Zdroj: http://blanch.candita.cz/index.php?a=poprask/1.kapitola-zoufaly  •  Vydáno: 29.8.2018 2:17  •  Autor: Blanch

Poprask na Godrickově dole: 1. kapitola - Zoufalý

I zoufalý Draco Malfoy musí budit zdání, že je vlastně nad věcí a že když mu někdo podá výhodný návrh, vlastně mu dělá službu tím, že na něj přistoupí.
Tak to rozjedem. V infu o povídce se dovíte, do jaké doby je zhruba situovaná a že ignoruje ten příšerný epilog ze sedmičky.

Za beta read, který proběhl někdy před mnoha lety děkuji Allishce.

 

 

 

DRACŮV POV

 

Ležel jsem na pohovce prožrané moly a v ruce třímal flašku levné whisky. Přemýšlel jsem opilý nad svou patetickou situací a litoval se jako samaritán toho největšího ubožáka pod sluncem.

 

Poté, co zemřela matka, opustil mě i otec. A s otcem mě opustilo i veškeré jmění, které si s sebou vzal do hrobu.

Hazard. Kdo mohl kdy vědět, že někdo jako Lucius Malfoy – s tak obrovským majetkem – může tak honosný rod dostat do dluhů.

Když mi po pohřbu exekutor zabavoval a zapečeťoval dům, bylo to největší ponížení, jaké jsem kdy v životě zažil. Samozřejmě se to neobešlo bez tisku a bez společenského haló. Všichni moji nepřátelé se jako hyeny slezli pokochat tím, na jaké dno ten Malfoy padl.

Nebyl jsem teď ničím víc než jen obyčejným a průměrným kouzelníkem, kterému nezbývá, než si vydělávat na své živobytí prací. Už jsem se nikdy nemohl spoléhat na majetek, který se z generace na generaci dědil.

Nedokázal jsem si ani představit, co vše musel otec s těmi – stoletími našetřenými – penězi dělat. I kdyby každý den po dlouhé roky sázel na špatného koně, nemohl by všechno utratit a co víc, ještě se dostat do dluhů. To snad začal šňupat letax nebo co?

Ani dno toho odporného destilátu mi nechtělo říct, co se tak mohlo stát.

 

Podíval jsem se na popraskaný a promoklý strop, na oprýskané zdi, léty prachem zanesený nábytek a pavučiny všude kolem. Matčina stará hacienda se stala mým útočištěm, přestože jsem se už jako malý zařekl, že sem nikdy nevkročím. Byla to stará barabizna, o kterou se nikdo nestaral a nikdo o ni nejevil zájem.

Nicméně v mé nynější situaci byla mým posledním majetkem, jak se zdálo, a protože jsem měl na vlastním kontě jen mizerných pár desítek galeonů, protože zbytek mých úspor padl na otcovy dluhy, nemohl jsem si dovolit žádný komfort.

 

Tahle bezvýchodná situace mě nejenže nehorázně rozčilovala, ale také přiváděla mé myšlenky do iritujících stavů plných deprese.

Potácel jsem se někde mezi stavem plného emočního vypětí, které mě nutilo probouzet se se slzami na krajíčku, a mezi stavem bezcitné ignorace a neschopnosti si něco připustit.

A tenhle trapný patos jsem se snažil utopit už druhý týden v nekvalitních levných břečkách od toho dne, kdy se za otcem zavřela rodinná hrobka. Měl jsem takové neblahé tušení, že kdyby společnost postrádala morální hodnoty, exekutor by mi ji zabavil taky. I s mrtvolami celých generací Malfoyů uvnitř.

 

Cynicky jsem se pousmál. Ale jo, bylo to i docela vtipné. Co by na to asi řekl Lucius Malfoy, kdyby zjistil, že i po smrti je dlužníkem ministerstva?

Nemohl jsem se zbavit představy otce hystericky se rozčilujícího a mávajícího svou vycházkovou holí kolem, zatímco mu rudnou tváře poníženým vztekem.

Zasloužil by si to. Mizera.

Nechat mě takhle… Jak to ti špinaví mudlové říkají – s holým zadkem?

 

Z bezbřehé sebelítostivé litanie nad vlastním osudem mě vyrušilo zaklepání.

Zprvu jsem si jen myslel, že je to výplod mé fantazie, ale s rostoucí ignorací onoho zvuku se zvyšovala jeho intenzita.

Odložil jsem další prázdnou láhev k noze pohovky k jejím sestrám, kde o sebe vděčně cinkly, a několik dní nemytý a unavený jsem se doslova plížil ke dveřím, ze kterých na mě nakonec vykoukl nějaký středně vysoký chlap s velmi nepříjemným doprovodem v zádech.

 

„Pottere?!“ oslovil jsem prvně ten doprovod a nakrčil horní ret.

Tak zrovna tebe jsem tu teď právě potřeboval. Co mi asi můžeš zrovna ty chtít?

 Posléze jsem svůj zrak přesunul na muže ve středních letech držícího nějaká lejstra a zdvihl tázavě obočí.

„Pan Malfoy?“ otázal se mě a posunul si hranaté brýle ke kořeni nosu.

„Jistěže, kdo jiný. Vypadám snad jako Dolores Umbridgeová?“ opáčil jsem jedovatě a vůbec se nesnažil krotit svou nevoli z vyrušení mé sebelítostivé chvilky.

Úředník si nervózně odkašlal, a pak se mě zeptal na jednu z těch dalších osudových otázek, které vám výsměšně zamávají před očima, „Můžeme dál?“

Bylo mi naprosto jasné, že je zase něco špatně. Nedal jsem na sobě nic znát, s pobavením v očích jsem otevřel dveře dokořán: „Můj dům, můj hrad, pánové.“

Tak jaký kostlivec na mě ze skříně vypadne teď, Luciusi?

 

Dovedl jsem oba dva do zatuchlého přijímacího salónku, u jehož pilířů měl člověk zdání, že mu každou chvíli spadnou na hlavu.

Potter si toho evidentně všiml také, ale výraz v jeho tváři mě nesmírně rozčiloval. Tak on si mě dovoluje litovat?

 

„Velmi se omlouvám za své nezdvořilé způsoby, pánové. Můžete si sednout na jedno z těch křesel kolem vás a nenechte se zmást vzorem, to není starodávná batika, to jen skrze zdi prosákla vlhkost do pokoje a polstrování trochu zplesnivělo. Ale muži ve vašem postavení jsou jistě zvyklí na mnohem horší podmínky,“ pokynul jsem výsměšně ke křeslům. Úředník s tichým díkem odmítnul a Potter byl natolik drzý, že se s úsměvem opravdu usadil.

Začínal jsem ho už teď mít plné zuby.

„Promiňte, kde je má pohostinnost! Matka by mi to neodpustila! Dáte si čaj?“ oslovil jsem je znovu. „Je sice starý asi patnáct let, ale víte, co se o čajích říká, čím uleželejší, tím lepší,“ nadhodil jsem pobaveně a jal jsem se odejít do kuchyně dát vařit vodu. Mezi dveřmi jsem se ještě zastavil a otočil. „Ach, málem bych zapomněl. Bohužel všechen porcelán mi zabavilo ministerstvo kouzel, nebude vadit, když budu servírovat v konzervách od fazolí?“ sarkasmus z mého hlasu sršel takovým způsobem, že i mně samotnému skoro naskakovala husí kůže.

Úředník se otřepal. „To nebude potřeba, pane Malfoyi. Vyřídíme to hned.“

„Ach, jste muž činu, to se mi líbí. Škoda, že takových jako vy nebylo víc za života mého otce. Možná by mě někdo upozornil dříve na nekalé praktiky, kterým se oddával,“ řekl jsem to s takovým klidem, že by mi i můj prokletý otec mohl závidět sebeovládání.

 Potter se evidentně v křesle bavil. Mlčky sledoval moje ironické výlevy a úsměv na jeho obličeji se jen prohluboval. To jsem už tak směšný? Kam až jsem to dopracoval?

Ale na mě ta frustrace dotírala tak agresivně, že už mi bylo všechno v tuhle chvíli jedno. Měl jsem chuť hodit na někoho vinu.

Na někoho, kdo je živý.

 

„Jmenuji se David Hewlett,“ představil se muž a nenechal se zastrašit mou poznámkou. „Jistě tušíte, proč jsem zde.“

A teď už jsem věděl na koho. „Ani v nejmenším, ale vy mi to jistě rád povíte, vidím to na vašem obličeji, jak se na to těšíte.“

 

Hewlett si zase posunul brýle a s kamennou tváří, seč mu oči až vzrušeně zářily, mi strojeně oznámil to, o čem jsem popravdě tak trochu tušení měl. „Z moci mi svěřené ministerstvem kouzel vám, Draco Malfoyi, tímto zabavuji haciendu zvanou La Cache, svého času majetkem Narcisy Malfoyové rozené Blackové, posléze dědickým právem Draca Malfoye, jako úhradu nesplacených dluhopisů Luciuse Malfoye, které po jeho smrti přešly dědickým právem do vašeho vlastnictví. Vzhledem k tomu, že jste na opakovaný apel z naší strany neuhradil dlužnou částku, bude vám po právu odejmut dům. Jste s celou situací srozuměn?“

„To bylo dramatické!“ zatleskal jsem. „Vážně, Davide, neuvažoval jste náhodou nad tím, že byste hrál spíše ochotnické divadlo? Pro ministerstvo je vás škoda. I když tam je to taky samý šašek,“ neudržel jsem se.

V ten moment se Potter rozesmál na celý pokoj.

Skvěle. Asi jsem vážně k smíchu. Jen se směj, Pottere. Ubožákovi, který nemá kam ani tu hlavu složit.

Hewlett se zatvářil nerudně, spráskl deskami, v nichž měl lejstra a syčivým hlasem mi – ignoruje můj nemístný žertík – oznámil: „Do zítřejšího rána bude parcela vystěhovaná. Rozumíte?“

„Naprosto,“ odsekl jsem.

Bez dalších slov odešel.

 

Sehnul jsem se k jedné z flašek u pohovky a hledal poslední kapky alkoholu, abych se posilnil. Marně.

Frustrovaně jsem zamručel a otočil se za sebe: „A ty tu seš proč, Pottere? Přišel si mě politovat nebo mi taky něco sebrat?“

Postavil se téměř až ke mně. „Vlastně jsem tě chtěl politovat, bylo to v mém prvotním plánu,“ nadhodil ten idiot upřímně. „Když jsem se dočetl v novinách, co se stalo, říkal jsem si, že bych se přišel podívat, jak se ti daří, ale když jsem viděl ten soudní příkaz od Hewletta, přišel jsem ti podat návrh.“

„Jak vidíš, Potty, daří se mi naprosto skvěle. Jen se rozhlédni. A zítra se budu mít ještě lépe. Bez střechy nad hlavou. Vlastně když o tom tak přemýšlím, je to skoro až romantické, že? Mám pocit, že jsem ještě nikdy nespal pod hvězdami. Mudlové si to velmi pochvalují. Uvidíme, jestli se to přeceňuje. Tak co, jsem dostatečně politováníhodný ubožák? Takhle si mě vždycky chtěl vidět, nebo ne?“ zamračil jsem se. Ta slova ze mě šla úplně sama. Stejně jsem se koupal dávno ve vlastním ponížení, co je trocha dalšího ponížení před Potterem v porovnání s tím, co jsem zažil po otcově pohřbu.

Potter pobaveně naklonil hlavu na stranu. „Mám pocit, že jsi přeslechl druhou část té věty.“

„Nepřeslechl. Co bys mi ty tak mohl navrhovat, Pottere? Máš jedinečnou příležitost si do mě kopnout,“ založil jsem ruce na hrudník.

„Jde vidět, že mě vůbec neznáš, Malfoyi. Nikdy bych něco, co tak ponižuje lidskou důstojnost, neudělal. Ani tobě. A můj návrh je právě opačného charakteru. Chci ti pomoct,“ odpřednášel to oznámení, jako by se na to doma několik hodin připravoval.

„Zachráncovský komplex jako vždy, viď, Pottere?“

Potter chvilku přemýšlel, ale ne natolik, aby zvažoval možnosti. Spíše to vypadalo, že zvažuje formu, jakou by mi chtěl něco sdělit: „Možná, to připouštím. Ale ty zase musíš připustit, že prakticky nemáš jinou možnost, než přijmout. Buďto necháš svou hrdost zvítězit a budeš se dál plácat v té mizérii, nebo to překousneš a přijmeš podanou ruku. Má nabídka se nebude opakovat dvakrát. Teď jsem tady. Ber nebo nech být. Ale být tebou, volím první možnost.“

„Předpokládám, že počítáš s tím, že moje hrdost se válí někde v koutě. Co mi vlastně nabízíš?“ snažil jsem se z jeho postoje analyzovat, co se mu honí hlavou, ale on byl pro mě vždycky záhadou. Nikdy jsem nepochopil, co na něm všichni vidí.

„Záleží na tom, čemu dáváš větší přednost. Pohodlí nebo chudobě. Nabízím ti ubytování. Jsem na Godrikově dole úplně sám. Na mě je to až příliš velký dům a upřímně řečeno, je v něm až moc velký klid. Myslím, že další spolubydlící by mu jedině prospěl.“

 

Sám? Harry Potter sám? A jak se tohle přihodilo? To se cítí osamoceně nebo co? Možná je Potter ze své samoty natolik zoufalý, že nepohrdne ani společností Malfoye.

Protřepal jsem hlavou. Co je mi do toho? Mě Potter vůbec nezajímá. „A proč bys to vlastně dělal?“ zeptal jsem se nakonec, když jsem se vytrhl z přemýšlení.

„Nevím. Jsem Nebelvír,“ opáčil víc pohotově, než bych čekal.

„Jako by to snad všechno vysvětlovalo. Weasley je taky Nebelvír a nenechal by mě bydlet ani v prohnilé kůlně.“

Zdálo se, že Potter chvilku hledá vhodná slova, jak by z této patálie vycouval, ale nakonec mě překvapil: „Řekněme tedy, že mám pocit, že ti to dlužím.“

Proti tomu už jsem neměl argumenty.

Vím, že i přestože mi zachránil téměř v osmnácti život, nikdy mi nepřestal být vděčný za to, že jsem ho během války před Temným pánem zapřel.

No co, vytěžit jsem z toho něco mohl.

„Pořád ta stará historka, Pottere,“ zakroutil jsem hlavou, nicméně spíš ve smířeném gestu. „Když ale budu u tebe bydlet, stejně budu chudák. Moji finanční situaci to nijak nezmění.“

„Ale chudák se střechou nad hlavou. A žádný nájem mi platit nemusíš.“

Sykl jsem. „Máš bod, Pottere. Na tom něco je.“

 

Do zítřejšího rána jsem udělal, jak mi bylo nařízeno. Vyklidil jsem haciendu a nastěhoval se k Harrymu Potterovi.

Už tehdy jsem počítal s tím, že to bude jen otázka času, než se my dva zabijeme.

Merlin nám pomáhej!