Zdroj: http://blanch.candita.cz/index.php?a=prohry/3.kapitola-kdo-z-nas-vlastne-prohral  •  Vydáno: 8.10.2018 6:29  •  Autor: Blanch

3. kapitola - Kdo z nás vlastně prohrál?

Jak to dopadá, když někdo prohraje sázku?
Jak to dopadne, když se vsadí Nebelvír se Zmijozelem, že když jedno družstvo prohraje, bude muset tomu druhému splnit přání?
Původní povídka vznikla roku 2007. Nicméně vkládám ji proto, že nebyla příliš publikována a mám ji vcelku ráda, přestože je místy na zabití a už toho ani moc nemá společného s mým nynějším já, to ale nevadí ;)
Žánr: slash, psychologický
Pár: Harry Potter/Draco Malfoy
Omezení: 18+

 

 

 

Vánoce jsem nikdy v dětství neměl moc rád.

V posledních letech jsem na tom byl však o dost lépe. Trávil jsem svátky zde v Bradavicích a s přáteli, kteří mě měli rádi.

Letos však vidina blížících se svátku nebyla moc příjemná.

Ron s Hermionou se totiž rozhodli, že oficiálně spolu stráví svátky o samotě a vyzkouší tak, nakolik je jejich vztah silný a kolik toho vydrží.

Jednoduše mě tady nechají samotného.

 

 

Všichni Weasleyové pojedou s rodinou do Rumunska za svým bratrem Charliem.

Sice se mě Ginny s ruměncem ve tváři ptala, zda bych nechtěl jet s nimi, ale přišlo mi to nevhodné, a tak jsem s díky odmítl. Přeci jen jsou to rodinné svátky a měli by být spolu pohromadě, já nejsem člen rodiny, žel bohu, ačkoliv bych jím občas chtěl být.

 

 

 

Dnes byl poslední den vyučování. Snape stihl ještě na poslední chvíli napařit pár školních trestů a odebrat aspoň padesát bodů každé koleji. Mně se to dnes kupodivu vyhnulo.

 

 

 

Brouzdal jsem po chodbě a přemýšlel. Teď jsou Vánoce, za chvíli budou Velikonoce a než se naděju, bude konec školního roku a zase prázdniny. A s nimi zase cesta do Surrey k mým příbuzným, kteří mě opět budou šikanovat.

Od doby, co se Ron s Hermionou dali dohromady, jsem se cítil strašně osamocený. Ne, že bych jim to nepřál, konečně jim to oběma došlo, že patří k sobě, ale přeci jen už neměli tolik času na mě. A já jsem zůstal sám jako kůl v plotě.

Tichý podvečer v hradu mi poskytl útočiště v oblasti utřídění myšlenek. V hlučné nebelvírské věži nebylo nikde místo na chvilku rozjímání. Všichni se dnes balili, aby mohli být co nejdříve doma, zatímco oni se těšili, až se z Bradavic dostanou domů, já jsem se každým rokem těšil, až se z domova dostanu do Bradavic.

Jaký paradox.

 

 

Během procházky po chodbách jsem narazil na Šedivou dámu, která si utírala nos kapesníčkem. Dvakrát jsem narazil na Krvavého Barona, jak proplouvá zdí, ale ani jednou si mě nevšiml. Nebo spíše dělal, že mě nevidí.

Jednou jsem prošel kolem nějakých studentů, kteří radostně štěbetali o tom, co budou dělat o prázdninách a zhruba před půl hodinou jsem potkal profesorku Sinistrovou. Jinak zde už nebyla ani noha.

Pohyblivé schodiště jako by tušilo, že si nemá z koho dělat šprťouchlata, drželo jako poslušný pes a ani jednou neprohodilo schody.

 

 

Konečně jsem docílil toho klidu. Teda aspoň jsem si to myslel, dokud jsem zpoza rohu nezaslechl jakousi hádku.

 

 

 

„Vypadni, Gregory! Kolikrát ti mám vykládat, že nestojím o to, abys mi lezl do zadku. Jsem v pohodě a nic mi není, tak mi dej pokoj!“

„Ale Draco…“

„Mlč, nezajímá mě, o co ti jde. Běž si za Crabbem, beztak si toho máte co říct… jako obvykle,“ tón z hlasu Zmijozeláka zazněl přímo ironicky a ani se to nesnažil skrývat.

 

 

Malfoy!

Zatrnulo ve mně.

Celou dobu jsem se mu snažil vyhýbat. Celý čas jsem se snažil ignorovat ty jeho pohledy. Jak u snídaně, oběda a večeře, tak i v hodinách a kdekoliv mě potkal.

Nedokázal jsem z myšlenek vypudit to, co mi posledně řekl.

Že mě miluje.

Malfoy umí taky milovat? Velice podivná fráze a skutečnosti se ještě hůře věří. Ale proč zrovna do mě? Myslel to opravdu vážně?

Měl jsem z něj strach. Sám nevím proč. Uznávám, že sex s ním, to byly ty nejkrásnější chvíle v mém životě a rozhodně bych si to zopakoval, ale je těžší zažít s někým nezávazný sex, když víte, že vás miluje.

Ale co když je to zase jen nějaká Malfoyova hra?

Netušil jsem, a proto jsem se mu raději vyhýbal jako ten největší zbabělec.

 

 

Jakmile jsem uslyšel ty hlasy, chtěl jsem rychle zahnout, abych se jim vyhnul, ale zřejmě se mé reflexy chytače nějak zhoršily, protože než jsem se ztratil z obzoru, on mě oslovil…

„Pottere!“ znělo to zase jako kdysi. Když mě oslovoval s tou nenávistí a záští. Skoro jako by mě opět nenáviděl.

A nebylo by to nakonec lepší?

„Malfoyi?!“ otočil jsem se a postavil vlastním obavám.

Když jsem ho uviděl, nechápal jsem proč, ale měl jsem silné nutkání ho popadnout a spojit naše rty. Dlouho jsem s ním nebyl v tak blízkém kontaktu a šíleně dlouho jsem neměl možnost vidět jeho oči takto zblízka.

Ten pohled. Mátl. Jeho tón hlasu mátl. V rozporu s tím, jak vyslovil mé jméno, jeho oči zazářily a daly jasně najevo pravost jeho pocitů.

Ne, on mi nelhal. Nelhal mi v tom, co cítí.

„Harry…“ zopakoval tiše a mazlil se s mým jménem, jak jen to šlo.

No… Když už nemohl se mnou, že? Probůh, měl bych ovládat své myšlení.

„Draco?“

Tahle situace byla absurdní. Stáli jsme tu sami proti sobě a nebyli jsme schopní nic víc říct, jen pořád dokola jsme opakovali svá jména.

„Můžu s tebou mluvit?“

„A já myslel, že už mluvíme,“ podotknul jsem automaticky. Tohle manévrování ale nebyl můj styl, to byl spíš jeho styl. On měl vždy monopol na vyhýbavé řeči.

„Proč se mi vyhýbáš?“

„Já se ti nevyhýbám,“ snažil jsem se to nalhat i sám sobě, ale oba dva jsme věděli, že je to lež.

„Opravdu?“ zdvihl pobaveně obočí. „A já myslel, že to, že už mě několik týdnů ignoruješ a snažíš se přede mnou utíkat, že to není náhoda.“

„No tak se ti vyhýbám a co má být?“ přiznal jsem bez mučení, stejně je to pravda a já se přeci za ni nemám proč stydět. Nebo ano?

„Proto se tě ptám… proč?“ nakloní hlavu a plavé vlasy mu sjedou přes obličej až k rameni. Každý jeho pohyb je tak ladný a dokonalý. S mojí hrubostí bych nebyl nikdy schopný osáhnout jeho elegance.

„Já…“

V tom přišla záchrana.

„Harry!“

To byl Hermionin hlas. Přišla v pravou chvíli. Nechtěl jsem tu zrovna Dracovi vykládat, jaký mám z něho strach. Dracovi? A odkdy mu vlastně říkám Draco?

„Hermiono,“ otočil jsem se, když ke mně přiběhla.

Podívala se přímo na Draca a věnovala mu jeden ze svých opovržlivých pohledů, které patřily jen a jen jemu a jeho otci. „Malfoyi?“ otázala se, jako by tím chtěla vysvětlit, co tady my dva děláme spolu samotní. No, nevím, jak bych jí to měl vysvětlit.

Tak jsem raději stočil její pozornost někam jinam. „Co jsi mi chtěla, Herm?“

„Hledám tě snad už půl hodiny, Harry! Chceme se s Ronem rozloučit. Za chvilku jedeme…“

„Ale ale,“ vložil se do toho Malfoy. „Copak nenecháváte Pottříka samotného v Bradavicích? Přes svátky! Grangerová, to bych do tebe neřekl, že jsi tak bezcitná.“

„Drž hubu, Malfoyi! Nikdo se tě na nic neptal! A co tady vlastně děláš?“ zareagovala ihned na jeho pichlavou poznámku moje kamarádka, až jsem se zarazil nad jejím neobvyklým slovníkem, a já se musel nepatrně usmát. Ale taky jsem musel přiznat, že mě zrovna netěší, že Draco Malfoy zjistil, že zde budu přes svátky sám.

„Myslím, že odpovím stejným tónem, Grangerová! Myslím, že tobě do toho nic není!“ odfrknul si, a pak se obrátil na patě a odešel pryč.

Skoro jsem až ucítil lítost.

Možná bychom si přece jen měli promluvit.

Hermiona na něj byla tvrdá a Draco měl v zásadě pravdu. O svátcích mě tu moji nejlepší přátelé nechají samotného.

„Co chtěl?“ zeptala se hned. „Zase tě přišel otravovat?“

„Však to znáš,“ odpověděl jsem jí vyhýbavě. A Hermiona se už na nic neptala.

 

 

 

V doprovodu jsme šli do kolejní věže, kde už na mě čekal i Ron. Před ním stály dva batohy naplněné věcmi, přichystané k jejich výletu.

„A kam vlastně jedete?“ zeptal jsem se jich. Ron jen zářil. Moc jsem jim to přál. Tak, že jsem zase zapomněl na svou samotu a na svůj zmatek v srdci i mysli.

„Hermionini rodiče mají v horách chatu, tak pojedeme na týden tam. Už tam máme zásoby paliva do krbu i jídlo a pití. Stačí se tam už jen dopravit.“

„Aha, to jsem netušil. Zřejmě jste mysleli na vše,“ usmál jsem se. Ne hraně, ale upřímně. Oba dva vypadali spokojeně.

„To všechno Hermiona, je skvělá, vždycky myslí na všechno,“ políbil ji Ron na tvář a Hermiona trošku zčervenala.

„A jak se tam dostanete?“

První se ujala slova Herm. „Poprosila jsem profesorku McGonagallovou, aby nám pro tuto příležitost nás registrovala přenášedlo. Začarovala jsem ho sama, takže s tím neměla žádnou práci, jen ho musela registrovat na ministerstvu kouzel.“

„No, vidím, že to máš opravdu promyšlené,“ nervózně jsem se usmál. „Tak… asi bychom se měli rozloučit…“

Než jsem se nadál, tak už jsem cítil pevné objetí své kamarádky, která mi do ucha šeptá slova, jimiž prosila o odpuštění, že zde zůstanu letos sám.

„To je dobrý, Hermi, jsem rád, že budete spolu.“

Podíval jsem se na Rona a ten mi napřáhl svou pravici. „No, kámo, tak napřesrok.“

A já ji přijal.

 

 

 

***

 

 

 

O Štědrém dni jsem zašel za Dobbym, abych mu dal nějakou drobnost k Vánocům. Byl vlastně jediný, kdo mi tady zbyl.

 

 

Zapudil jsem vnitřní hlásek, který mi našeptával, že zde mám ještě Draca.

A Draco?

Zřejmě se rozhodl o mě bojovat, protože letošní Vánoce zůstal v Bradavicích.

Pošetilec.

Ale možná má můj vnitřní hlásek pravdu.

Draco je evidentně taky sám. A jen kvůli mně.

Neměl bych za ním zajít?

Blbost! Proč bych za ním chodil, ještě tak mizerně na tom snad nejsem!

Ale co když to není mizérie, co když je to jen touha. Možná, že má nerozhodnost tkví v tom, že jsem vlastně nikdy v životě tak silné pouto k nikomu necítil. Rozhodně musím připustit, že mi není lhostejný.

A nikdy v životě mi ještě nikdo neřekl, že mě miluje. Opravdu miluje. Ne pro mou slávu, ne pro mé jméno ani zásluhy. Jen tak. Čirým hlubokým a pravdivým citem.

Jsou Vánoce!

Neměl bych být sám! A neměl by být sám ani on!

Ve vteřině se mé rozhodnutí změnilo z negativního na pozitivní.

 

 

 

Pak už jsem jen vnímal, jak mě mé nohy samy od sebe nesou do sklepních prostor. Jak se zastavuji před dveřmi, které jsem už tolikrát viděl a jak z mých úst plynou slova: <i>Čirá nenávist</i>. A ta sova evidentně působí, neboť se dveře automaticky otevřely. Draco zřejmě za celou dobu nezměnil heslo.

Možná, že právě doufal, že se tady jednou vrátím.

 

 

 

Našel jsem ho, jak leží na své posteli a v rukách třímá knihu. Čte si. Nevšiml si ani mé přítomnosti, a proto jsem zakašlal.

 

 

Ihned odložil knihu a podíval se mi zpříma do očí, maje v těch svých viditelné překvapení.

 

 

„Harry?“ možná se chtěl přesvědčit, zda se mu to nezdá. „Co tady děláš?“

Nervózně jsem přestoupl z jedné nohy na druhou. „Nedokončili jsme přeci náš rozhovor, vzpomínáš?“

„Já… ano…“

To už se zvedl a posadil se na kraj postele. Rukou ukázal vedle sebe. „Posaď se…“

 

 

A já se posadil. Najednou mi můj vnitřní hlásek říkal, že dělám správnou věc. Merlin ví, že jsem jich za život udělal tolik, ale nikdy ne ve svůj vlastní prospěch.

 

 

„Ptal ses mě, proč se ti vyhýbám,“ začal jsem ihned, abych to měl z krku. Stejně má Draco právo to vědět, šlo také o něj.

„Jistě…a?“

„Vystrašil jsi mě.“

„Myslel jsem si to. Poslyš, pokud jde o to, co jsem minule říkal, tak…“

„Ne, v pořádku,“ umlčel jsem ho. „Není potřeba, abys to bral zpátky nebo se omlouval, i když je pravda, že u tebe by to bylo dost nezvyklé. Vždyť sám fakt, žes něco takového řekl, je dost velký nezvyk. Tím vším chci říct, že to nebyla tvá chyba, ale moje.“

Draco mlčel a visel očima na každém mém slovu. Díval se na mé rty, jak se vlní ve známém pohybu monologu.

„Nikdy jsem nezažil nic takového. S tebou to bylo poprvé. Nikdy mi nikdo neřekl, že mě má rád, ne tímto způsobem. Vystrašilo mě to, protože to pro mě bylo neznámé. Před takovým půl rokem bych si ještě řekl, že mám oproti tobě výhodu a mohu to proti tobě použít a vysmívat se ti, když to bude možné, ale dneska ne. Bylo bolestivé se na tebe dívat, jak tě to ničí. Nikdy jsem si nemyslel, že tohle při pohledu na tebe pocítím. Asi… možná to ještě sám nevím, ale myslím…“ nedořekl jsem to. Jsem zbabělec. Možná bych měl zpomalit, říct něco prozatím vhodného. „Myslím, že bychom neměli být na svátky sami, když můžeme být spolu.“

„Harry…“

„Nic neříkej!“ nenechal jsem ho promluvit a udělal jsem tu jedinou věc, na kterou jsem vždy myslel, když jsem ho viděl.

Políbil jsem ho.

A on se ke mně přivinul a polibek mi opětoval.

Srdce se mi rozbušilo jako o závod a já opět pocítil tu příjemnou nevolnost z něčeho vítaného. Pocítil jsem, jak mi na zádech proběhl mráz. Jak se můj tep zrychlil a jak se mi začaly potit ruce.

Bezesporu jsem po něm toužil.

Nevím, proč jsem si odpíral možnost být s ním.

Vždyť to bylo v posledním roce to nejkrásnější, co mě potkalo.

Byl jsem idiot.

 

 

 

Čirá touha a extáze pohltila naše činy. Už příšerně dlouho jsem po tomhle toužil. Příšerně dlouho jsem toužil po něm.

Draco! Můj Draco!

 

 

 

 

Byla asi půlnoc, když jsem se probudil.

 

Pohlédl jsem na nahé tělo ležící vedle mě. Na tu nejkrásnější osobu, kterou jsem kdy viděl, toho anděla spásy, jenž mě zachránil. A uvědomil jsem si, že se mé srdce hlasitě roztlouklo. Pro něj.

Přitulil jsem se k němu blíž a natiskl se mu na záda. Prohrábnul jsem jeho vlasy a nakonec ruku položil na tu jeho.

 

 

„Taky tě miluju, Draco,“ zašeptal jsem. Abych následující týden zjistil, že mě Draco slyšel.

 

 

 

***

 

 

 

„Nechceš si zahrát famfrpál, Harry?“

„Velice rád,“ připustím a políbím Draca do vlasů. „Ale tentokrát žádné zakleté zlatonky.“

„Ne, tentokrát ne a víš proč? Protože tentokrát už to není potřeba,“ a na oplátku do vlasů políbil on mě.