2. B jako Brzy, už brzy...

Znovu si takříkajíc hovím v tom svém klídečku. Žádný otravný Potter, žádní ministerští, žádná Veritaséra a ani žádné dotěrné dotazy. Prostě jsem tu opět jenom já a moje milovaná cela. No není to fajn?

Kdy to tady Potter byl? Jak dlouho to může být? Nedokážu určit přesný počet dní, ale řekl bych, že to může být možná tak týden.

Strašně se nudím, mimo to, že se mi tu pochopitelně nežije zrovna pohodlně, nemám tady moc co dělat. Jednoho nebaví celý den ležet a přemýšlet. Být sám se svojí hlavou, je překvapivě iritující a obtěžující. Na myšlení jsem měl celý život času dost i bez vězení. Teď ho mám mnohem víc a nelíbí se mi to.

Proč mám myslet na všechny, které jsem kdy nějakým způsobem podvedl? Proč mám myslet na ty, které jsem skoro zabil, nebo jim ublížil? Proč mám myslet na všechny chyby, které jsem v životě udělal? A proč se mi pokaždé v myšlenkách zjeví otec, když si vzpomenu na pohodlí, které tady nemám?

Otec. Potter říkal, že je na stejné chodbě. Poměrně se tu rozléhají zvuky, aby taky ne, když je tahle kobka z kamene. Kdybych křičel, uslyšel by mě? Mohl bych to zkusit?
Přejdu ke dveřím vlastní cely. U prahu je drobná škvíra, možná by to šlo. Přece jenom bych to zkusit mohl, nic za to nedám. Nenávidím svého otce za to, že zbabral můj život, ale na druhou stranu, je to přece můj otec. Ví vůbec, že jsem tady? Proč se mě nesnažil kontaktovat?

Skloním se poníženě ke dveřím a snažím se tou malou skulinkou pohlédnout do chodby, ale marně. Otevřu rty a pokusím se o kontakt.
 

„Otče,“ zakřičím. „To jsem já, Draco!“

Nic se neděje, tak se rozhodnu upozornit na sebe znovu. „Luciusi Malfoyi! Otče!“

V tu chvíli uslyším slabé zvolání. „Draco?“

„Ano otče, to jsem já!“ křičím z plných plic. Co mi záleží na tom, jestli mě někdo slyší? Stejně nikdo z vězňů nikomu nepoví, že se Malfoyovic famílie zastavila na ozdravnou kůru do Azkabanu. Trochu se mi svým způsobem uleví, protože vím, že je poblíž, přestože je mi jasné, že pokud bychom byli v bezprostřední blízkosti, proměnil bych ho v krysu! Ošklivou a smradlavou s přerostlými drápy, aby měl proč nadávat.

„Synu, co tady prosalazara děláš?!“

„Co asi myslíš! Pletu svetry, aby naším domácím skřítkům nebyla zima!“ zazním cynicky.

Jak se mě může tak hloupě ptát? Co tady asi tak můžu dělat? Nácvik baletních figur?

A jak dlouho asi vím, že jsem na stejné chodbě s otcem? Je to neuvěřitelné. Aniž by se ten zatvrzelý vztek ze mě vytratil, zvláštním způsobem mnou projede horko, klid… Snad taková instantní domácí pohoda, nevím jak to jinak nazvat. Nejsem tady sám. Je tu se mnou můj otec, moje rodina, moje krev. Ačkoliv mě vážně nemrzí, že ho už tehdy zavřeli, je tady kus mé minulosti, mé vznešenosti a čistého původu.

Otec mlčí, přesně jak jsem očekával. Znám ho. Po takové poznámce by mě nejraději proplesknul z obou stran za odmlouvání, ale jelikož nemá příležitost se mě dotknout, tak zkrátka vzdorně mlčí. Snaží se uklidnit a neznít naštvaně, protože to jeho noblesa nedovoluje. Mám ho přečteného. Vždyť mě tohle celý život učil, je to jako se v něm vidět, i když se špinavé zdi Azkabanu zrcadlí v nás všech.

„Jak dlouho jsi tady, Draco?“ ozve se po chvíli.

„Netuším, otče, ale řekněme, že z Pottera se za tu dobu stal bystrozor.“

„Můj ty svatý Merline!“ zazní z cely.

Můj otec říká taková spojení? Odkdy? On má takové výrazy ve slovníku? Nejspíš tady vážně musím být dlouho. A jak je možné, že je ještě v pořádku a při smyslech? Vždyť se dostal do Azkabanu v době, kdy tady mozkomoři ještě byli, nebo ne? Zajímá mě to vůbec? Projedu si špinavými prsty stejně olezlé a odrostlé vlasy, je to nechutné, a kdyby to šlo, sám bych se nad absencí vlastní hygieny rozbrečel.

„Ten zatracený Potter že se stal bystrozorem?“

Teď už ho poznávám. Tohle je můj otec. Vážně je tohle jediná věc, co ho napadne zjišťovat jako první? Nezeptá se třeba, jak se mi daří a proč jsem tady v tom neutuchajícím blahobytu?

„Ano, stal se bystrozorem. Takže už to asi nějaký ten rok bude, co jsem zaslechl naposledy, tak chtěl po škole jít na výcvik a podle všeho už je kvalifikovaný,“ zahučel jsem na něj. Proč se bavíme o Potterovi?!
Vztek se mnou cloumá, jen jsem si na toho obrýleného pitomce vzpomněl a bez rozmyslu jsem začal k otci reptat. „Nesnáším tu odpornou špínu, všechno mě svědí, jídlo stojí za nic a je tu pekelná zima. A Potter si užívá svou moc!“
Navzdory rozhořčení, které jsem cílil k rozptylujícímu elementu, jakým byl Potter, jsem tu němou výčitku mířil hlavně k otci, protože jsem ho činil zodpovědným za cestu, kterou jsem si zvolil.

Lucius Malfoy si rozmýšlí odpověď. Jistěže, jak asi odpovědět svému rozmazlenému synkovi, když si stěžuje, zatímco on sám žije v takových podmínkách nejméně o dva roky déle než já. Neměl jsem raději mlčet?

„Co je s matkou, Draco?“

Jak se mě může ptát na matku? Jak si dovoluje odbočit od tématu? Zřejmě ho to asi vytočilo dost natolik, aby se vyhnul reakci na moje bezpředmětné spílání. Zcela určitě musí být hodně unavený, když mi při nejmenším aspoň nevynadal. Má to ale silné nervy. Nebo už taky nemusí mít žádné. Ale ptát se ho, jestli je v pořádku, nebudu. Je mi to upřímně jedno. Je to jen jeho vina, že tu teď hniju a jen tak mu to neodpustím!

Nevím, jak odpovědět. Netuším, co se s matkou děje teď momentálně, ale když jsem ji viděl naposledy, muchlovala se se Severusem Snapem. Měl bych mu to říct? Na tváři se mi rozlije škodolibý úcul. Jak by asi zareagoval?

„Matka se má určitě dobře, je o ni postaráno!“ odpověděl jsem vyhýbavě. Nebyl by to Lucius Malfoy, aby v tom nerozpoznal záměr, na to jsme jeden druhého až moc dobře znali.

„Co tím míníš?“

Neříkal jsem to? Už vím, co budu v Azkabanu dělat. Stěžoval jsem si na nudu, ale mám takový pocit, že jsem právě objevil novou náplň dne. Budu popichovat svého otce! Docela se mi to líbí. Je to lepší než si povídat s krysami nebo sám se sebou.

„Ale, určitě sis všimnul, že mezi ní a Snapem bylo vždycky něco víc, než jen přátelství.“

„Cože? Ten bastard Snape a moje žena? Jak je to…“

„Ale otče, nebuď naivní. Vždyť to bylo přece jasné, že když tě šoupnou do Azkabanu, že matka nezůstane sama a Snape byl ve vhodnou dobu na vhodném místě. Prostě se to muselo stát. Nebo si snad čekal, že na tebe bude čekat až do své smrti? Nebo do tvé, která se jevila, že dorazí jako první? Moc dobře věděla, že tě z Azkabanu nepustí. Jsi odsouzený smrtijed a zabils plno lidí, prostě byla praktická!“ bavil jsem se na jeho účet. Sice to bylo trochu tvrdé, ale co je mi po tom, jak se teď cítí primadona Lucius Malfoy, když si ani neuvědomuje, že svému synovi zkazil život. Copak on, je už starý, má za sebou život, všechno si prožil. Ale já? Je mi… Kolik mi vlastně je let? No, takže kolem těch dvaceti asi přibližně a mám život teprve před sebou, copak ho musím prožít zrovna tady? Vždyť jsem ještě nikoho ani nezabil. Teda ne, že bych kolikrát neměl chuť. Nejednou třeba zrovna otce nebo Pottera. V téhle chvíli těžko říct, ze které smrti bych měl větší radost.

„Mlč, Draco! Jak si dovoluješ být na mě tak hrubý!“ rozkřikl se najednou otec, ale nějaký hlas, který jsem pořádně nevnímal, ho zadržel.

Začal jsem se hlasitě smát. „Vždy dokonalý Lucius Malfoy a jemu povolily nervy, otče, překonáváš se!“

„Tak to by už stačilo,“ najednou se před mými dveřmi zjeví on. Potter. Co tu zase chce? Posledně mu to nestačilo? Zvedne hůlku a otevře jí dveře. Opatrně se odsouvám od pantů k nejvzdálenější zdi, jako bych se opařil. Potter vstoupí do cely a s bohorovným klidem si mě prohlíží.

„Co, přišel ses mi vysmát, Pottere?“ stejně už v jeho očích nemůžu být víc patetický tak proč se rovnou nezeptat. „Přišel sis kopnout? No do toho, Malfoy je přihřátý buzík. Dělej, Pottere, nenávidíš mě, já tebe taky a vím, že to chceš udělat!“

Ale Potter si tam klidně stojí a mlčí. Načež mi hůlkou odlevituje na postel nějakou věc. „Nesahej na to. Ne dřív, než se setmí, jinak to nebude fungovat.“

„Cože? Co to má být a proč mi to dáváš?“

„Nemám čas ti nic vysvětlovat nebo na to někdo přijde. Prostě mě poslechni, ať už mě nenávidíš sebevíc, ať už mi nevěříš stejně tak. Pro tenhle moment, Malfoyi, mi důvěřuj, prosím.“

Proč Potter vede takové divné řeči? Co to jako má být? Vypadá to jako nějaká ampule, jaké jsme používali ve škole v hodinách lektvarů. Co v ní jako má být? Vždyť je prázdná.

„Je to speciální bystrozorský vynález, nikdo jiný ho používat nesmí. Funguje pouze tady, byl vyvinutý k cestování mezi Azkabanem a Londýnem pouze pro bystrozory. Pokusil jsem se vytvořit něco podobného, ale je to jen jednosměrné, takže Malfoyi…“ nadechnul se a zase vydechnu, zatímco si prsty prohrábl už tak divoké vlasy. „Až se setmí. Dřív se toho nedotýkej, nesnaž se v tom hledat podraz, prostě mi věř.“

Tvářím se dost nedůvěřivě, jak si to může jen tak říct po letech vzájemné rivality. Jsem smrtijed, on bystrozor, nedůvěra je naše druhé jméno.

„Proč bych si to měl brát? Co když mě chceš jen zneškodnit, po posledním rozhovoru bych se nedivil! Nech si to, já to nechci!“

„Nereptej a vezmi si to, Malfoyi!“ naposledy se na mě podívá skrz úzké brýle a odejde z cely. Chvíli si prohlížím podezřelý předmět na palandě, ale nedotýkám se ho. Co když je to nějaká past, není to dvojitý blaf nastražit past a říct, že to není past, protože bych právě čekal, že je? Trochu se do toho zamotávám. Co mi to tu Potter přišel dát? Proč taková divná návštěva?

U Salazara, jsem naprosto zmatený.

Podle mého je tak odpoledne. Zatím je venku světlo, ale… Měl bych se toho dotknout, až padne tma?

Celý den se záměrně vyhýbám prostoru kolem postele. Nehodlám se dotknout ani jejího rohu. Když jsem podruhé promluvil na otce, už neodpovídal. Je možné, že ho přemístili do jiné cely, abychom se spolu nemohli bavit? Ani bych se nedivil, protože když jsem řekl na otcův účet několik vtipů, nezareagoval, takže bylo jedno jasné – není tam. Na jednu stranu je to velké zklamání, protože ten pocit podivné sounáležitosti se zase vytratil a prázdnota ve mně je nepříjemně stísňující. A nad čím se teď budu krucinál bavit?

Vidím, jak do mé cely skrz mříž proniká čím dál míň světla, venku začíná být šero. Stmívá se. Ale já jsem rozhodnutý, že se té věci nedotknu, ani milimetrem své kůže, ani hranou nehtu. Prostě se nepřiblížím ani na dva metry a nechám tam tu věc ležet a budu se dívat, co to nakonec udělá. Jakou past to na mě ten brejloun nebelvírská nastražil.

Ale navzdory vlastnímu přesvědčení mě to k té zatracené ampuli táhne a já se přistihnu, jak se pro ni skoro natahuju.  Už mi zbývá jen pár palců. Merline, už jen natáhnout ruku a…

Ne! Nejde to! Potter mě určitě chce zase nějak ponížit! Nějak se mi pomstít za to, co si nedávno vyslechl. Vydechnu, srdce mi bije jako splašené, cítím až v krku, jak mi tepe v žilách krev. Je to jak ozvěna, která končí bubnováním v uších.

Ale co když mluvil pravdu? Znám Pottera. Vždycky to byl pan čestný a dokonalý. Ale tohle se mu nepodobá, i když ve škole neustále porušoval pravidla. Porušil by je i kvůli mně? Zpronevěřil se vlastním zásadám bystrozora a pomohl zpropadenému smrtijedovi? Mám mu věřit? Co když nelže? Co to potom má být a proč se toho mám dotýkat až teď? Nějak se mi to nezdá, smrdí to! Jenže moje zvědavost je silnější než já.

Bezmyšlenkovitě se natáhnu a uchopím skleněnou lahvičku do ruky. A ve stejný okamžik mi to všechno dojde. Co by asi mohlo být speciálně upravené pro bystrozory? Co by mohlo být jen jednosměrné a proč jsem to měl použít až teď? Je to přenášedlo! Pottere, ty blázne, podepisuješ si tím ortel, víš o tom?
Pokud je to ale nějaký druh přenášedla, tak kam mě to přenese? A může to být horší, než tahle smrdutá díra? Bylo pozdě si pokládat tyhle otázky, protože najednou se všechno kolem začne rozmazávat, pocítím ten známý pocit okolo podbřišku. Všechno se začne kolem točit, vzduch jako by zhoustnul a čas začal plynout jiným tempem, pocítím na kůži a po těle tlak.

Stačí jen pár vteřin na to, abych se ocitl v místnosti, kterou jsem v životě neviděl. Ampule - přenášedlo najednou pukne, roztříští se samovolně na drobné střípky, až se úplně rozdrolí na prach, který se rozplyne do prostoru.
Teda Pottere, tohle by mě v životě nenapadlo. Jsem volný! Jsem pryč z Azkabanu. Rozhlížím se kolem, kouknu z nejbližšího okna a vidím nějakou mudlovskou ulici. Kam mě to přemístil? Otočím se, abych se víc rozhlédl po místnosti, pořád to může být past! Ale jediné, co spatřím v rohu, je stolek a na něm oblečení s hůlkou navrchu. To není možné! Taky je tu srolovaný pergamen. Jsem trochu neopatrný, když ho rozevřu, abych si ho přečetl, ale zvědavost je v tuto chvíli daleko silnější tahoun než strach.

Tvoji hůlku a oblečení jsem našel mezi důkazními materiály z tvého „neexistujícího“ procesu, nebylo to snadné, musel jsem je nahradit duplikáty, ale věřím, že to oceníš.
Seber si své věci, zmiz, a pokud ti můžu radit, rozhodně se nepřemisťuj do Malfoy manor.
Měj se, Malfoyi, H.P.

Oh, teď bych tě asi měl nazývat Ty můj hrdino, co, Pottere? Tak tos uhodl. Pohnojil sis to teď sám sobě, protože tímto jsme ještě neskončili! Zaplatíš mi za všechny strasti, které jsem byl nucený kvůli tobě snášet. Zaplatíš za všechny ponižující výroky, které si proti mně kdy vyřknul, zaplatíš za všechno, ty namyšlený bystrozorský zmetku. Nevyhrál si! Nikdy jsem netvrdil, že hraju fér a pokud čekáš, že ti budu vděčný, tak ses zmýlil, protože hra teprve začne! Měl by ses začít bát, protože já si v ní vyberu všechno a hodlám ji vyhrát!

Celý přešťastný se převleču do svého hábitu z pravého hedvábí, mávnutím hůlky nechám pergamen vzplát, načež si ji zasunu do kapsy. Nakonec se s úsměvem na rtech přemístím na místo, které jsem navštívil naposledy jako malý kluk a o kterém by ministerstvo kouzel nemělo nic vědět. Naše sídlo na severu Skotska u moře totiž nikdy nebylo psané na rodinu Malfoyů, ale na pseudonym, který si otec vymyslel po první válce, aby měl klid od novinářů a byrokracie. A udělal vše proto, aby místo nebylo dohledatelné.
Spokojený sám se sebou, s myšlenkou, že si po dlouhých měsících dám teplou příjemnou a voňavou koupel, jsem si promnul dlaně. Co na tom, že teď Potterovi něco dlužím. Malfoyové nikdy nehráli fér a nějaký kouzelnický dluh mi může být ukradený. Nebylo to stvrzené magií, tak si nemusím dělat starosti.

***

Uplynulo několik dní a nově nabytá volnost mi vlila do žil hromadu entuziasmu a chuti do života. Ale pořád jsou tady věci, které budu muset skousnout.
A konečně mám přehled o čase. Nemůžu tomu uvěřit, ale byl jsem ve vězení tři roky. Tři zatraceně dlouhé roky. Přestože jsem věděl, že to bude nějaký ten pátek, to zjištění mě nad míru překvapilo. Čas plynul v tak unylém tempu a jednotvárně, že bych hádal sotva polovinu. Den s nocí se skoro slévaly a ani jsem nezaregistroval, že by se tak často měnila roční období. I když na jednu velmi krutou zimu těžko zapomenu.
Když mě ministerstvo zajalo, bylo mi sotva čerstvých devatenáct. Takže je mi už dvaadvacet let. Měl bych si vynahradit všechny ty zmeškané narozeninové oslavy!

A zatímco si Potter dodělal školu a bystrozorský výcvik, já nedokončil Bradavice. Ke konci šestého ročníku se všechno zvrtlo a já jsem musel školu těsně po závěrečných zkouškách opustit.
A ani rok poté, co jsem byl ve službách Temného pána, jsem si opravdu OVCE neudělal. Taky, kdo by odzkoušel mladého smrtijeda, který málem zabil Albuse Brumbála, že?
Nemůžu tomu uvěřit.

Nedostatek vzdělání mě teď ale netrápí, sotva se budu někde ucházet o místo. I když samotný fakt, že jsem nevzdělanec, je pro Malfoye potupný. Výhoda toho být ze zámožné a mocné rodiny je ta, že vždy myslíme na zadní vrátka. Být služebníkem Temného Pána s sebou vždycky neslo velká rizika a nepojistit se by bylo nadmíru ignorantské a zaslepené.
Usměju se. Mít u Gringottů vlastní účet pod cizím jménem se teď neskutečně hodí.

Tolik věcí se za tu dobu změnilo. Nepokouším se zatím kontaktovat matku, ještě se s ní bavit nechci. Stejně si teď někde užívá se Snapem. Ošiju se, moje představivost mi podsunuje dost nechutné obrazce, o které vážně nestojím.
 

Objednal jsem si poštou odběr Denního věštce a zjistil jsem i zpětně plno věcí. Vskutku zajímavých věcí. Ten protivnej Weasleyovic zrzoun, se kterým se Potter občas bavil, je už dávno mrtvej, jeden z těch dvojčat. Zemřel před lety, když bojoval s tetou Bellatrix. Jo Weasley, holt si měl ve vhodnou chvíli poznat, že na tetu Bellu nemáš. Opravdu mě to nedojalo, jinak to ani dopadnout nemohlo.

Ta mudlovská šmejdka Grangerová je pro změnu zástupkyní oddělení styku s veřejností a maká přímo na ministerstvu. To člověk zírá, když tam propustí i takovou špínu.

McGonagallová se stala ředitelkou Bradavic a Křiklan je už rok mrtvý. Hm, zajímavé. Zřejmě se Pán zla dozvěděl, že pomáhal Brumbálovi. Dost mě taky překvapilo, že Rufus Brousek už není ministrem kouzel. Neuvěřitelné a rozčilující, už dva roky není ministrem a vězňové v Azkabanu se to ani nedozví. A místo něj se stal ministrem ten pitomec Amos Diggory. Málem jsem tomu nemohl uvěřit. Ubohé! ! Pro Merlinovy rány, který imbecil dal do čela kouzelnického světa tohohle packala a chudáka? Můj otec by se z toho zhroutil hned poté, co by se po celém těle osypal.
V podstatě nic dalšího se mi zatím zjistit nepodařilo, ale mám v plánu se trochu porozhlédnout, ostatně mám hůlku, kterou mi ten pitomec Potter laskavě vrátil. Jen možná by nebylo špatné pořídit si úplně novou, aby mě ministerští nemohli podle této dohledat, až zjistí, že jim v Azkabanu chybí vězeň.

A pak už zbývá jen přistoupit k mému plánu pomsty. Nehodlám svého otce dostávat ven z vězení, byla by to ztráta času a klidně ať si tam shnije, nemám sebemenší pocit viny ani lítosti. Každý kopeme za sebe, on nebyl jiný, tak ať si tam zůstane. Pokud se nad ním taky ten samaritánský Potter neslituje a nedá mu další z těch jeho perfektních přenášedel pro bystrozory, i když o tom silně pochybuju.
Na druhou stranu pár výhod to má a jednou z nich teď je, že mě přivedl na geniální nápad. Podívám se na svůj škodolibý odraz v tabulce okna a ještě víc se usměju.
Těš se, Pottere!

***

Dnes jsem se dočetl, že jsem zmizel z Azkabanu. Jeden by ani neřekl, jak jsou ti bystrozoři bystří a rychlí. Po skoro dvou týdnech. A nejkrásnější na tom všem bylo, jak Potter v článku zapíral, že by měl alespoň sebemenší tušení, kam jsem zmizel. Svatý Potter lhal, jako když tiskne! A pak, že jsou nebelvírští vždy čestní.
Zlomyslně nakrčím nos nad tou myšlenkou, že Potter teď vlastně zbořil svůj svět z karet. Vždy si zakládal na tom, aby byl fér a poctivost sama. Hlavou mi sice vrtala ta vtíravá otázka, proč to u všech zakladatelů vůbec udělal, ale jsem rád, že to bylo díky mně. Že já jsem ten důvod, proč ztratil svou charakternost a vyslouženou nevinnost. Je v tom jakýsi symbolický pocit plný zadostiučinění.

Všechno se najednou proti němu začíná obracet, protože na celém tom zjištění je nejvtipnější fakt, že sám Potter byl ministerstvem pověřený, aby mě našel. Bylo po mně vyhlášeno pátrání v čele se samotným panem šlechetným. Krása samotné podstaty ironie.

Co se asi teď tomu pablbovi honí v hlavě? Na co myslí? Myslí na mě? Doufám, že ano, protože si to vyžaduje revanš. Já jsem příliš dlouho myslel na něj, tak ať si vyzkouší, jaký to je. A už brzy se zase setkáme. Už brzy…

Nemusíš mě hledat, Potty, protože já si sám najdu tebe, tím si buď jistej. Budeš překvapený, to mi věř. Malfoyové nezapomínají. Ani ti zlomení v Azkabanu.
 

Acta est initium, Pottere.
Hra začíná!