Ti známější? Ta myšlenka evokovala plno dalších otázek a Harryho napadlo, kde všude se v rámci historie mohli objevit lidé různého vnímání.

 

Ale když si poté mladík (nebo spíš mladá žena) přeložil a přečetl sem tam na přeskáčku pár veršů různých básní, došlo mu, proč si po generace rodina Blackova tuto knihu schovávala. Byla o samotné cti. O jejím využití, o samotné existenci poslání, mezi řádky by se dalo skoro i říct, že o poslání čisté krve. O lásce, ale i nenávisti, kterou autor proměnil do kruté bezcitnosti. Skoro jako by samotný obsah definoval vztahy rodiny Blacků. Takové, jaké mu je jeho kmotr vždy popisoval.

 

Harry chvíli tu knihu zkoumal. Snad jako by se mu příčila, jako by pomyslně vzdorovala jeho podstatě. Jako by s ní bojoval sám o sobě. Obsah skoro jako by přímo vyzýval k jeho duši: „Přečti si mě! I když mě nesneseš!“

Po popisku ztrouchnivělých mrtvolných těl a vnitřnostmi prožírajících se červech, se Harry rozhodl, že má dost. Tohle rozhodně číst nemusel, i když ho magie volala k opačnému jednání.

Možná, že to bylo rodinné dědictví. Nehodlal se tím dál zabývat. Ale Merlin při něm stál, už skoro dobré tři hodiny trávil čas uvažováním nad problémy jiných, ne nad těmi svými.

 

Když v neděli večer ulehal ve svém ženském těle do postele po odvedené práci, sotva se hlavou dotknul polštáře, tak usnul.

 

 

***

 

 

Pondělí nepřineslo nic dobrého, vlastně ani nic tak nového. Harry věděl, že bude muset zajít za Pastorkem. Nemohl to víc oddalovat a předevčírem mu navíc poslal sovu, že v dané pondělí dorazí. Takže musel splnit své slovo.

 

Neposlušné prameny dlouhých vlasů se mu spouštěly přes brýle, které mu nedržely tolik na nose jako dříve, a lemovaly jeho dívčí tvář. O to víc ho to štvalo. Ty vlasy mu překážely, zatrhávaly se o ohýbací mechanismus u obručí brýlí a Harryho to tahalo. Naštval se a starým provázkem si vlasy svázal do ohonu, jak jen to šlo.

Stál polonahý před zrcadlem a znovu se prohlížel.

Nemohl takto jít mezi lidi. Zkrátka nemohl. Nemohl. Byl takový idiot!

Jenže on zatraceně musel.

 

Natáhnul si staré džíny, které mu najednou byly jaksi poněkud volné, jak po nohách, tak hlavně v pase a kolem kyčlí. Utáhnul je páskem a šel si přetáhnout přes sebe velkou temně modrou mikinu s kapucí, a zakryl tím dlouhé černé vlasy.

S výsledkem byl docela spokojený. Když hlavu schová do kapuce, nikdo snad nepozná, že se pod tím oblečením schovává ženské tělo, navíc kdo by ho čekal. Oblečení na něm tak viselo, že nebylo poznat, jaké má křivky. Samotná bavlna, která obtěžkávala obrysy jeho těla, se tvářila velmi nenápadně.

Zastrčil si hůlku do kapsy nalevo v kalhotách a hned na to se pomocí letaxu přemístil na ministerstvo.

 

 

***

 

 

Jako by to snad sám osud chtěl, po cestě nepotkal jediného živáčka. Harry si hluboce vzdychnul a nechal svaly vlastních ramenou polevit v nečekaném uvolnění. Měl strach, že se všichni budou zajímat o to, kdo nový se to plíží chodbami, zvláště, když tak zahalený v oblečení a s kapucí přetaženou přes hlavu teď musel vypadat dost podezřele.

Být tu tak brzy ráno mělo své výhody, málokdo v tomto oddělení začínal pracovat brzy, tedy dřív než jiní, pouze Kingsley Pastorek. A Bystrozorové měli jako vždy ranní výcvik, než je čekal výlet do ulic a pochůzky.

 

Nicméně po chvíli Harry zjistil, že si oddechnul zbytečně. Osoba, se kterou se střetl přímo před kanceláří samotného ministra kouzel, byla ta poslední, kterou chtěl v tuto chvíli vidět.

Zaklel, pak semkl pevně rty a v duchu proklínal všechny svaté.

 

Draco Malfoy na své tváři vykouzlil škodolibý úsměv, když si ho všiml. Ostatně jako vždy. Ten člověk byl samotný chameleon. Za jiných okolností. Teď v ruce držel nějaká lejstra a zdálo se, že měl v plánu jít, stejně tak jako Harry, za ministrem.

 

„Tak z tebe je teď ženská, Pottere, co?“ zastavil se Malfoy a nahodil pobavený úšklebek, zatímco tomu přizpůsobil i pózu. Podíval se na něj a proskenoval celou jeho postavu, smál se čím dál víc. Chtěl si ho určitě prohlédnout detailně od hlavy až k patě, ale nebylo se moc na co dívat, Harry byl až po uši zahrabaný v hrubých vrstvách, které nic neprozrazovaly. Draco na moment zalitoval, že si Harryho neprohlédnul už tehdy, když ho převáželi k Mungovi a on měl k tomu dost otevřenou příležitost. Mohl mít tolik materiálu, díky kterému by se mu posmíval. A jak by si to užil.

 

Naproti tomu si černovlasá dívka nervózně posunula kulaté obroučky až ke kořeni nosu.

„Copak, copak, schováváš se?“ blonďák až příliš nápadně poukázal na skutečnost, že má Harry hlavu schovanou. „Snad se nestydíš, Potty? Máš strach, že by tě některý z místních bystrozorů zneužil?“

„Buď zticha, Malfoyi!“ prsknul hněvivě Harry, ale nebylo to ono. Slyšel sám sebe a zbledl. Když ještě míval hlubší a hlavně drsnější mužský hlas, mělo to aspoň trochu smysl a možná i váhu, ale teď se to jaksi míjelo účinkem. Doslova a do písmene. Se svým ženským hlasem vůbec nezněl nijak hrozivě, spíš naopak. Zněl jako upištěná školačka. Další důvod být o třídu víc frustrovaný nad vlastní blbostí.

 

„Že by si mutoval, vlastně promiň… mutovala?“ dobíral si ho plavovlasý Zmijozelák dál. Překřížil ruce na hrudníku a ukázal své bělostné zuby. „To není vděk, Potty, že ne? Měla bys mi být vděčná, květinko, že jsem tě odtáhnul do nemocnice…“

„Baví tě to hodně, Malfoyi?“

„Neskonale. Řekni, Pottere, máš migrény? Oh kruci, pleteš? Sbíráš duhové jednorožce?“

„Jdi mi z očí,“ vytasil na něj hůlku Harry a jeho, tedy spíš její hlas změnil lehce podtón. „Mám důležitější věci na práci než tebe, ty ubohý, samolibý, arogantní, nafoukaný…“

„Takových lichotek…“

 

„Co to tady je?“

Náhle se dveře od kanceláře otevřely a v nich stál Kingsley. Zrakem si měřil obě dvě postavy a na čele se mu objevila vráska, jak se mračil. „Hodláte tu řvát na celé oddělení?“ Harry sklopil hůlku i zrak k zemi. Pastorek se na něj ohlédl a oslovil ho, nebo snad ji, s povzdechnutím. „Tak pojď, Harry, už na tebe čekám.“

 

 

***

 

 

„…a proto si nemyslím, že bys měl-a končit s prací. V ženské nebo mužském těle. Jsi to stále ty, Harry, nebo ne? Byl jsi dobrý bystrozor a odváděl si skvělou práci, nevidím důvod, proč by to tak nemělo být i nadále. Budeš mít dále svou kancelář. Před veřejností řekneme, že se sám teď zastupuješ, protože Harry Potter si vzal dlouhodobější dovolenou. Nebylo by se čemu divit, dlouhá léta si tvrdě pracoval, pomalu ani víkendy si neměl volné a ani jednou sis nevybral svou dovolenou…“

Harry byl zamyšlený. Prohlížel si u toho své ženské dlaně. Celá situace byla absurdní, ale on věděl, že se nic už nezmění a hlavně by nad sebou měl začít přemýšlet jako nad ženskou. Nakonec se na Pastorka podíval pohledem nakopnutého štěněte. „Jsem vám vděčný, Kingsley, ale já…“

„Já vím, já vím, Harry. Je to všechno nové. Ale nech si to projít hlavou. Dám ti nějaký čas na přemýšlení. Vezmi si tento týden volno, ale neházej to celé za hlavu. Co chceš jiného dělat? Být doma a litovat se? Být bystrozorem byl tvůj sen nebo ne? Proč to házet za hlavu. Ať už si ženská nebo chlap, tvé metody se nezmění nebo myslíš, že ano?“

„Nemyslím,“ špitl Harry. Špitla Harriet. Kapuci měla už dávno staženou dole. „Ale mám obavy.“

„Neboj se, to všechno zvládneme. To zvládneš, jsi silná osobnost a dveře zde máš stále otevřené. Nevzdávej to, život jde dál, i když trochu jinak.“

„Děkuji,“ usmál se mírně, ale bylo vidět, že ho – už nikdy ne ho, ale ji - stejně všechny ty události pořád trápí.

 

Chmury nešly jen tak lehce vyhnat z hlavy. Jiným se to snáz říká, když nemusí zažívat totéž. Nikdo by nedokázal pochopit, jaké to je, protože z nich se nestala najednou z ničeho nic ženská, zatímco čtvrtinu století žili jako muž.

 

Chvíli bylo plíživé ticho. Oba dva se propalovali pohledy, ale zároveň se na sebe sentimentálně usmívali.

Pastorek byl po hrozně dlouhé době konečně ministr na svém místě, měl srdce tam, kde mělo být, rozum mu nechyběl a kouzelnický svět mohl konečně poznat, co je to správné vedení. Jeho poslední tři předchůdci nestáli za nic. Popletal nedělal pro bezpečnost vůbec nic a nechával si ji proplouvat mezi prsty, přisuzoval všechno zlo pověrám. Naopak Brousek dělal toho až příliš moc a jeho aktivita byla příliš zbrklá, takže za ni pykali nevinní lidé a nakonec i on sám, když na to místo po jeho smrti nastoupil Voldemortův posluhovač.

Když bylo po válce a po tom všem, jasná volba padla na Kingsleyho Pastorka. Téměř většinově byl Starostolcem zvolen za ministra kouzel a dokonce i Denní věštec ho ve svých článcích podporoval. Jmenovitě hlavně Rita Holoubková, i když si jako obvykle nikdy neodpustila pár vymyšlených rýpanců, jak to měla normálně ve zvyku.

 

Po nějaké době to hrobové ticho pročísla černovlasá dívka. „Vy na mě nejste naštvaný?“

„Proč?“

„Kvůli tomu, co se stalo,“ pokračoval dál kdysi Vyvolený chlapec. „Neměl jsem tam chodit a měl jsem zákaz tam chodit, do odvolání, ale já jsem stejně šel.“

„Čekáš snad nějaký trest?“ ozval se Pastorek a položil dlaně propletené prsty do sebe na stůl a s lokty se přitom opíral o jeho okraj.

„Možná…“ připustila ženská podoba Harryho.

„Ne, já vím, že už tak musíš dost trpět tím, co se stalo. A to je ti dostatečným trestem, myslím. Tvé svědomí a to, co teď zažíváš, tě podle mého už trestá dost. Nemám pravdu?“ Dívka jen mlčky přikývla a ministr pokračoval dál. „Netřeba to víc pitvat, Harry. Ano, porušil si můj zákaz, ano, měl bych tě za to potrestat, a to bych taky udělal, kdyby to dopadlo úplně jinak. Harry, nepřeju ti to, sám si nedokážu představit, jaké by to bylo a je mi jasné, že se cítíš pod psa. Zkrátka a dobře, sám si se za svůj neuvážený čin potrestal, nebo spíš sama,“ zhluboka se nadechnul a změnil téma. „Vezmi si to volno. V pondělí tě budu čekat v práci. Přijď se ohlásit, abych věděl, jak ses rozhodl. I kdyby ses rozhodl negativně, určitě mi při nejmenším pošli v pondělí sovu, Harry. Ale apeluji na tvůj snad ještě zdravý rozum, vybudoval sis kariéru a byla by hloupost tohle nechat být a začínat nový život. Je jedno, jak vypadáš, důležité je, co máš uvnitř. To se snad nezměnilo,“ hnědé oči se zabodly do mladé tváře naproti. Pastorek tomu dal pár vteřin, než dodal, „Přeji ti pěkný den, Harry.“

 

Ukončil debatu a Harry pochopil, že by už měl odejít.

 

 

Na chodbě si ještě s čekajícím Malfoyem vyměnili pohrdavé pohledy, a posléze se přes krb dopravil k sobě domů.

 

Usednul do křesla a podíval se na čas. Ani se mu věřit nechtělo, že tam byl skoro dvě hodiny.

A musel narazit na toho zmetka, kterého tolik nesnášel. Den nemohl mít větší smysl pro ironii. Akorát mu tím připomněl, jaký by vyvolal v lidech výsměch, kdyby věděli, jaký je nyní jeho život.

 

V životě měl vždy jen tři přání. To první bylo zničit Voldemorta a osvobodit svět od zla. Druhým bylo vzít si Ginny a založit s ní rodinu, kterou nikdy neměl. Tím třetím bylo stát se bystrozorem a být užitečný.

Co má teď?

Voldemorta zničil, bystrozorem sice stále může být, ale za jakou cenu? A Ginny? Ginny už o něj jako o dívku nemá zájem a vůbec, kdyby spolu byli i dál, nemohli by spolu založit rodinu.

Je odsouzený k tomu, aby definitivně žil sám a opuštěný. Aby nikdy nepoznal teplo domova. Dětičky pobíhající kolem něj a říkající mu tatínku byly už jen stínem v jeho bujných představách. Byl odsouzený k tomu, aby nepoznal lásku své manželky. Vánoce a svátky v kruhu rodiny, o kterých vždycky snil, byly pasé.

Pokazil to.

Všechno.

Tak a teď za to bude platit.

 

Ano, zůstane bystrozorem, tedy bystrozorkou. Zůstane, protože to jediné mu teď totiž zbylo a zůstalo možnou konstantou v životě, který mu zbyl. Jen práce ho dokáže teď udržet při smyslech a odtrhnout ho od toho protivného přemýšlení a té nechtěné sebelítosti.

 

Tenhle týden využije k tomu, aby si svůj život dal dohromady, jak jen to půjde.

Taky si musí koupit nějaké oblečení, nemůže věčně chodit v těch pánských hadrech. Ale vůbec tomu nerozuměl.

Bude muset požádat o pomoc Hermionu nebo Ginny, protože sám tohle určitě nezvládne.

Věděl, že se bude muset holek zeptat na plno věcí, kterým doteď jako chlap nerozuměl, ale které pro něj teď budou mít asi větší význam. Děsil se toho, ale věděl, že to je více než nutné. Teď už se to týká jeho. Vlastně jí.

 

Stále nedokázal o sobě uvažovat v ženském rodě a stále si nezvykl mluvit s příčestím minulým. Měl by s tím vážně začít, než to začne být divné.

 

Proč zrovna on?

Proč se to nikdy nikomu předtím ještě nestalo?

Proč? Protože jemu se vždycky děly divné věci a protože on byl vždy ten, co všechno schytal. Na něj se lepily problémy a jeho si vybral tehdy Temný pán, když mu byl jeden rok. Proč by ho, ji, mělo překvapovat, že se mu, ne mu, ale jí, tohle stalo?

 

Uvažoval, jak to říct Removi, Weasleyovým a Tonksové. Netušil, jestli má vyčkat nebo ne. Nevěděl, co by se mohlo stát. Přemýšlel, jestli jít za protivným Severusem Snapem a poprosit ho o pomoc. Nikdy by nevěřil, že bude někdy nad tím vůbec uvažovat, promerlina. Nad tím, že se před ním takto dobrovolně poníží. Ale teď neviděl jiné východisko. V týdnu si za ním bude muset zajít ať už chce, nebo ne. S pokorou si vyslechnout všechen ten výsměch a podvolit se. Co jsou tohle za malichernosti v porovnání s jeho budoucností? Hrdost bude muset jít stranou.

 

 

Byl si jistý. Ano, takhle to všechno udělá.

Hned zítra zajde na Příčnou ulici, v Gringottově bance si vyzvedne nějaké galeony, a pak si doma navrhne nějaký plán. Pokusí se kontaktovat Snapea a vynutit si u něj schůzku. Pak napíše Remusovi a poví mu pravdu. Zatím jenom jemu. Remus ho pochopí, Remus bude stát při něm a nebude ho soudit.

 

A až mu bude Hermiona a jeho Ginny k dispozici, tak, jako to dívky milují, vrhnou se na nákupy. Harry je nikdy neměl nijak v lásce a věděl, že ani teď mu nepřijdou nijak zajímavé, ale holt je bude muset podstoupit. Možná to přece jenom v dívčím těle bude větší zábava, snažil se sám sobě namluvit.

 

Nikdo nesmí poznat, že je to on. Pokusí se o nemožné, jen aby zabránil tomu, aby se kdokoliv dozvěděl, co se mu doopravdy stalo. Jeho pověst by to naprosto zničilo.

Před očima mu vyvstal pomyslný titul na přední straně Denního věštce: On je žena. Harry Potter navždy opustil tenhle svět.

Rita Holoubková by si střihla pěkného sólokapra. A kouzelnický svět by se rozdělil na dva tábory. První by ho litoval a ten druhý by se mu vysmíval a ani o jedno z toho vůbec Harry nestál. Viděl ty davy, v jejímž čele stojí samotný Draco Malfoy a vysmívá se mu na celé kolo. Ponižuje ho, dává Holoubkové rozhovory a dobírá si ho v nich, zatímco všichni lidé okolo by se hurónsky tomu smáli. A těm ostatním by se v obličeji zračila lítost, možná smíšená i se smutkem. Ne, o tohle opravdu nestál.

 

Nikdo se to bez jeho svolení nesměl dozvědět. Svět nesměl zjistit, že jejich hrdina teď bude na nějaký čas, snad tedy na nějaký čas, nosit dámské sukně.

Otřepal se.

Možná by se s tím měl smířit.

Ale když to zkrátka nešlo.

Stále doufal.

Přál si…

 

 

Na stole ležel brk a inkoust.

Možná, že ten plán by mohl už sepsat dneska. A možná, že i ten dopis Snapeovi by už mohl poslat dnes.

Čím dříve, tím lépe.

Zasraný život.


Vydáno: 31.5.2019 21:27 | 
Přečteno: 7x | 
Autor: Blanch
 | Hodnocení:

Komentáře rss

Přidat komentář >

Nebyly přidány žádné komentáře.

Obsah těchto stránek není vhodný pro osoby mladší 18 let. Texty mohou být příliš explicitní.
Dodržujte prosím pravidla webu.
Obrázky ze záhlaví jsou oficiálními photoshooty herců Toma Feltona a Daniela Radcliffa, které jsou volně k využití.