To já ne, to větříček

„To já ne, to větříček. To byl jen černý humor, Draco,“ černovlasý mladík věděl, že tentokrát přestřelil. Moc dobře znal Dracův názor na danou věc, přestože to byl Malfoy a nikdy by to do něj neřekl.

Sledoval, jak se plavovlasý princ ze Zmijozelu zvedá, upravuje se a tváří se přitom rozezleně.

„Víš, co je černý humor, Pottere?“ nasadil cynický tón Draco a Harry už z oslovení, které jeho milý použil, poznal, že tuhle hádku nevyhraje. „Když Hannibal Lecter řekne, že má na večeři dobrého přítele, to je černý humor!“

„Ale Draco, proč ne? Vždyť nejde o tak moc.“

„Ze stejného důvodu, proč Mary neměla kůzlátko, Potty, Bůh to tak nechtěl! A já prostě taky ne.“

Harry se zamračil. „Vždyť pořád tvrdíš, že ty jsi Bůh.“

„No právě. Takže nejdřív radnice, potom zadnice.“

„Ale…“

„Opovaž se mi tam ještě jednou sáhnout. Dokud mi nepřineseš prsten s diamantem, můžeš si o mojí kráse nechat dál jenom zdát!“ zareagoval pohotově Draco ve chvíli, kdy se Harry nadechoval k nějaké výmluvě.

Věnoval svému příteli chladný – lety vypěstovaný – pohled. Naposledy se upravil, smetl ze sebe neviditelné smítko jen tak pro efekt a otočil se k němu zády. Načež se vydal přímou čarou do kuchyně pro hrnek silné kávy, nechaje tam Pottera zaraženě stát.

Byla to sice nesmyslná podmínka, vzhledem k tomu, že Draco o své panictví přišel už ve čtrnácti s Pansy, ale jak jinak by toho pitomce donutil, aby ho konečně po dvou letech vztahu požádal o ruku, že?

Sice měl už koule úplně modré a častokrát si musel pomoct sám, ale pro vyšší dobro bylo nutné přinášet oběti.

Ostatně - Malfoy vždy dostane to, co chce.