1. kapitola - Pár slov na závěr

Kurzor problikával na čisté nepopsané straně wordu.

Jen ji tiše sledoval, zatímco srdce divoce bušilo a mysl se snažila zrekapitulovat, co se vlastně poslední dny dělo a co se doopravdy stalo.

Bylo to teprve pár dní, co jeho přítel…

Nasucho polknul, přivřel víčka a promnul si prsty kořen nosu, nedokáže na to pomyslet, natož o tom napsat něco na svůj blog.

Znovu otevřel oči a prohnul se v zádech. Hlava ho třeštila, ale on věděl, že musí. Že musí světu dát najevo, že Sherlock Holmes není a nikdy nebyl tím podvodníkem, za kterého ho svět nyní měl.

Sherlock Holmes byl můj nejlepší přítel. 

Naťukal těch pár slov do počítače, chvíli se na ně upřeně zadíval. Pevně semknul rty, až vytvořily přísnou tenkou linku, a pak celý řádek zase smazal. Tohle bylo těžké a on vůbec nevěděl, jak se s tím vypořádat sám.

Najednou nevěděl, jak do těch pár vět vtěsnat své pocity, úzkost, žal nad ztrátou té geniální mysli, svou důvěru v jediného člověka, kterému kdy plně věřil, přestože uměl tak dokonale lhát.

Jeho blog. Plynulá slova, věty. To, co bylo dříve jeho zbraní, se najednou zdálo být jeho nepřítelem. Jak měl zatraceně svět přesvědčit o tom, že jeho nejlepší přítel, který před pár dny skočil ze střechy nemocnice svatého Bartoloměje, nebyl žádný podvodník? Jak měl těm zabedněným idiotům vysvětlit, že Sherlock Holmes měl celou dobu pravdu, že Sherlock Holmes by si bezdůvodně nevzal život, aby se pak o něm tvrdilo, že je podvodník a lhář.

Zatraceně!

John práskl pěstí do stolu a rozčíleně odsunul notebook.

Sherlock byl cokoliv. Byl někdy dětinský, byl manipulátor, uměl lidi štvát a urážet je, byl ženatý se svou prací! Všechno tohle byl. Ale čím určitě nikdy nebyl… Nikdy nebyl podvodníkem. A John cítil nutkání, že to musí všem dokázat. Protože tohle si Sherlock nezasloužil. A i po smrti jeho jméno očistí, i kdyby ho kvůli tomu měl zbytek světa nenávidět.

Bůh věděl, že od toho incidentu John nezamhouřil pořádně oka. A když se mu podařilo naspat pár desítek minut mikro spánku, viděl živě za víčky tělo vyhublého detektiva, jak se řítí dolů ze střechy, a tam se setká se zemí. Všude byla krev, davy vřeštících lidí a John vždycky přiběhl k tělu pozdě. Viděl mrtvolnou tvář, nereagující měňavé a tolik jedinečné oči, jak vzhlíží k nebi, jako by prosily o odpuštění. Tahle scéna Johna vždy spolehlivě probrala natolik, že spánek definitivně vzdal, šel do kuchyně plné vzpomínek, uvařil si čaj a dalších pár hodin, než začalo svítat, civěl na pouzdro od houslí, které leželo na Sherlockově křesle, jako by se vůbec nic nestalo. Svět si sprostě existoval dál.

Tenhle byt byl jako kobka. Byl v něm zavřený několik dní a valily se na něj vzpomínky, jedna za druhou.
Od Sherlockova skoku mu Sarah dala v práci dovolenou, aby se mohl sebrat. I paní Hudsonová pochopila, že bude chtít být John spíše sám, než by ocenil její vměšování se a snahy ho utěšit. Navíc oba věděli, že i ona skon detektiva nesla velmi těžce a John si byl jistý, že občas zaslechl z jejího bytu tichý pláč. Takže na tom sama nebyla lépe. Byl pro ni jako syn, kterého nikdy neměla.

Zatímco detektivního konzultanta všichni oplakávali, doktor sám jako by snad na to neměl nárok. Neplakal. Nikdy. Tiše trpěl, snášel nepohodlí, odolával žalu, ale nikdy neplakal. Snad jako by to už ani nebylo možné.
Mučily ho noční můry, nejen ty o Sherlockově pádu, ale i takové, ve kterých se proplétal jeho nynější život do scén z dob v Afghánistánu. Okamžiky, kde se snažil zachránit životy svých vojáků, jejichž obličeje se v každé nové scéně měnily na tvář jeho mrtvého přítele. A vždy mu vykrvácel v náruči.

Zdi bytu na něj tiše šeptaly, připomínaly mu, co se Sherlockem prožili a co už nikdy neprožijí.
Lebka na krbové římse se mu vysmívala. Fungující synapse neuronů, které mu napovídaly, že lebky nemluví, ho ještě dokázaly navrátit do reality tak, aby neměl tendence lebce odpovídat, jako to dělával jeho přítel. Nebyl přece blázen, zatraceně! Lebky zkrátka nemluví!

Zbytky hnijících končetin a orgánů v lednici ani neměl odvahu vyhazovat, prostě je tam nechal jako memento na stará přátelství. Co kdyby se nějakým zázrakem Sherlock vrátil, a pak by Johnovi vynadal, že mu překazil nějaký jeho experiment, no ne?
Vždyť ho nedávno u hrobu žádal, aby se vrátil! Tak co by ne…

Promnul si hlavu, vjel si prsty do plavých vlasů, které lehce protkávaly stříbrné prameny, a vzdychl. Nenáviděl tento byt. Tak jako ho dříve miloval, protože představoval veškeré to dobrodružství, tak ho nyní nenáviděl. Byl synonymem ke slovu smrt. Temná, do masa se zažírající a hluboká smrt. Nekonečná a nenávratná.

Smrt blízkého přítele. Smrt člověka, kterému nikdy nestihl říct, co pro něj ve skutečnosti znamenal. A stejně i přes to se odmítal odtud hnout, opustit jediné místo, které v posledních letech mohl nazývat domovem. Tohle byl jeho domov. Jejich domov. Jeho a Sherlocka.

A čas si tu drze a kvapně utíkal dál, aniž by se na okamžik zastavil a podivil se nad tím, že tento svět opustil jeden z nejvíce geniálních mozků, které kdy po planetě chodily. Lidstvo nikdy nepochopí tu ztrátu. Ne tak jako John.

V kuchyni zasvištěla konvice. John vstal, aby ji odstavil z hořáku a odlil si horkou vodu do jednoho z hrnků, kde měl předpřipravený sáček earl grey. Chvíli zazíral na dózu s cukrem a pousmál se. Sherlock by si do něj dal dvě lžičky cukru. Jako by už tak nebyl jeho mozek dostatečně hyperaktivní. Ještě ho dopoval sacharózou.

Musel toho nechat, odvrátil zrak od dózy s cukrem, zbytečně si svůj smutek prohluboval. Vzal svůj hrnek a šel se znovu posadit ke stolku, na kterém stále ležel notebook otevřený s prázdnými stránkami wordu.

Upil čaje a odložil hrníček opodál a zhluboka vzdychl. Tahle odporná kulisa ticha. Jen on a problikávající kurzor myši.
Co by dal za to, aby mohl slyšet ty skřípající tóny, které vyluzovaly housle jeho spolubydlícího ve tři hodiny ráno, když se neskutečně nudil, a svou frustrací se plně ponořil do nesourodých tónů.

John se podíval na čas na laptopu. Půl čtvrté ráno. Vida, ideální čas na nějakého Bacha nebo Vivaldiho.

Položil prsty na plochu s klávesami a pokusil se o další vzletné prohlášení týkající se jedinečnosti bývalého spolubydlícího.

Sherlock Holmes byl ten nejgeniálnější člověk, jakého jsem kdy poznal. Byl to věrný přítel, který by nezradil. Jeho schopnosti dedukce byly fenomenální a ať už si noviny říkají, co chtějí, byl to dobrý člověk. Nikdy nikdo mě nedonutí věřit v opak. Nikdy nikdo mě nepřinutí tvrdit, že byl podvodníkem. Protože nebyl. Sherlock Holmes zachránil stovky životů. A mezi nimi i ten můj. 

Vydechl, pročetl si krátký odstavec, kterým odstartoval článek na svém blogu.

Detektivní konzultant. Jediný na světě. Ten titul si zasloužil. Zasloužil si ho nejen pro svůj brilantní mozek a schopnosti, které mu většina vládních agentů mohla závidět, ale také pro svůj precizní postup. Pro nadšení a entuziasmus, se kterým dokázal každý případ rozlousknout v nečekaně krátkém čase.

Měl jsem tu čest s tímto člověkem několik let spolupracovat a sdílet s ním domácnost. Byl jsem hrdý na to, že jsem mohl být jeho blízkým přítelem. Hrdý, že i přes své asociální chování mi byl vždy přítelem i on sám. Nikdy jsem se mu s tím nesvěřil, ale pokud by tady dnes byl, rád bych mu pověděl, jak hluboce mě jeho odchod ranil a jak hluboce lituji, že jsem mu neřekl, nakolik jsem si ho vždy vážil. 

Sentimentální! Zase si to romantizuješ!
John se pro sebe usmál. Jako by to slyšel říct Sherlocka.

„Ano, Sherlocku, to jsem celý já. Já a můj blog…“ neodpustil si říct John nahlas a stále ponechal své rty v letmém poloúsměvu. Jako by se ztratil v nějaké vzpomínce, kde jistou roli hrálo dvě stě čtyřicet druhů tabáku.

Pak se ale vrátil zpět ke psaní. Věnoval Sherlockovi v článku několik lichotivých uznání, přidal staré vtipné historky a neopomněl připomenout, že i ten Sherlock Holmes, kterého měli všichni za stroj a vysoce funkčního sociopata, byl také člověk. Člověk z masa a kostí. A i když to nedával najevo, taky občas propadal emocím a dokázal nejen pro Británii nemožné. Za což by na něj lidé měli vzpomínat v dobrém a ne věřit kdejakému plátku.

Sherlock Holmes byl vlastně hrdina. Vy ani já o tom pravděpodobně nevíme. Nevíme proč. Ale jsem si téměř jistý, že za celou situací s jeho odchodem stála pohroma, která mohla zásadně ovlivnit naše životy. A on jí čelil. Za nás všechny.
Zamyslete se nad tím. Nejen vy, kteří jste měli čest toho člověka poznat. Nejen vy, kterým vám pomohl s případy. Zamyslete se nad tím vším. Dokáže si jeden člověk léta hrát na arogantního burana a zároveň nic neočekávat?
Já v Sherlocka Holmese věřím. A nikdy nepřestanu. A vy byste měli také. 

Natáhl se pro hrníček s čajem, z něhož pomalu vyprchávala teplota. Byl už téměř vlažný. Vypil ho až do dna a nakonec do počítače dopsal posledních pár vět.

Tohle je můj poslední článek. Jsem rád, že jste byli našimi příznivci celé ty roky. Myslím, že i Sherlock, který by to nikdy nepřiznal, si vaší přízně cenil. Žijte své životy naplno, dokud můžete. Nikdy nevíte, kdy přijde ten den, který to všechno ukončí.
Sbohem, příteli. 

​

John hlasitě polknul. Za okny se konečně noc slévala do dne a mlha, která se rozprostírala za okenicí jako by odrážela všechny jeho emoce. Blížící se úsvit ho zastihl v nevalném rozpoložení a s rozbolavělými klouby a páteří. Nemluvě o hlavě, ve které mu stále dost třeštilo.

Za poslední dopsanou tečkou zaklel. Takže je konec. Konec všeho. Zkřivil rty, skoro to už působilo, že se přece jen dostane přes tu neprostupnou hráz a pár slz si najde cestu ven. Ale ani tahle bezmoc a vnitřní sebedestruktivní snaha rozlévající se jako echo v hrudi plné frustrující beznaděje nepomohly.
Už se nepokoušel ani usnout, jakkoliv se nepokoušel zklidnit své divoce bušící srdce. Bylo to zbytečné.

Nastavil článek tak, aby vyšel na sedmou hodinu ranní, odhlásil se z profilu a vypnul počítač. Zaklapl jeho horní víko a odložil ho stranou. Měl sice v úmyslu zkontrolovat ještě nějaké emaily, ale ty klidně mohly počkat do dalšího dne. Nebo na příští týden. A vůbec, emaily se samy nesmažou. Nemůže být nic natolik důležitého jako tahle chvíle.
Chvíle, kdy se může konečně poddat tomu, že truchlit pro svého nejlepšího přítele, je zcela v pořádku.

Lehnul si na pohovku, kterou tolikrát obýval Sherlock s prsty spojenými do stříšky pod svou bradou.
John se ohlédl na smajlíka na zdi, kterého tak nemilosrdně zasáhly kulky z jeho střelné zbraně.

Sherlock byl blázen.

Ale byl to jeho blázen.

A ten blázen mu neskutečně, ale neskutečně chyběl. Tak moc, že měl pocit, že se tím zalkne. Vzduch jako by se najednou nedostával do plic. Přepadla ho panika.

Konečně.

Konečně si dovolil se tomu poddat.

Přivřel oči a zalapal po dechu. Mezi rty se pronesl hlasitý vzlykot, který musel rezonovat až do patra k jeho prázdné ložnici.
Už nikdy to nebude jako dřív. Už se nevrátí! Ani kdyby ho na hřbitově stokrát prosil. Sherlock už se nevrátí.

Tvář posetou drobnými vráskami konečně po všech těch dnech plných utrpení pohladily hořké slzy.