Zdroj: http://candita.cz/index.php?a=pozlatka/2.kapitola  •  Vydáno: 28.11.2019 3:31  •  Autor: Blanch

2. kapitola

Fandom: Originální
Rubrika: Pozlátka
Pár: Conor Meadows/Patrick Bouchard
Omezení: časem 18+
Žánr: slash, fluff, pwp, humor
Námět: Conor Meadows se vydal na křížovou výpravu starých křivd. Jediné, po čem touží je, aby našel muže, co zničil život jeho babičce, která mu na smrtelné posteli svěřila celoživotní tajemství.
Ale v momentě, kdy potká Patricka Boucharda, se jeho svět přibarví emocemi, které nečekal. A vůbec nezáleží na tom, že tenhle Patrick je zřejmě jeho blízký příbuzný.

 

 

 

O tři dny později dorazil Conor do Divokého přístavu.

Nikdy by nevěřil, že mu to bude trvat tak dlouho. Ten krátký výlet, jak se zpočátku domníval, že bude hračka, se změnil v noční můru.

Jako když večer před spaním sní něco těžkého, co mu nesedne, a pak se mu v noci zdá, že se beznadějně ztratil ve tmě. Nohy jsou těžké jako z olova a tísní ho pocit, že je někým pronásledovaný, zatímco se nemůže ani vrátit, ani se probudit.

 

Nejdříve byl kvůli mlze v Novém Founlandu odložený let do St.John’s a on musel čekat v hale další tři hodiny, než se počasí trochu umoudřilo. A když se konečně na to zpropadené místo dostal, nebylo v půjčovně k dispozici žádné volné auto. Dobrou hodinu pak čekal, až se jedno uvolní a to už bylo zrovna v době, kdy pomalu ztrácel trpělivost a přemýšlel nad šílenou myšlenkou, že si pro Patricka Boucharda dojde sám a pěšky.

Byl dokonale vzteklý, když konečně ze St.John’s vyrazil v autě, které sotva drželo pohromadě, ale i přes maximální schopnou rychlost padesáti mil v hodině, se konečně posouval vpřed a nestagnoval na místě, což byl pokrok.

To ještě ani netušil, že jeho problémy teprve začínají, protože se opět snesla mlha, která spíš připomínala mléčný opar. Viditelnost okolí byla doslova nulová. A když se pak na mapě snažil najít Divoký přístav, nebyl schopný se v tom mumraji značek a vrstevnic zorientovat.  Aby to čert nechtěl, těch několik lidí, kterých se nakonec frustrovaně odhodlal zeptat, o tom místě snad nikdy neslyšelo. Hlavou mu proletěla myšlenka na to, že se ho hospodyně Bouchardových jednoduše a efektivně chtěla zbavit. Ta baba byla zákeřnější, než vypadala!

 

První noc strávil v mizerném motelu na míle vzdáleném od jeho trasy a celkově stejně tak od nejbližší živé bytosti, jak se zdálo. Recepční vypadala, že sama přežívala poslední okamžiky a ještě si nestihla všimnout, že už to má za sebou. Jako by jen pár minut zbývalo, než se prostor v temnotě rozestoupí a smrtka s kosou si pro ni přijde, ať už mrtvou nebo živou, neboť nebylo možné určit, v jaké fázi expirace se nachází.

Možná tady celý život promarnila čekáním na návštěvníky v naději, že tohle poslání má smysluplný cíl. A dnes se konečně dostala na konec toho strastiplného poznání přímo ke kýženému konci.

 

Za oknem se proháněly chuchvalce mlhy a do okenních tabulek narážel prudký vítr. Conor věděl, že po této zkušenosti si už nikdy nebude stěžovat na lezavé počasí Anglie a už vůbec ne na staré venkovské penziony, které nejednou obýval kvůli práci.

Na stole před ním ležel otevřený balíček krekrů a rok prošlá tyčinka Mars, kterou si koupil dole na recepci u madam Byla jsem chůva Tutanchamona.

V tuhle hodinu už nebyl schopný nikde sehnat večeři a celkově možnost, že by se měl ven trmácet do toho nečasu, se mu jevila jako sebevražedná mise. Ne, že by celá tahle inkviziční výprava měla jiný nádech.

 

 

***

 

 

Když druhý den ráno konečně dojel do Divokého přístavu, měl pocit, jako kdyby byl na cestách už celé týdny. Alespoň jeho tělo si to rozhodně myslelo za něj.

Mlha se od rána už zvedla a v tuhle chvíli se rozpínala nad vesnicí jako těžká poklička trhajícího se kouře.

Byla to jen na oko malá malebná vesnice, kterou tvořil shluk několika domků, nevelká pláž plná oblázků a z toho všeho vyčnívala pošta, která mívala otevřeno jen v pondělky, středy a pátky, a zároveň sloužila i jako místní krčma.

Z jedné strany končila pláž s žulovými útesy, ty se ztrácely někde v té šedé mlze a na druhém konci pláž přecházela ve skalnatý útes. Jakýsi mys, na jehož konci byl sotva viditelný obrys majáku.

 

Conorovi šla hlava kolem, jenom z toho, co všechno ho cestou až sem napadalo. Všechny ty souvislosti, možnosti a idealizované scénáře, ve kterých se mu celá rodina Bouchardových snaží vynahradit, co zpackal jeden takový Jarod. Nicméně představa, že Patrick Bouchard bydlí v majáku přímo nad divokými vodami šlehajícími o stěny skalisek, ho mátla. Jeho babička se nikdy nezmiňovala o žádných majácích a dávno minuly doby, kdy by mohl být jeho strážcem, protože v dnešní době byly už všechny majáky řízené strojem a programy automaticky. Pokud tohle místo používal jako jakési letní sídlo, bylo to neobvyklé. Snadno se podbízela otázka, proč si takový movitý synek namísto bohatých přírodních divů vybere pro svoje rozjímání opuštěný maják někde na konci světa.

Dospěl k závěru, že to musí být šílený cvok a podle obav hospodyně zřejmě i nerudný samotář.

 

Zaparkoval kus od malého restaurantu, který na rozdíl od motelu, kde strávil večer, působil, že bude užitečný a hlavně vítaný. Jen za ním zapadly dveře za zvuku cinkání zvonku, až k nosu se mu libě vinula vůně čerstvě usmažené slaniny. V místnosti bylo teplo a v rádiu vyhrávala nějaká jazzová skladba.

Vůni slaniny střídalo aroma horké kávy, petroleje a pach syrových mořských ryb. V konečném důsledku to nebylo tak nepříjemné, jak se mohlo jevit.

Místnost vyplňoval pult se čtyřmi barovými židlemi potaženými koženkou. Na kraji toho pultu stál tác na stopce plný vdolků, které ještě ve své teplotě rosily skleněný poklop. Konvice voňavé kávy ležela hned v bezprostřední blízkosti.

Uvnitř nikdo nebyl. Conor se sehnul, aby prošel pod cáry nepromokavého plátna visícího v hluku ze stropu jako markýzy, a otevřel dveře dál do malého salónku.

 

Polekaně se otočil, když za sebou zaslechl hluky, jako když naráží kov o kov. A ten zvuk hned následovalo hlasité zaklení. Někde vzadu za dalšími otevřenými dveřmi, které zřejmě vedly do spíže nebo sklepa, bylo slyšet funění a další klení.

 

Přešel k místu, kde byly dveře otevřené a zavolal dolů: „Dobrý den!“

Něco znovu zařinčelo a ženský hlas znovu zvolal: „Do prdele už!“

„Dobrý den,“ zkusil to znovu.

Vzápětí se ozvala odpověď, „Slyším, ale pokouším se tu opravit ten zpropadenej bojler. Nemůžu být na dvou místech zároveň. Vydržte.“

„Chci jen kávu a vdolek,“ dovolil si ještě zakřičet Conor, protože i přes prohlášení ženy, nezněla, že by se zlobila na něj.

„Jen si poslužte. Smetana a cukr jsou na pultu. Za chvilku jsem u vás.“

„Dobře, díky. Počkám.“

„Poslyšte, nejste náhodou instalatér, že?“

Conor se na pár vteřin pobaveně nad tou myšlenkou zasmál, nikdy nebyl zrovna technicky zdatný jedinec. „Ne, to bohužel nejsem.“

 

Dovolil se natáhnout se za pult pro jeden z větších hrníčků a nalil si do něj kávu. Z tácu si podal dva kynuté vdolky a s chutí se do jednoho zakousnul. Oba dva spořádal doslova v rekordním čase, a aby řekl pravdu, nikdy v životě lepší nejedl. A zatímco nechal sousto přežvykovat v puse, prohlížel si zboží a okolí obchodu.

Připadal si jako v nějakém filmovém zpracování Aladinovy kouzelné jeskyně. Provázky vedle krabic plných kompotů, gumové holínky opřené o prosklený mrazák, ze kterého mu mávala zmražená klepeta humrů v obležení jahodové zmrzliny. Všude se povalovaly spousty svetrů a oblečení do toho nečasu tam venku. Pulty byly zaplněné značkovými léky a kosmetikou.

Pobaveně si odfrknul. Bylo to šílené a svým způsobem vlastně kouzelné. Chaotické ve své geniální podobě.

Otočil se na barové židli a natáhl se pro časopis, který ležel na vedlejším místě. Drže v jedné ruce hrnek s kávou, nalistoval si svoje znamení.

„Dnes vás čeká štěstí a láska. Na někoho uděláte velký dojem,“ zakroutil hlavou. Otočil časopis a podíval se na datum, které hlásilo, že dnes bylo před půl rokem.

„Nemůžete věřit všemu, co se píše,“ ozval se ženský hlas ode dveří.

 

Žena přešla pár kroků za pult a utírala si přitom dlaně do hadru mastného zřejmě od oleje. Mohlo jí být dost přes třicet. Měla na sobě pracovní kombinézu a působila jako šílený vědátor, který v nepořádku vidí systematičnost. Mlčky si ho prohlížela.

„Vdolky byly opravdu báječné. Mám pocit, že jsem v životě lepší nejedl. Vzal jsem si dva,“ odpověděl pohotově.

„Většinou jsou fuč mezi prvními. Měl ste štěstí, že ešte zbyly,“ nakrčila žena nos. „Když je mužskej doma, je schopnej jich spořádat klidně deset naráz. Teďka odjel za bráchou, takže jsem je zachránila před těma jeho nenechavejma pařátama,“ strčila hadr někam do přihrádky. „A co vás sem přivádí? Přijel ste za někým, nebo jenom projíždíte?“

„Z obojího něco,“ vydechl Conor a dal si další doušek kávy. „Myslíte, že bych mohl dostat ještě sendvič?“

„Kupte si kompletní oběd, jestli chcete. Teda pokud vám nevadí ryby a krabi,“ navrhla mu.

„Zatím postačí ten sendvič.“

„Dáte si eště kávu? Říkejte mi Lorno. Jsem Lorna Maloryová.“

Pousmál se a přikývl. Ta ženská se mu líbila. Byla od rány, ale srdečná, asi jako většina místních, kteří se mu vždy snažili pomoct při hledání cesty, přestože měl podezření, že jsou z jeho přítomnosti nesví.

„Jedete zdaleka? Nemáte místní přízvuk,“ zeptala se Lorna a dolila mu kávu. „Ten sendvič chcete se sýrem?“

„Ano. Sýr by byl bezva. Jedu ze St.John’s. Chvíli jsem bloudil.“

„To nejste první. Tyhle končiny jsou tak trochu jako bludiště. To ste ještě neviděl druhou stranu ostrova, jedna serpentýna za druhou,“ natáhla se k přihrádce, odkud vytáhla krajíc chleba. „Mám jenom bílej, nebude to vadit?“

„Ne, bílý bude fajn. Lidi jsou tady milí, i když mi přijde, že se na cizince dívají trochu… Zvláštně.“

„No, moc jich tady nebejvá. Každá nová tvář je předzvěst toho, že se něco bude dít,“ na něj mrkla. „Ale Divoký přístav je docela prima místo, co myslíte?“

„Je to jiné, než na co jsem zvyklý, ale uznávám, že má své kouzlo,“ jí oplatil jeden z úsměvů. „I když popravdě řečeno, zatím jsem toho z něj moc neviděl díky té mlze.“

„Kdo žije v Novým Foundlandu, na mlhu si rychle zvykne. Vy nejste ani Kanaďan, že?“

„Jsem z Londýna.“

„Angličan. To sme tu dlouho neměli. Jste v Kanadě dlouho?“

„Čtvrtý den,“ přiznal, i když mu ty čtyři dny už připadaly téměř jako věčnost. Anglie a babička Ronda se zdály být tak daleko.

„Prázdniny? Nebo ňákej specifickej důvod?“ vyzvídala žena dál a připravovala u toho sendvič.

„Vlastně bych chtěl najít nějaké své známé…“ na chvíli zaváhal, kolik toho Lorně může nebo nemůže říct. Působilo to, že na ostrově jsou si všichni blízcí natolik, jako by byli jedna rodina. „No, spíš známé mých přátel.“

Lorna se na něj tázavě podívala v momentě, kdy na chleba uložila kus uzeniny. „Někoho, kdo je v Divokém přístavu?“

„Abych řekl pravdu, vlastně ano. Hledám muže jménem Patrick Bouchard. Neznáte ho náhodou?“

„To víte, že ho znám,“ plácla sýr na nakrájenou zeleninu a překryla ho zase plátkem chleba. „Sníte si to tady, nebo to mám zabalit?“

„Prosím?“ zeptal se na okamžik nepřítomně, když se zadíval skrz vitrínu ven na zamračené nebe. „Aha, zabalte mi to, buďte tak hodná. Nevíte, kde bych ho našel?“

Lorna rozřízla krajíc napůl a začala ho balit do celofánu. „To záleží na okolnostech.“

„Na jakých například?“

„Například jestli si vyjel na moře, nebo ne. Pokud ne, tak se motá asi někde venku. Pořád něco sbírá. Sbírky, to je jeho.“

 

Conor se zatvářil zmateně. Že by se zazobaný synáček podílel na nějaké sbírce? Tihle fouňové měli ve zvyku leštit si svá ega snahou zapůsobit na veřejnost dobrými skutky. Třeba právě takovou sbírkou pro Červený kříž.

„Nebo je doma,“ dodala Lorna a kývla bradou někam ven. „Bydlí v támhletom majáku.“

Tmavovlasý mladík v duchu zajásal. Po všech těch peripetiích byl na správném místě. Teď už zbývalo jen dotáhnout tuhle tragickou frašku do konce. „Tak se tam asi vypravím,“ přijal balíček se zabaleným sendvičem. „Co jsem vám dlužný?“

 

Když mu Lorna vracela drobné a vyprovodila ho ke dveřím, věnovala mu ještě prozíravý pohled. „Člun mívá přivázanej dole u skal,“ ledabylým gestem mávla někam směrem k mysu.

Z té dálky to nebylo tak zřetelně vidět, ale něco na hladině vody se pohupovalo v rytmu vln a podle rozměrů se jednalo zřejmě o příslovečný člun.

„Dneska asi nevyjel. Je moc velká mlha,“ usoudila Lorna.

 

Conor se usmál svému štěstí. V tuhle chvíli si představoval toho nabubřelého chlapa s rostoucí pleší, jak sedí doma v bezpečí svého majáku, a netuší, že už se po něm a jeho rodině pomalu natahuje ruka spravedlnosti.

Rozbušilo se mu srdce. Ten okamžik se blížil. Měl ho doslova na dosah.

„Tak na shledanou, Lorno, moc vám za všechno děkuji, hezky jsme si popovídali.“

„Potěšení bylo na mý straně, fešáku. Ráda se seznamuju s novýma lidma.“

 

Žena v umazané kombinéze se opřela o dveře před restaurantem a sledovala Conora, jak kráčí po úzkém chodníku přímo k majáku. Když došel až k samému cíli, zamával na ni. V té chvíli se však už Lornina postava jen matně rýsovala v mlze. A pak už jen bylo matně slyšet, jak zacinkal zvonek dveří a tmavý rozmazaný flek byl tatam.

 

 

***

 

 

Chladný bílý maják tyčící se do výšky, se částečně ztrácel v mlze jako všechno ostatní. Malá dřevěná dvířka byla zřetelně vidět, s velkou pravděpodobností je ještě nedávno někdo natřel veselým červeným odstínem a vyleštěná mosaz na klepátku v podobě fantastické mořské panny se přívětivě blýskala. Že ho vůbec překvapovalo něco jako mořská panna místo klepátka. Další z těch zbohatlických manýrů lidí, co neví, jaký nesmysl by si ještě mohli za peníze, co by zachránily nejeden život, pořídit.

 

Energicky popadl její ocas a zabušil s ním na dveře. Jediný výsledek jeho snažení byl příval hrozivého štěkání a ve stejný moment se na dveře z druhé strany navalilo něco velkého, až to bouchlo. Nic jiného, než obrovský pes, to být nemohlo. Za předpokladu, že Bouchardovi nechovají mořské panny taky jako domácí mazlíčky. To by jim bylo podobné. Chovat něco, co ani neexistuje!

 

Couvnul a zavolal: „Je tam někdo?“

Nikdo se neozýval. A i kdyby tam někdo byl, tam v tom štěkajícím halasu by sotva slyšel i sám sebe. Zaklepal ještě jednou a štěkot akorát zesílil. Buďto byl Patrick Bouchard hluchý jako pařez, nebo zkrátka a jednoduše nebyl doma, což považoval Conor za více pravděpodobné. Netušil, jak je ten chlap na tom se sluchem, neměl vlastně ani představu, jak mohl být starý, ale ten lomoz by vzbudil i umrlce v kryptě.

Obešel maják a v betonové zdi vzadu objevil malé okno. A když nahlédl skrz něj dovnitř, uviděl samé haraburdí. Dřevěné mísy, lastury, hromady smotaných chaluh a mikroskop. Pak jeho pohled zakryl světlý novofundlanďan, který se vztekle vrhl do okna, aby ho na místě vylekal.

Za zběsilého tlukotu srdce prudce ustoupil. Vypadalo to, že kromě té hysterické bestie není v majáku jinak žádná další živá duše. Vidina dalšího čekání se mu příliš nelíbila.

 

Když se rozhlížel po svém okolí, nevšiml si žádného posezení a auto měl zaparkované až dál. Nahlédl přes útes dolů a nakonec se rozhodl sejít k moři. Když už musí nějakým způsobem zabít čas, tak ať z toho něco má. Mořská voda narážející do břehů působila uklidňujícím dojmem.

Klouzal a balancoval na skalách mokrých po klesajícím přílivu, až si nakonec všiml jakéhosi krytého výčnělku nad vodou. Posadil se na složenou bundu a pustil se do připraveného sendviče. Na sobě měl džíny, ve kterých přijel a tlustý bílý svetr.

 

Ačkoliv byla vlezlá vlhká mlha, neměl pocit, že by ho obestíral chlad. Ten moment ticha doprovázeného jen šumem vln ho dostal do stavu, kdy se začal plně uvolňovat. Temná hladina okolo působila děsivě a budila respekt, ale zároveň v něm vyvolávala něco lákavě vyzývavého. Na hladině pluly nahnědlé řasy a sem tam se ve vodě něco pohnulo. Ten pocit nejistoty a nahánějící hrůzy si začal vychutnávat až takovým způsobem, že přestal vnímat okolí a připadal si, jako by zůstal jediný na celém světě.

Pryč byly křivdy, lži a nenávist. Všechny negativní pocity a nespravedlnost světa.

Z hučení moře, jehož vlny jemně hladily skály, vycházel jednoduše hluboký mír a pronikavý pach slané vody se zdál být na jazyku osvěžující.

 

Dojedl sendvič a složený celofán vložil do kapsy džínů. Pak jako by byl zhypnotizovaný, složil kolena pod bradu, a upíral zrak kamsi k horizontu.

 

Po chvíli tichého dumání něco ve vodě šplouchlo. Conor zpozorněl a s nadšeným předpokladem, že by mu hladina mohla odhalit něco jedinečného, se natáhl víc dopředu. Ať to šplouchnutí způsobilo cokoliv, právě se to se zvyšující rychlostí blížilo k hladině.

A bylo to velké. Víc, než by čekal. Co když to byl třeba mrož? A útočili mroži na lidi? Nesmysl. To zvíře bude určitě víc vyplašené z Conora, než Conor z něj.

Zůstal nehybně sedět a v očekávání skoro přestával dýchat. Tmavá silueta se čím dál víc blížila k němu. Přímo k místu, kde seděl. Už za pár vteřin to bude!

A když už myslel, že samým napětím pukne, nad hladinu se vynořil muž ve tmavém potápěčském obleku.

Conor vyjekl a málem sletěl ze skály do vody.

 

Muž si stáhl neoprenovou kuklu a zíral na něj jako na zjevení. „Zatracený chlape,“ ulevil si. Sytá zeleň jeho očí se do Conora zabodla jako ostré střepy. „Nevíte, že za chvíli je příliv? Mohl jste se utopit!“