Zdroj: http://blanch.candita.cz/index.php?a=prohry/4.kapitola-na-konci-je-vzdy-prohra  •  Vydáno: 8.10.2018 6:39  •  Autor: Blanch

4. kapitola - Na konci je vždy prohra

Jak to dopadá, když někdo prohraje sázku?
Jak to dopadne, když se vsadí Nebelvír se Zmijozelem, že když jedno družstvo prohraje, bude muset tomu druhému splnit přání?
Původní povídka vznikla roku 2007. Nicméně vkládám ji proto, že nebyla příliš publikována a mám ji vcelku ráda, přestože je místy na zabití a už toho ani moc nemá společného s mým nynějším já, to ale nevadí ;)
Žánr: slash, psychologický
Pár: Harry Potter/Draco Malfoy
Omezení: 18+

 

 

 

Hlavu v dlaních mám,
prázdné stránky velí myšlenkám

kam ulehnout.
Sám příboj poslouchám,
to jak vítr klouže po vlnách,
nutím tvou loď plout,
ke mně plout.

 

 

 

 

Po škole jsem se rozhodl k jedinému možnému řešení. Už nikdy nechci žít bez tebe, Draco. Každý večer ještě ve škole, když jsme nebyli spolu, jsem sedával v křesle a hleděl na tvé fotografie. Jaká náhoda nás to svedla k sobě. Vlastně náhoda ani tak ne, to spíš ty. A dodnes jsem ti za to vděčný, protože to byla ta nejúžasnější věc v mém životě.

Na každé fotce jsi krásný, můj milovaný.

 



 

Svítím, ještě svítím
dálkou v temnotách.
Svítím, ještě svítím
dálkou v temnotách.

 

 

 

 

Začala válka. Tu, kterou všichni očekávali.

Ale tentokrát jsem věděl, že na všechno nejsem sám. Měl jsem tebe, Draco, měl jsem tebe.

Voldemort podcenil své síly a Vyvolený chlapec opět porazil tu kreaturu, která nikdy nedokázala pochopit, co znamená láska. Protože v té chvíli jsem já byl láskou přímo naplněný. Tvou láskou, Draco.

V té době už jsem byl schopný si přiznat, že tě opravdu hluboce miluji a že k sobě patříme. Možná jsem o tom někdy v minulosti pochyboval, ale tehdy už ne. Zachránil jsi mě. Zachránil v mnoha ohledech.

Zachránil jsi mou zpustlou duši, dodal mi sílu a byl mou doplňující polovičkou, která mi scházela.

Díky tobě jsem ho porazil.

 

A nyní… je pryč. Je pryč a svět kouzel je zbaven jeho despotické nadvlády.

Je to vlastně tvá zásluha, Draco. Hlavně tvá.

 

 

Pamatuji si na ten den do detailu.

Pamatuji si každou hodinu, každou minutu.

 

Ráno jsme spolu snídali zbytky od večeře, neboť jsme tábořili kousek od místa, kde sídlili smrtijedi. Tu noc jsme ve stanu prožili jednu z těch krásných nocí plných vášně a sexu.

Pak čas začal nějak moc rychle ubíhat a bylo poledne a s ním i chvíle, kdy měl vypuknout náš plán.

Hermiona s Ronem, na druhé straně od smrtijedského sjednocení, měli přesně v poledne strhnout pozornost na sebe a odvést smrtijedy mimo Pána zla, abychom my dva tam mohli neočekávaně vpadnout. A po nás Fénixův řád.

Měl jsem strach. Strašný strach.

Ne o sebe, ale o tebe.

Ten strach, který člověk mívá, když miluje. 

 

Hluboce miluje.

 

 

 


Mít tak pevnou hráz,
co se příboji postaví,
vlny se unaví,
odliv je odplaví,
tu vůli mít, tak pevně stát.

 

 

 

 

A on, Tom Rojvol Raddle, napůl mudla, napůl čaroděj, byl tehdy poražen, zatímco se smál, mysle si, že jej stále chrání jeho viteály. Ale to ještě netušil, že i jeho poslední viteál - had Nagini je dávno mrtev. Zničen. Jako všechny ostatní kousky Voldemortovy duše.

Skončilo to.

 

Dodneška si pamatuji každý detail toho dne.

Protože když jsem se otočil, nebyl jsi tam. Zůstal jsem sám.

 

 



V okně sedávám,
otvírám ho starým příběhům,
tichý je dům.
Usmívám se vzpomínkám,
jako křídla šumí nad hlavou,
pojď si poslechnout, poslechnout.

Doufám, ještě doufám,
svítím lampou dál.
Doufám, ještě doufám,
svítím lampou dál.

 

 


 

Ležel jsi na zemi ve vysoké trávě, tvář zkrvácenou a podivně zkřivenou, hleděl si do nebes, jako by jsi v nich hledal odpuštění, a nad tebou se tyčil tvůj vlastní otec.

Od začátku, kdy utekl z Azkabanu, se mu nelíbil náš vztah. Vydědil tě. A já si tě tehdy začal vážit ještě mnohem více, protože ty jsi zůstal se mnou.

Podíval ses tehdy ještě na mě a usmál se. Ani tvůj otec nad tebou nedokázal vyhrát.

Zabil jsem ho.

 

A tys mi umřel v náručí.

 

 

Válka mi tě vzala, Draco. Nepřipraveného na život v samotě. Vzala mi tě a už mi tě nevrátila.

Trpký osud Harryho Pottera.

Jaká ironie, našel jsem tě, abych tě ztratil. Jako všechny své blízké.

Siria, Brumbála… rodiče.

Ale na tebe mám nejkrásnější vzpomínky. A v mém srdci zůstanou navěky.

Dal jsi mi víc než všichni za celý život. Vdechl jsi mi život, vdechl jsi mi chuť žít. Dal jsi mi své srdce a já ti na oplátku dal to své.

A ty sis ho vzal s sebou do podsvětí.

A já si to tvé nechal u sebe.

 

V teple.

 

 

 


Proč neumím brát,

co svět poslušným nabízí.

Trnovou korunou
ozdobím cestu svou,
tu vůli mít, tak pevně stát.

 

 

 

 

 

Chybíš mi.

Neuběhlo dne, abych si na tebe nevzpomněl. Neuběhlo dne, abych si tiše nepošeptal tvé jméno. Nevybavil si tvou krásnou tvář, tvou kůži, která byla tolik citlivá.

Nevybavil si tvé plavé vlasy, které jsem vždy, když jsem vstal z postele, nacházel na polštáři vedle sebe.

A víš co? I když jsi dávno mrtvý, já tvé vlasy nacházím stále. Jsou všude!

Stejně jako ty.

Jsi tu se mnou. V mém srdci. V mých myšlenkách a vzpomínkách.

Bolí to.

Války jsou kruté.

Věděl jsem, do čeho jdu a věděl jsem, proč jsem měl strach.

 

Proč si jen smrt nepřišla pro mě?

 


 


Pomoz mi můj osud nést,
zvedni mě z blátivých cest.
Pomoz mi noc měnit v den,
tak pojď a zvedni mě, zvedni mě.
Když ještě sílu mám snad,
pomoz mi vstát.

 

 

 

 

Nechce se mi žít. Teď už ne. Ne bez tebe.

Hermiona s Ronem se snaží mi tě nahradit. Snaží se mě povzbudit a já jsem jim za to vděčný, ale jak může člověk žít bez srdce? To přeci nejde. Jednou jsem ti ho dal. A teď cítím tu velkou díru uvnitř sebe sama.

 

Miluji tě, stále tě miluji.

 

 

Často se usmívám nad vzpomínkami. Nad tím, co jsme spolu zažili.

Jak jsi byl tvrdohlavý a jak jsi mi často dělal naschvály.

Jak si se česal a chodil po celém našem bytě, abys v každém pokoji zanechal stopu v podobě tvých vlasů. Jak jsi mě peskoval pokaždé, když jsem špatně zazátkoval zubní pastu.

Jak jsi každý den musel na sobě mít nové a čisté oblečení. Jak jsi mě nutil, abych o sebe víc dbal. Jak jsi si dělal manikúru u nás v obýváku a nehleděl jsi na to, že děláš nepořádek. Jak jsi dělal, že neslyšíš, když jsem ti řekl něco, co se ti nelíbilo, nebo když jsem ti vytkl nějakou drobnost.

Jak jsi mě tím vším provokoval. Moc dobře si věděl, že mi to vadí a jako záměrně jsi s tím pokračoval.

Nesnášel jsem to a zároveň miloval.

 

A zrovna tyhle malichernosti mi dnes chybí. Jako ty.

 

 



Svítím, ještě svítím,
dálkou v temnotách.
Svítím, ještě svítím
dálkou v temnotách

Mít tak pevnou hráz,
co se příboji postaví,
vlny se unaví,
odliv je odplaví,
tu vůli mít, tak pevně stát.

 

 

 

 

Nevím, zda má cenu dál na tomto světě žít.

Svůj úkol jsem splnil.

Už mě nikdo k ničemu nepotřebuje.

Stojím na nohách, ale už ne tak pevně, už mě tolik nedrží.

Už nikdo nepotřebuje, abych ho miloval.

A když nemám tebe, Draco, už nepotřebuji nikoho, aby miloval mě.

 

Osud je krutý.

 

 

 

Už není žádná naděje. Už nejsi ty.

Stále doufám…

V zázrak.

 

Marně.

 

 

 

 Doufám, ještě doufám,
svítím lampou dál.

 

 

 

~ Prohra ~

 

 

V textu je použit text (mírně upraven do mužského rodu) písně Doufám od Lucie Bílé.