10. J jako Jistota

„Nech už toho, Pottere!“ mlžný opar vznášející se uvnitř mojí hlavy vezme konečně za své a já se i ve svém podnapilém stavu trochu vzpamatuju. Díky Merlinovi za to, že mě i v takových chvílí racionální stránka neopouští.

„Čeho mám nechat?“ Potter se zeptá s notným opožděním. Jeho reakce pod tíhou alkoholu tak trochu zlenivěly, abych tak řekl.

„Té přetvářky,“ pronesu se snahou mluvit jistě. Nesnažím se ani sám sobě už namluvit, že jsem střízlivý, protože nejsem.

„Jaké?“

Vážně, Potty?

„Vím, že ti říkám dost často, že seš idiot, ale oba dva víme, že až takový idiot nejsi, tak už nech těch svých her, protože já se stejně nenechám zlomit. Chápeš to už? Nehraj si na to, že po mně toužíš, protože já ti to nežeru, Pottere, buď aspoň v tomhle upřímný a neponižuj se.“

„Blbečku,“ zazní prostě z jeho rtů. Mračí se, zběsile mrká víčky, jako by chtěl zahnat slzy. Tváří se jako někdo, komu bodli nůž do zad, když to nečekal.

„Ten, kdo se chová jako blbeček, seš ty,“ opáčím klidným hlasem a promnu si spánky, jde na mě už trochu únava a řešit tyhle nesmysly tomu vůbec nepomáhá.

„Seš zabedněnec,“ zlomí se mu hlas. „Vůbec nic nechápeš.“

Co to je… To snad nebyl vzlyk, nebo jo? Ale no tak, Pottere, nehraj už to na mě!

V nečekané chvíli se prudce zvedne ze židle. Ten nevraživý pohled, kterým mě oblaží, na mě nedělá až takový dojem, ale když třískne se sklenicí o stůl, nečekám to a trochu sebou škubnu. Dramaticky odchází. Jak si může jen tak odejít? Já jsem tady ten, kdo mu řekne, kdy může odejít a jaké u toho má mít způsoby!

On si prostě jen tak zahne za dveře a jde pryč. Je slyšet dusot, jak v čirém rozhořčení noha nohu mine. Jsem zvědavý, vážně jsem zvědavý, co se chystá udělat.

Dopiju poslední hlt karmínově zbarveného vína, možná na odvahu, a zkusím ho ještě zastihnout, přestože jde dost rychle. Skoro bych řekl, že přímo nasupeně utíká. Bere schody po dvou a jde rovnou do chodby kolem mého pokoje. Stačím mu tak tak. Ignoruje, že jsem mu v patách, ani se neotočí a míří rovnou do svého kutlochu, vpadne dovnitř a třískne demonstrativně za sebou dveřmi.

Tohle chování je dětinské a hlavně neslušné, kdo si zatraceně myslí, že je? Zhluboka se nadechnu a dlaní se opřu do kliky, dveře se otevřou a za nimi vidím Pottera, který sedí v rohu místnosti. Rukama si objímá nohy, zatímco má hlavu opřenou čelem o kolena. Když zavrzají dveře, podívá se na mě rozšířenýma očima, jako bych ho vylekal. Tys to jako nečekal, pitomče?

Pod tím upřeným pohledem se mi dělá trochu horko, nebo za to může vypitý alkohol, každopádně vypadá, že chce něco říct a neví, jak začít. Třepou se mu viditelně rty a až v ten okamžik si všimnu, že má nepřirozeně zarudlé oči.

„Na co si to zase hraješ?“ začnu znuděně, opřu se ramenem do zárubní.

„Odejdi,“ zaševelí, hlas ho zrazuje.
„Zdá se mi to, nebo si pořád nepochopil – ani po takové době – v jaké seš situaci? Nebudeš mi dávat příkazy a už vůbec se chovat takto panovačně. Tohle je můj dům, ty jsi můj vězeň. To já tady rozdávám pokyny.“

„Prosím,“ dodá a uhne pohledem.

„Začíná ti ta pokora docela jít, Pottere, ale ani mě nehne.“

„O co ti sakra jde?“ najednou se zvedá na nohy a do tváře se mu vepíše zloba, jak se mračí. „Co ještě chceš? Už si mě několikrát ponížil. A vidím, že si to užíváš hodně, že?“

„Náramně,“ zasměju se jízlivě, i když to nebyl můj záměr. To je prostě zvyk, já za to vážně nemůžu. Když je tak člověk vychovávaný už od dětství, těžko se toho zbavuje.

„Tak to jsem rád, že se aspoň skvěle bavíš, o to ti přece šlo. Sám si to říkal. To je skvělý, že to vychází, ne? Ty sis hezky jednu noc užil, mě si odkopl a všechno je v pořádku. Celou dobu se tváříš tak, že bys to nejraději udělal znovu. Pořád slyším náznaky, ale chováš se jako primadona a nic ti není dost dobré. Když ti chci projevit náklonnost, odeženeš mě. Když ti chci říct něco lichotivého, nadáváš mi do idiotů a nebereš mě vážně. Krucinál hergot, Malfoyi, já to ale myslím zatraceně vážně! Dokážeš to pochopit?“ zvyšuje hlas, až to zní skoro plačtivě.

Ještě, že není ženská, už by se mi tady sesypal. Vždycky jsem věděl, že je Potter královna dramatu, ale takový výlev překvapí i mě.
 „Já jsem takový pitomec,“ zakroutí hlavou.

„Jo, tos uhodl. Proč bys to jinak dělal.“

Motorika už mi dává zabrat a vlastně se obdivuju za to, že stojím pevně na nohách po tom, co jsme za večer stihli vypít. O to víc jsem překvapený, když se mnou najednou něco cukne, to jak mě Potter v afektu chytne za límec a přirazí ke zdi. Pořád jsem neobnovil obrany proti Potterovi, u všech salazarových spodků!

„Nějak ti ta tvá kouzla už nefungují, co?“

„Pusť mě!“ zasyčím. Přežene se přese mě podivný pocit slabosti.

„Ani mě nehne,“ zopakuje po mně. Ještě víc semkne prsty kolem látky, mám pocit, že se mi hůř dýchá. „A proč bych to dělal? Tak já ti řeknu proč. Protože chci, protože tomu tak prostě je, protože… Já nevím proč. Prostě to tak cítím. Je těžké pochopit, že je to možné?“

„Jistěže je, Pottere. Ty… Ty přece nejsi… No, víš co. Ty prostě takový nejsi!“ začnu koktat, nějak mi nejde zformulovat přesně myšlenka tak, abych nevypadal jako případ hodný lítosti. Co mi to vůbec naznačuje?

„Já jsem si to taky myslel. Ale změnilo se to. Nevím, pořád mě to mate,“ zase uhýbá očima, navzdory tomu, že mě pořád tiskne na zeď. „Objevil jsem v sobě něco, o čem jsem nikdy netušil, že to v sobě mám. Asi. A je to tvoje vina! Je pro mě zátěž už to, že to musím přijmout, že musím bojovat s tím pocitem, co mě mate, s celou tou nově nabytou zkušeností. A ty mi do toho ještě nadáváš a ponižuješ mě. Proč… Proč to prostě nedokážeš přijmout?“

„To je nesmysl, Pottere. Takové věci se prostě zničehonic nestanou jen proto, že si to přeju. Nebo snad aby sis tím něco omluvil. Vždyť si promerlina můj vězeň. Unesl jsem tě. Terorizoval!“

„Já vím! Proč myslíš, že mě to tak mate? Zatraceně, Malfoyi, já tě mám plnou hlavu a sám nechápu proč. Napadlo mě, že možná… Slyšels někdy o Stockholmském syndromu?“ zatímco nejasně mumlá, pustí mě. Neskutečně se mi uleví.

„Nějaká pohlavní choroba? Nemám představu, o čem je řeč a ve Stockholmu jsem nikdy nebyl, Pottere, jestli je to nějaká mudlovská nemoc, tak jsem se s ní nesetkal.“

Na okamžik se úlevně zasměje, nechápu souvislost.

„Dalo by se říct, že je to takový zažitý fenomén. Ve Stockholmu kdysi přepadli banku. Lupiči zajali rukojmí, která se do jednoho zločince v průběhu únosu zamilovala. V podstatě je to vazba, kterou si oběť vyvine k únosci díky závislosti na něm, až nakonec začne ke svému únosci cítit hlubší emoce.“

„A tím mi jako chceš tvrdit, že ty trpíš tímhle… Fenoménem?“ chce se mi smát, z dramatu se nám stává komedie. Nebo mám spíš brečet? Úlevou? Radostí? Chci tomu věřit, ale zní to příliš dobře na to, aby to byla pravda. Šťastné konce nebývají součástí mého života.

„Možná. Ne, nevím. Draco, já prostě nevím. Nevím, jestli se to stalo teď, nebo jestli to ve mně už bylo, jen jsem to přehlížel. Když se ohlídnu zpátky do let, kdy jsme si ve škole šli po krku, napadá mě, že mě to vlastně bavilo. Ale ono mě to nemělo bavit, ne? Chci říct, měl jsem tě nesnášet, jenže to vlastně nikdy nebyla pravda. Tys byl pro mě vždycky výzva. Když šlo o tebe, vždycky jsem se choval jako smyslů zbavený. Snažil jsem se tě špehovat, snažil jsem se tě srazit na kolena. Ale ne snad proto, že bych tě chtěl ponížit. Když nad tím teď přemýšlím, bylo v tom něco vzrušujícího. Chápeš, co tím chci říct? Když šlo o tebe, vždycky jsem byla jako vyměněný. Ale nevím, jestli si to nenamlouvám, nebo jestli si to nechci před sebou omlouvat. Pravdou je, že už nedokážu lhát sám sobě. Fakt si myslíš, že by se mi postavil, kdybys mě nevzrušoval?“

„Svatá Morgano, hlavně se mi tu nevyznávej z lásky, nemusel bych to ustát,“ odfrknu si, ale už to nezní tak přesvědčivě. Něco v jeho přiznání se mi usadí v hrudníku, kde to píchne. Co když vážně mluví pravdu? Sám jsem si prošel podobným zmatením, dokážu si představit, že vlastně neví, co má dělat.
I když mě uvolnil ze sevření, uvědomím si, že vlastně pořád stojíme těsně u sebe a já se zády opírám o zeď. Pokusím se vymanit, ale on se na  znovu přitiskne. V hlavě tiše zakleju, protože vždycky, když se ocitnu v takové situaci, nemám u sebe hůlku. A to přestože vím, že mě dům nebude chránit. Kdo je tu pak idiot?

„Jsi strašně nedůvěřivý,“ osopí se na mě žalostně.

„A to bych ti snad měl věřit? Po tom všem? Po těch letech nenávisti a rivality? Jestli to pro tebe byla hra, tak pro mě byla ta školní rivalita skutečná. Mám tomu věřit i poté, co jsem léta trávil v Azkabanu?“ zavrčím tónem nepřipouštějícím kompromis.

„Já jsem tě odtamtud přece dostal, vůbec jsem to dělat nemusel. Tak proč jsem to udělal? Nic jsem ti přece nedlužil.“

„A já se ti odvděčil tímhle, jen se rozhlédni kolem sebe,“ pronesu zlobně.

To se ho snažím odradit? Co to dělám? Snažím se ho přesvědčit, aby toho nechal? Snažím se mu naznačit, že milovat mě je největší blbost, co by kdy mohl udělat? Vždyť on ke mně nic necítí. A pokud to není komedie, tak si to jen namlouvá. Když ho teď pustím na svobodu, zapomene na mě lusknutím prstů. Proč mi to dělá? Nemůžu se nechat zlomit!

Hrdlo se mi stáhne, smršť emocí mi uvízne na dně žaludku, až se mi udělá nevolno. Nebo za to může ten chlast! Promerlina, proč jsem mu vůbec nabízel to pití?

„Chápeš, že já jsem došel do stádia, kdy jsem rád, žes to udělal? Snažím se ti tu celou dobu vysvětlit, že já nechci odejít, jsem takhle spokojený. Teď a tady, s tebou. Po dlouhých letech nahánění smrtijedů a Voldemorta mám konečně pocit, že na chvíli nemusím myslet na to, co bude zítra. Netíží mě výčitky ani pocit marnosti. Nemám vlastně žádné důležité starosti a to jen díky tobě!“

„Tobě už vážně přeskočilo,“ zhodnotím celou situaci, nedá mi to, abych se na něj nepodíval jako na blázna. Vždyť to přece nemyslí vážně. „Buď trpíš masochismem, nebo ti vážně už přeskočilo.“

„Možná obojí!“

„Ne, že by mi o to celou dobu nešlo, ale takhle jsem to zrovna nemyslel. A co s tím jako chceš dělat?“ rozesměju se potutelně. Je to naprosto absurdní, přijde to vážně. Možná to opravdu teď říká vážně, ale dost možná za něj mluví alkohol. Tohle lidi v podnapilém stavu dělají, nechají se unášet falešnými pocity, kterým vlastně věří. Často neví, co mluví a ráno si to ani nepamatují. Čekám, že ráno budeme mít oba pěkný bolehlav. Těžko říct, kdo z nás na tom bude hůř po tom všem, co mi tady ten hrdina sděluje. Nicméně se těším, až mu celou tuhle konverzaci převyprávím, abych se pobavil nad jeho rozpaky.

„Můžu ti to názorně předvést.“

V následujícím okamžiku lopatkami narazím znovu do zdi za sebou, jak se na mě znovu přitiskne. Jen tentokrát jsem moc pomalý na to, abych zabránil jeho polibku. V počátečním šoku vůbec neprotestuju a dokonce ochotně otvírám rty, nechám se unášet pocitem euforie a štěstí. Je to živočišné a pudové a po celém těle se mi rozleje horko. Načež si uvědomím, co se to vlastně děje a ztuhnu. Potterův jazyk si najde ten můj a palcem pravé ruky se zahákne za lem mých kalhot.

„Dost,“ najdu v sobě zbylé síly a prudce ho od sebe odrazím. „Co si u Merlina myslíš, že děláš?“

Neudrží rovnováhu a svalí se na zem, zatímco se nešťastně praští týlem o kliku dveří. Vůbec jsem si neuvědomil, jakou silou jsem do něj strčil.

„Neřekl jsem, že se mě můžeš dotýkat!“

„Líbilo se ti to,“ ohradí se.

„Nechci, aby ses mě dotýkal! Tvoje pozornost je mi nepříjemná, Pottere! Chápeš to? Nesnáším, když se mě dotýkáš!“

„Proč mi pořád lžeš, Draco?! Nemůžeš mi přece tvrdit, že naše společná noc postrádala jiskru a že se ti to nelíbilo, protože se ti to líbilo.“

„Kolikrát ti mám říkat, že to byl jen sex. Nebyly v tom žádné city. Potřeboval jsem vnímat něčí teplo a raději než tu hnusnou špinavou skřítku jsem si vybral tebe. Nikdo jiný po ruce nebyl.“

„Nesmysl! Lžeš!“ zaburácí naštvaně a poskočí mu u toho hlas. Svatý Zmijozele, on to opravdu myslí vážně. Na krátkých pár vteřin, když zamžourá, mám pocit jako by chtěl zaplašit slzy v očích.

„Mysli si, co chceš,“ otočím se k východu a v momentě, kdy chodidlem překračuju práh, naléhavě křikne.

„Můžeš se mi podívat do hlavy!“

„Cože?“ otočím se, má moji plnou pozornost, když se snažím z jeho tváře vyčíst, o co mu jde.

„Uvolním svou mysl. Můžeš se mi podívat do hlavy, abys mi konečně uvěřil.“

„Jak můžu vědět, že záměrně neupravíš svoje emoce a myšlenky? Máš mě za pitomce?“ zeptám se podmračeně. Snažím se tvářit, že mě to nezaskočilo.

„Já nejsem Snape, Voldemort nebo snad Brumbál, Malfoyi. Ovládám jen obyčejné základy Nitrobrany a Nitrozpytu, které potřebuje bystrozor umět, aby ubránil vlastní křehké informace nebo aby je naopak od někoho získal. Ale neumím vytvářet spletité scénáře uvnitř vlastní hlavy, ještě před chvílí bys tady pochyboval o výši mojí inteligence a představivosti, a najednou máš pocit, že jsem odborník na umění mysli? Vzpamatuj se. Přísahám na památku vlastní matky, že k tomu ani nemám dostatečné vlohy. A možná ti uniká skutečnost, že ty ryzí vzpomínky hluboce zakořeněné a zabarvené divokými emocemi by špatně skryl i Voldemort.“

„Neříkej jeho jméno!“

Odfrkne si. Mračí se. „Fajn. Ale víš, že říkám pravdu. Nechceš mi věřit, tak ti chci dát důkaz, že můžeš. A je ti stejně tak jasné, že udělat něco takového je dost nebezpečné. Je ode mě pošetilé, že ti dávám příležitost mě zničit. Otevřu svoji mysl nepříteli, kterému bych mohl vyzradit tajemství ministerstva. Už jenom to by mě mohlo poslat do Azkabanu.“

Polknu, zadrhne se mi hlas v hrdle, stěží se nadechuju. Jo, vím, že má pravdu. Dělá mi problém uvěřit, že je tohle skutečnost, nebo že jsem se nepřeslechl. To co mi nabízí, je invaze do nejzazšího nitra. Do míst, která jsou osobní až intimní. Tím posledním, co člověku zůstane, když už nic jiného nemá. Něco, co má hodnotu až do posledního dechu.

„Můžeš se podívat přímo tady,“ zabodne ukazováček ke spánku. „Můžeš spatřit moje sny.“

V hlavě překotně sumíruju, co bych měl říct, ale přistihnu se, jak jen v němém úžasu dvakrát otevřu a zavřu rty.

„Udělej to,“ přistoupí blíž a natáhne se pro moji dlaň.

Srdce mi buší v takovém drilu, že mi skoro vibruje v uších. Ochromí mě tichá otupělost.  

„Musíš se přesvědčit,“ řekne uvolněně, což v téhle situaci působí doslova nepatřičně. Právě mě žádá, abych znásilnil jeho mysl a tváří se u toho, jako bych mu dělal vlastně službu. To je tak opilý, že už nemá žádné zábrany?

Přiznávám, že mě hodně láká zjistit, o čem Chlapec, který přežil, sní. Podobné nabídce se těžko odolává a než se naděju, napůl odevzdaně i napůl ochotně přikývnu. Ještě trocha morálky ve mně nejspíš zbyla, když přemýšlím nad tím, že to není správné. Přestože bych ještě před časem Pottera podrobil mentální vivisekci bez váhání a s nadšením.

Nemusím už v jeho očích hledat souhlas, takže nemá smysl dál otálet. Chytnu ho pevně za paže, aby se udržel na nohách, až k tomu dojde, protože vím, že to není příjemné. A jakmile se konečně plně uvolní, skoro ho držím v náruči.

Nepotřebuju hůlku, abych použil Legilimens, když je ochotný celý se mi otevřít, a tak po chvilce tápání do prázdné nicoty se mi najednou začnou v mysli objevovat obrazce, střípky vzpomínek prosycené emocemi. Pod prsty vnímám, jak se Potter lehce třese a jeho krátký nádech je známkou nepohodlí, ale pořád se nebrání, čeká na ten neodvratný okamžik.

Zprvu jsou ty obrazce zamlžené, ale cítím strach, obavy, lítost, které se proměňují v daleko silnější a naléhavější potřeby. Strach úplně zmizí, lítost pookřeje, obavy se rozplynou. Všechno nahradí zvědavost, drobná radost, úžas, vášeň a touha. Někde v pozadí zní hudba, zpěv. Štěstím naplněná vzpomínka, která přestává být zamlžená. Vím, co hledám a vím, kam se mi Potter snaží pootevřít dveře.
Je to jiné, než když se člověk ponoří do reminiscence v myslánce a je jen tichým divákem, třetí stranou, která si může prohlížet každý detail pořád dokola. Teď vnímám Harryho vzpomínky jeho očima přesně tak, jak je prožil a vnímal on sám. Jako projekci uvězněnou v čase. Hledím sám na sebe, tělem se mi rozlévá příjemné teplo, mám chuť se usmívat, dotýkat se, prožívat. Až na to, že všechny tyhle pohnutky nepatří mně, já je v tomto okamžiku pouze sdílím. Nebo je spíš Harry sdílí se mnou. Vnímám, jak Harryho ruka – moje ruka – vyletí vzhůru, aby se mě dotkla. Doprovází ji šepot. Nerozumím vyřčeným slovům, ale chápu jejich význam. Ten obraz je mi dost známý, protože je z našeho společného večera. A když se naše rty spojí, ten vír rozbouřených emocí napěchovaných nezaměnitelným zbožňováním, se nedá ignorovat.

Vydechnu a zamrkám. Objeví se další retrospektiva. Nebo taky ne.

Tohle musí být ty sny, o kterých Harry mluvil, protože se dívám, jak spolu ležíme v trávě. Někde na louce. Mám položenou tvář na jeho rameni a on mi hladí vlasy a líbá mě po čele. Je to docela nevinný okamžik, ale je prostoupený něhou, oddaností a úctou. Zamrkám, abych zahnal slzy. Nemůžu být slaboch, nemůžu se nechat pohltit něčím, co neexistuje.

A když se Harry ze snu natáhne, aby mě políbil, tak Harry v mé náruči vzdychne. Stojím na zatraceně tenkém ledě a mám co dělat, abych se držel zpátky a abych ho nepolíbil jakbysmet.

Mrknutí oka poté už se scéna přede mnou vyostří. Pořád ležíme v trávě, ale jsme oba nazí a mezi těžkými vzdechy si vyměňujeme různá vyznání. Skoro jako bych ten dotek na těle cítil i já sám. Potter mi prohrábne potem zvlhlé vlasy a kousne mě hravě do spodního rtu, zatímco přirazí proti mému klínu. Jsem natolik pohlcený celým tím výjevem, že se ani nesnažím skrývat vlastní vzrušení.

Když pozornost stočím na Harryho stojícího přede mnou, má zarudlé tváře, vidím na něm, že by rád uhnul pohledem. Stydí se a já ho nechám, aby nás přenesl jinam. Tentokrát znovu do vzpomínky.

Azkaban.

Potter vychází z mojí cely poté, co mě Veritasérum přinutilo přiznat tolik let skrývanou pravdu. Divoce dýchá, je rozrušený a zmatený. Jako tělo bez duše se chodbou sune někam ven. Následuje cestování krbem a cesta po dlážděné chodbě rovnou do jeho pracovny. Sedá si za stůl, stále civí tupě do prázdna. Všudypřítomná masa burácejících pocitů ho nenechává na pokoji. Nenachází se tam ani špetka nenávisti nebo pohrdání. Někde na samotném konci pomyslného tunelu toho chaosu, je smíření. Podívá se na ampuli na stole a v jeho hlavě se zrodí plán, jak mě dostat ven. Chytí ji do ruky, převaluje v dlani, až si nakonec podá hůlku a tiše pronese inkantaci. Je jasné, že jde o ten jeho bystrozorský trik, díky kterému je možné se přemisťovat.
A poprvé za celou dobu, co jsem v jeho hlavě, uslyším zřetelně pronesená slova.

„Asi jsem se musel zbláznit.  Ale i kdybych za to měl nést následky, já tě tam nemůžu nechat, Draco. Prostě nemůžu.“

Následuje další vzpomínka. Den, kdy jsem ho odkopl. Den po Té Noci. Je tolik pohlcený bolestí. Napnuté svaly po těle tomu nepomáhají. Cítím to na vlastní kůži. Trpkost, frustraci, nervozitu, zklamání, strach, nevyřčená muka. Ale ta bolest, ta skličující vnitřní bolest je nad vším a stejně tak usazená uprostřed hrdla jako nepřekonatelná překážka. A šíří se. Příznakem nevyléčitelné nemoci.

A tohle je ten zlom, ve kterém si to uvědomím. Ve kterém si to uvědomil on. Ta unavující a bezútěšná bolest je zakořeněná hluboko uvnitř a rozlévá se dál buňkami jako zničující jed, protože nenaplněné a neopětované city jsou jako otevřená rána a takové rány potřebují čas, aby se vyléčily. Někdy hodně času.

„A do prdele,“ pronese vztekle, přesto zároveň s jasným uvědoměním. Poněvadž konečně pochopí celý dosah. Pochopí, že to co cítí, je nejspíš láska. Protože i navzdory radám obezřetného rozumu se zamiloval. Nepochybně. Nevhodně.

Do mě.

Mám co dělat, abych to zjištění ustál. Aby se mi nepodlomila kolena a já se nesesunul k zemi. On to opravdu celou tu dobu myslí vážně. Tohle všechno. Říká pravdu. Celou dobu mluvil pravdu.

Skoro jako bych se něčím opařil, tak opustím naléhavě jeho mysl.
 

„Stačilo ti to?“ zní to zlomeně. „Nebo chceš víc? Teď máš konečně pořádnou munici k tomu, abys mě srazil na kolena. Aby sis mě vychutnal a důkladně mě ponížil.“

Nejsem schopný najít správná slova. Člověk nemůže být nikdy připravený na podobně vyhrocené situace. Třesou se mi ruce a rozhodně to není rozhořčením.

„Co je? Došla ti slova?“ zní chladně. Nejsem u něj na takový tón hlasu zvyklý.

„Ty… Já…“

„Co?“ doráží dál.

Ale já zatraceně nevím, co bych ti teď měl říct, Harry. Můj Harry!

Nakonec se zhluboka nadechnu a opatrně se zeptám, i když je to samozřejmě naprosto zbytečný dotaz, ale nevím, jak jinak prolomit ledy. „Tobě… Tobě se o nás zdá?“

Párkrát naprázdno otevře rty, pak skloní hlavu, i tak je vidět, že se přitom mírně usměje. „Ano. Nedokážu to ovládat.“

Červená se. To je… To je…

 „Já… No, já nevím co… Totiž… Ehm… Dobře, Pottere,“ zakoktám se.

Promerlina, Draco, vzmuž se. Narovnám se v zádech a nasadím svoji chladnou masku.

„Tak si mi nelhal. Ale to nemění nic na skutečnosti, že já s tebou nechci nic mít společného. Seš můj vězeň, nemám tě tady pro zábavu. Teda mám, ale jen pro tu svoji,“ zašklebím se.

Zatraceně, proč to vlastně dělám? Proč jsem zvyklý držet se téhle pózy, když můžu být šťastný? Možná jen krátce, možná ne navždy, ale nestojí to za risk?

Mohl bych mít Harryho se vším všudy, nejen jeho tělo, ale i jeho srdce, duši, mysl. Ta moje zatracená hrdost a podělaná výchova.

Malfoyové nedělají takové neuvážené skutky, Draco. Otcův hlas v mojí hlavě je štiplavý. Je asi tak příjemný jako popálenina od třaskavého skvorejše.

Potter mlčí, zírá na mě jako laň zaslepená lumosem.

Odkašlu si, abych si uvolnil v hrdle, a uvědomím si, že ho pořád jednou rukou držím. Odstoupím a zdvihnu koutek.

„Naše situace se nezměnila. Cos čekal, že udělám? Že se ti tu vyznám, všechno si odpustíme a odejdeme ruku v ruce do západu slunce? Přestaň být snílek, Pottere. Myslíš si, že ti snad z hloubky srdce padnu k nohám? Ty si myslíš, že nějaké mám? Malfoyové nemají srdce.“

Vidím, jak jeho výraz ztvrdne. Jak ty zelené oči posmutní. Svěsí ramena a nebylo pochyb o tom, že ho moje slova zraňují. O to mi taky jde. Musím ho odradit. I pro jeho vlastní dobro, pro dobro jeho vlastní příčetnosti.

„To máš zřejmě pravdu,“ pronese rezignovaně. „Nejspíš nemají. Protože ty máš místo něj ledový šutr, Malfoyi,“ už se ani nesnaží skrývat, že brečí. Přes třesoucí se rty se prožene jedna horká slza, která za sebou na obličeji zanechá cestu. Jsem si jistý, že kdyby měl teď k dispozici hůlku, následovala by nějaká neodpustitelná kletba. Spoléhal bych na cruciatus. Na Avadu je to až moc šlechetný Nebelvír plný ctnostných představ o spravedlnosti.

„Dobrou noc a sladké sny,“ zazním kousavě.

Nedávám na sobě nic znát. Konečně vykročím ven z místnosti, odejdu do vlastní ložnice a zapečetím za sebou kouzlem dveře. Pro jistotu. Se smíšenými dojmy se zadívám z okna. Nemůžu se přestat třást. Co jsem to udělal? A co je to za pocit? Je to štěstí? Bolest ze ztráty? Celý můj život je jen eskalace proher. S prohrami jsem vždycky počítal. Jsou jakousi jistotou, opak by se mohl rovnat zklamání. Protože doufat znamená mít naději a naděje je nebezpečná. Zmařená naděje přináší ještě větší bolest a s tou se nejsem ochotný znovu smířit.

Není to nakonec tak, že se bojím sám sebe?