Zdroj: http://blanch.candita.cz/index.php?a=kam-cert-nemuze-tam-nastrci-zenskou/kcntnz-2.kapitola  •  Vydáno: 15.3.2019 15:17  •  Autor: Blanch

KČNTNŽ - 2. kapitola

Název povídky: Kam čert nemůže, tam nastrčí ženskou
Fandom: Sherlock BBC
Postavy: Sherlock Holmes, John Watson, Irene Adlerová
Pár: John/Sherlock - jak jinak
Omezení: 15+
Žánr: pre-slash, slash, humor, fluff
Námět: Série krátkých na sebe navazujících kapitol, které zpracovávají témata z Patoložčiny VÝZVY. 
Slova autorky: Vzala jsem si na paškál téma žárlivosti a rivality. Aneb kdo s koho. Tato pidi povídka nemá ambice být něčím hlubokým a originálním.

Ocením jakoukoliv zpětnou vazbu, pokud bude psaná slušnou formou. Hlavy netrhám, ale slušní snad k sobě být můžeme, i když se nám něco nelíbí ;)

 

 

 

Ve víně je pravda

 

Vymění si pohled. Ona a Sherlock. Dokonce jí věnuje zdvořilý úsměv, ale Johna to neošálí natolik, aby v tom neviděl něco víc. Jejich setkání nemůže být náhodné a celá ta komedie určitě není nutná.

Chvíli mlčky na sebe zírají, přeměřují jeden druhého, jako by testovali, kdo to vydrží déle.

 

 

A pak to trapné ticho prolomí Sherlock. „Píchla jste?“

Všichni přítomní vědí, že jestli je tohle setkání otázkou nějakého defektu, nejedná se o pneumatiku vozu té dominy.

Ta Žena neodpoví, ohlédne se na Johna, zcela upřeně, až ho zamrazí na zádech a projede jím nechtěný chlad až ke krku. A pak se jen ledabyle obou zeptá: „Mohu si přisednout? Cestovala jsem několik dlouhých hodin. Trochu mě to unavilo.“

John se už chystá poznamenat něco o tom, že by možná bylo lepší, kdyby si našla hotel a šla si raději lehnout, ale Sherlock ho předběhne a pokyne rukou přímo vedle sebe. „Ale jistě, co si dáte?“

„Víno. Červené prosím,“ vytáhne z kabelky zrcátko a přetře si svoje už tak dostatečně rudé rty rtěnkou. Svůdné gesto zakončí promnutím rtů a lehkým mlasknutím.

 

 

John si uvědomí, že její přítomnost už ho stála obsah sklenice a spolu se dvěma deci vína si objednají další pintu piva. Sherlock přejde na whisky. A John v té změně rozpozná gesto tolik známé, které nejednou použil i on sám. Chce na ni udělat dojem a zapůsobit jako muž s dobrým vkusem.

 

 

Když konečně může John znovu spláchnout tu podivnou pachuť hořkosti ve svých ústech, zatímco ho Irene jen očkem pobaveně pozoruje, škodolibě neodolá, aby tu jejich nově nabytou tichou flirtující výměnu pohledů nenarušil.

„Tak co vás sem přivedlo. Do takové malé vesničky, která se sotva dá najít na mapě. Jaká náhoda, že jsme se tu tak krásně sešli, že?“

Ani se nesnaží skrývat pohrdání a Sherlock mu věnuje zaujatý pohled s obočím lehce stoupajícím do čela.

„Znám zdejšího starostu. Vím, co má rád,“ věnuje mu jeden z těch svých všeříkajících pohledů brunetka. Chvíli ho v tom nechá dusit, než dodá: „A na internetu jsem se dočetla, že nedaleko je velmi půvabné historické sídlo ze sedmnáctého století s kouzelnou vyhlídkou. A také anglikánský kostelík. Víte, vždycky jsem byla blázen do architektury. A podívejte se na mě, jsem tady.“

„Jo, jste tady. To vidím,“ John v duchu zakleje při dva dny staré vzpomínce. Zmínil se na svém blogu, že další jejich štace povede právě tudy a že by rád navštívil památky v nedalekém Newportu. A to konkrétně právě Dům Tredegar. Chápe tu narážku a je naštvaný sám na sebe za tak hloupou chybu, protože Ta Žena má tu informaci od něj.

 

 

Následuje další otravná atituda ukazováčku mezi dlouhým nehtem a cedrovým dřevem a John už to nevydrží.

„Všichni víme, že tady nejste za kulturou,“ neodpustí si doktor upřímnost a hodí do sebe další naštvaný hlt.

Rudé rty odkryjí bílé zuby. Irene Adlerová uchopí svou sklenici mezi ukazováček a palec, „Máte pravdu. Nalijeme si čistého vína,“ lehce upije a zabodne svůj chladně modrý pohled znovu do Sherlocka, než sklenici zase položí na stůl. „Psal jste, že se nudíte. Pojďme na večeři.“