Zdroj: http://blanch.candita.cz/index.php?a=novinky/pavouci-sit-9.kapitola-to-zvladnes-watsone  •  Vydáno: 23.1.2019 22:39  •  Autor: Blanch

Pavoučí síť: 9. kapitola - To zvládneš, Watsone!

Fandom: Sherlock BBC
Postavy: John Watson, Sherlock Holmes
Omezení: 15+ (sprosté výrazy)
Žánr: psychologický, preslash
Poznámka: Malé shrnutí z minula; Sherlock začínal chápat, proč se na něj John zlobí a vydedukoval něco, co Johna šokovalo ;)
Slova autorky: Omlouvám se za takovou prodlevu, zabývala jsem se až moc věcmi, takže na PS nezbylo moc času.

 

 

 

John tam stál a jen tupě zíral před sebe do těch pichlavých očí. Do té tváře lehce zarostlé strništěm. Jeho srdce vynechalo několik úderů. Sherlock neuhýbal pohledem a čas jako by na pár okamžiků zpomalil. Jeden nádech, druhý. Pomalu a s klidem. Hlavně nepanikařit.

To zvládneš, Watsone!

 

 

Sám pro sebe si polknul. Ruku pomalu posunující se k plavým vlasům, aby jimi s odlehčeným gestem projela, vnímal jako by s ní pohnul někdo jiný. Jako by v jeho těle byl teď někdo jiný. Kéž by byl teď v jeho těle někdo jiný, sakra práce!

 

 

Věděl, že nemělo smysl přímo zapírat, lež by neměla smysl, lhát Sherlockovi bylo jako dobrovolně strčit hlavu žralokovi do tlamy. Ale taky věděl, že nemůže Sherlockovi všechno vybalit. Pokud to měl opravdu někdy přiznat, tak musel na detektiva po kouscích, dávkovat mu to nenápadně a opatrně.

A tušil, že teď není vhodná doba.

Pravdou bylo, že ani nechtěl. Nechtěl se vzdát nějaké té jistoty, díky které stál pevně nohama na zemi. Pokud by Sherlock zjistil celou pravdu… Nechtěl si to ani představovat, co by se všechno mohlo stát.

Vždyť se teprve po roce setkali, důvěra mezi nimi stále visela na vlásku a John samotný si nebyl jistý tím, jestli tohle všechno vlastně nebyla chyba. Pořád pochyboval. O Sherlockovi, o sobě, o téhle cestě, o minulosti, o budoucnosti, zkrátka o všem.
A nebyl si jistý tím, že by toho Sherlock nezneužil. Vždyť už to nejednou udělal. Co by takové přiznání udělalo s jeho pohnutkami? Nedokázal mu pořád úplně věřit. Sherlock jeho důvěru zneužil ve svůj prospěch. Udělal si z Johna aktéra tragikomické telenovely.

 

 

Takže co by Sherlock udělal? Byly tu zhruba tři možnosti. Buďto by celý tento rozhovor vymazal, dělali by, že neproběhl, za předpokladu, že by se dozvěděl celou pravdu. Teda John by dělal, že rozhovor neproběhl, Sherlock by ho zřejmě doopravdy vymazal ze svého paláce.

Nebo by Johnovy city začal zneužívat ke svému prospěchu tak jako před rokem, ale ještě daleko hůř, což odmítal John připustit.

A další poslední možnost byla, že by nadobro jejich už tak křehké přátelství skončilo. Protože by se ani jeden z nich přes to nedokázal přenést. John určitě ne, protože by ho detektivovo odmítnutí, že je ženatý se svou prací, ranilo. A Sherlock, protože sentiment není žádná výhoda a jen lidi zpomaluje.

Ty palčivé představy se stále otíraly o jeho mysl a nechávaly ho rozpolceného, ale už dávno věděl, co musí udělat.

 

 

John se rozhodl. „No jistěže je to láska, ty idiote. Kdybych tě neměl rád, tak se nezlobím. To není tak těžký vydedukovat! Seš něco jako součást mý rodiny, čert to vem, už od začátku si byl. Znamenáš pro mě víc, než moje vlastní sestra, proboha!“ Jo, to zní přesvědčivě. „Prostě ses mi vmísil do života, a pak sis normálně umřel a nic neřekl. Víš, jaký to je, když ti umře někdo z rodiny a neobtěžuje se ti pak říct, že vlastně žije? O co hůř, zneužije tvůj žal ze sobeckých důvodů? Tys zasraně zradil moji důvěru, a nechals mě rok žít s tím, že jsem to možná zavinil já! Že jsem ti nebyl dostatečným přítelem, abych tě z toho vysekal. Abych… Abych,“ udělal krátkou pauzu a zadíval se někam bokem, neměl daleko od toho, aby se sebral a vrátil se zase domů.

„Nedlouho předtím, než si skočil, jsme řešili otázku důvěry a toho, co si o tobě myslím. Že nevěřím tomu, že seš zrádce a že nechci, aby si to mysleli i ostatní. A i když jsem řekl, že ti věřím, pořád jsem měl pocit, že to nebylo dost a že jsem měl udělat něco víc. Pochopit víc. Proto… Proto…“ John se musel zhluboka nadechnout. Panika ho nakonec přece jen trochu přemohla, i když si nakazoval nepoddat se jí.

Roztřásla se mu levá ruka, nedořekl to.

„Že proto jsem skočil? Protože jsem si myslel, že nejsi pravý přítel? Nebo že jsi mi nemohl už víc pomoci?“

„Něco na ten způsob, Sherlocku. Nestál jsem ti ani za pitomý přiznání, že nejseš do hajzlu mrtvej. Nechals mě v tom, jako bych byl jen kus hadru a nic jsem neznamenal. Abych ti zahrál skvělý divadýlko před světem. Ale já pro tebe truchlil. Doopravdy truchlil. Procházel si peklem, který si nedokážeš ani představit. Na mně vůbec nezáleželo.“

„Johne, to není pravda. Hlavně na tobě záleželo! Právě proto, že znamenáš mnohem víc, tak jsem to musel udělat, jinak bys zemřel, chápej, že…“

John mu skočil do řeči. Tyhle kecy mu už opakovali oba dva s Mycroftem pořád dokola a začalo to být prostě ohrané. „Stál jsem u tvýho hrobu, Sherlocku. Stál jsem tam a prosil tě, abys přestal. Abys nebyl mrtvý. Abys toho kurva už nechal!“  

Hlas se mu ve vší té emoci hlučně rozezněl místností, a pak už z jeho staženého hrdla vyšlo jen tiché zasípání, když si obličej vložil do dlaně. Byl tak moc ze všeho unavený. Tak moc. Nemělo to vůbec žádný smysl.

 

 

Sherlock tam chvíli jen mlčky stál. John se na něj nedíval, takže nemohl vidět nepředstíraný zraněný výraz na jeho obličeji, když nakonec tiše přiznal: „Já vím. Já jsem tam byl.“

Hlava doktora prudce vystřelila vzhůru, ten pohled, který by teď jen silou vůle mohl rozmetat lesy v okolí na třísky, se zapíchl přímo do detektivovy tváře. „Cos to řekl?“

„Slyšel jsem tě. Na tom hřbitově. Byl jsem tam, když jsi mě prosil.“

„Tys. Tam. Byl.“

„Ano, Johne. Celou dobu jsem tě sledoval.“

„Na. Hřbitově. Když. Jsem. Tě. Prosil.“

„Pár metrů od tebe.“

 

 

John zaslechl tlumený hukot v uších, cítil teplo, jak se mu lilo do tváří, rty se frustrovaně sevřely do tenké linky a než stihl zpracovat nával vzteku, bylo pozdě. Vlčí mlha obestřela všechny jeho smysly a automatické reflexy převzaly kontrolu nad tělem.

 

 

Bum.

 


Než se stačil Sherlock vzpamatovat, dopadl na zem do té špíny a přímo na ten svůj aristokratický zadek. Začínala se mu pod pravým okem pomalu rýsovat nová modřina, přestože ta stará na opačné straně se ještě pořádně nezahojila.

 

 

John se zhluboka nadechoval, hrudník se mu divoce vzdouval, v obličeji se mu objevil doslova rozzuřený výraz. A jeho levačka – ještě stále skrčená v pěst – cítila zadostiučinění, po kterém tolik toužil. Přejel si po ní prsty druhé ruky a lehce s ní nakonec potřepal. I jeho ten úder lehce zabolel. A s těmi snobskými lícními kostmi to ani nepohnulo.
 

 

Sherlock si protíral tvář a pomalu se s pomocí nábytku okolo sebral ze země. Dovolil si podívat se na Johna se značnou pokorou v očích. „Znamená to, že jsi mi konečně trochu odpustil, Johne?“

 

 

Doktor zavrčel, ale nakonec se v něm probrala ta samaritánská stránka medika. Postoupil o krok vpřed, aby Sherlockovu tvář zkontroloval. Natočil mu ji – ne příliš něžně – ze strany na stranu proti světlu, a pak ji zase pustil s tím, že na to tentokrát neumře. „To ještě uvidím. Ale je mi mnohem líp. Tohle nutkání praštit tě, když něco říkáš, mám už roky.“

 

 

Detektiv úslužně pokýval hlavou.

„Měl by sis na to dát led, než to oteče,“ řekl už s klidem John. „A myslím, že budeme muset pár dní počkat, než se do toho případu pustíme. Moriarty zřejmě na své schůzky nechodil hrající všemi barvami,“ popíchl Sherlocka ještě. Zkrátka neodolal. Měl z toho škodolibou radost.

 

Ano, už se cítil o dost líp.

 

Nakonec se otočil a Sherlock sledoval jeho vzdalující se záda. Podíval se na lebku zvířete, jako by od ní čekal nějaké rozhřešení, ale to nepřicházelo. Tak si jen znovu promnul lícní kost na pravé straně. Kapitán John Watson měl vždycky pořádnou ránu.

A nejspíš mu čaj dnes už neudělá.

 

 

 

***

 

 

 

Když večer Sherlock seděl před plápolajícím krbem se sáčkem ledu přiloženým na tváři, něco ho nutilo se stále vracet k jejich rozhovoru. Drobné nuance, nenápadné střípky zahlédnuté bokem oka, intuice. A tu nikdy nepodceňoval. Představovala přece data zpracovaná příliš rychle na to, aby je mozek v ten moment pochopil.

 

 

Něco v tom Johnově přiznání nesedělo. Ano, všechno, co řekl, dávalo smysl, teď už to zřejmě i chápal, jeho emoce byly syrové a opravdové, ale stejně za tím vším prohlášení bylo něco, co Sherlocka nutilo si to znovu v hlavě přehrávat. Opakovat slovo od slova. Analyzovat jeho výrazy a reakce. Co bylo na tom všem špatně? Kde byl kámen úrazu? Proč měl pocit, že to nebylo všechno, co mu John měl říct?

A pokud tam něco bylo, proč to John před ním tajil? Nikdy neměl potřebu před ním věci tajit, tak proč by si zrovna teď nechával něco pro sebe? Šlo o něco, co nechtěl, aby Sherlock věděl. Něco osobního. Možná až příliš intimního, kdo ví. A Sherlock Holmes by nebyl Sherlock Holmes, kdyby se tomu nesnažil přijít na kloub.

 

 

Pokusil se vrátit zpátky časem skrze svůj palác mysli a promítl si všechny známé scény po své smrti znovu. Okamžiky, kdy se ve vší tichosti loučil s Johnem Watsonem, který o něm tehdy ani netušil.
Ta slova pronesená na hřbitově.

 

 

Jednou si mi řekl, že nejsi žádný hrdina. Někdy jsem pochyboval, že seš vůbec člověk, ale jedno ti řeknu, byls nejlepší člověk, lidská bytost, jakou jsem kdy poznal, a nikdo mě nepřesvědčí, že seš podvodník. Tak to je.

Byl jsem hrozně sám. Jsem ti za moc vděčný.
Měl bych ještě jednu věc. Jedinou věc. Udělej jeden zázrak. Pro mě. Nebuď prosím mrtvý. Uděláš to pro mě? Přestaň s tím. Nech toho.

 

 

Každé slovo se v jeho hlavě odráželo jako ozvěna skrytá za Johnovou barvou hlasu. A ten pláč. Upřímný. Žalostný. Truchlící. Ten pláč patřil Sherlockovi. Nikdy by si nepomyslel, že by mohl být kvůli němu někdo tak… Sentimentální.

 

 

Až teprve po té dnešní hádce si Sherlock uvědomil, jak hluboko toho muže ranil. Kam až zasáhl. Co mu vlastně udělal. A s hrdlem staženým tak úzce, že skoro nemohl dýchat, sevřel pevně pytlík s tajícím ledem a něco si uvědomil.  Vůbec by se nedivil, kdyby mu John Watson už nikdy neměl věřit.

 

 

A to tajemství, ten Johnem zapřený fakt, který mu mezi prsty unikal, byl někde tady. U samotného zrodu Sherlockovy zrady. Zatímco on stál kus od svého zlomeného přítele, který pro něj snášel žal. Měsíce žalu.

 

 

Odložil pytlík s ledem, ze kterého zůstala už jen voda, na stolek vedle svého laptopu. Chvíli zíral na jeho plastovou schránku a problikávající diodu, než ho napadla další věc. Vmžiku se natáhl pro svůj notebook a otevřel internet a s ním i Johnův blog, na který mezi všemi těmi případy doslova zapomněl.

Byl tam.

Článek. Článek starý přes rok. A tam ta bolestná slova psaná rukou bývalého armádního lékaře.  Sherlockova a Johnova osobní virtuální pieta.

 

 

Byl to věrný přítel, který by nezradil.

Byl jsem hrdý na to, že jsem mohl být jeho blízkým přítelem. Hrdý, že i přes své asociální chování mi byl vždy přítelem i on sám.

Nikdy jsem se mu s tím nesvěřil, ale pokud by tady dnes byl, rád bych mu pověděl, jak hluboce mě jeho odchod ranil a jak hluboce lituji, že jsem mu neřekl, nakolik jsem si ho vždy vážil.

 

 

​John ho měl vždy za hrdinu, i když Sherlock moc dobře věděl, že jím nikdy nebyl a nejednou mu to řekl, stejně jako si na to vzpomněl doktor u jeho náhrobku.

John Watson. Vzhlížel k němu, byl pro něj něco jako modla, která zná odpověď na všechny otázky života i smrti. Modla, která dokáže každému pomoct. Každého zachránit. Každého kromě sebe. Vždy si vše tak romantizoval.

Řádek od řádku bylo těžší článek dočíst. Byla to zpověď plná utrpení, sebeobviňování, lítosti, věrnosti a nekonečné loajality.

 

 

Já v Sherlocka Holmese věřím. A nikdy nepřestanu.

Tohle je můj poslední článek.

 

 

Detektiv se ohlédl kamsi do chodby, kudy vedly schody do patra a představil si Johna ve svém pokoji, jak píše článek.

Tohle je můj poslední článek. Tohle je můj poslední článek. Tohle je můj poslední článek. Rezonovalo mu opakovaně hlavou. John Watson tehdy umřel s ním. Zdá se, že našel odpověď na svou otázku.

 

 

A Sherlock si poprvé v životě naprosto a upřímně připadal jako ten největší idiot a šmejd. Protože takhle zlomit svého nejlepšího – jediného přítele, bylo to poslední, po čem toužil. Ale on to udělal. A vůbec se nad tím nepozastavil. Zabil ho taky.

 

 

Někdy by měl být sentiment to první, na co by se mělo brát ohled.

Zasloužil by si daleko větší ránu, protože tahle se zdála být i při té bolesti nedostatečná.

 

 

 

***

 

 

 

Třetí den konečně dorazil Mycroftův poslíček s vybavením. Hlavně pro Johna vhodné oblečení, telefon s novou sim kartou a co bylo nejdůležitější, zbraň.
Když si John v rukou osahával Sig sauer, téměř totožný s tím, který kdysi míval, objevil se mu na obličeji úsměv. Takový, který Sherlock od jeho příjezdu neviděl. Byl to dobrý úsměv. Byla v něm spokojenost, uvolněnost a vzrušení. Adrenalin, který Johnovi takové měsíce unikal a který měl teď zase na dosah ruky.

Vypadalo to, že včerejší výměna názorů pomohla Johnovi posunout se zase o kousek dál a Sherlock byl za to rád, i když ho podivně svíral pocit viny, který nikdy dřív nepoznal.

Skoro se nepoznával. Ale navenek se jako vždy tvářil nezúčastněně a nad věcí.

 

 

Sherlock svůj nový Remington bezohledně odložil na krbovou římsu, zatímco se začal probírat jejich novými doklady, doporučeními a propustkami.

Mycroft mu při každém případu měnil zbraně, už jen pro jistotu, aby si nikdo nikde nespojil případné střety. Ráže se pokaždé lišily a po každém vyřešeném případu Mycroft jeho zbraně konfiskoval. Co s nimi dělal dál, už Sherlock netušil a ani ho to nezajímalo. Důležité bylo splnit svou práci.

 

 

Schůzku s Collardem měl už sjednanou díky jejich elektronické domluvě a Johnův nástup do nové práce měl naštěstí proběhnout ve stejný den, takže mohla být vysoká šance, že se tam sejdou a trochu to tam stihnou prohledat.

 

 

John se na něj otočil se svým výrazem jsem Brit a všechno řeším čajem a přešel do kuchyně, aby jim oběma udělal ranní kávu.

Sherlock v něm konečně spatřil tu upřímnou rozhodnost, odhodlanost a viděl mu na očích, že se vysloveně těší, až se zase dostane do terénu. I když nebudou přímo bok po boku.

Jak vždy říkal. Hra začíná!