4. kapitola - Nuda

 

Čtvrtý den.

Čtvrtý zasraný den a žádná odpověď. Do prdele práce. Tahle hra ho nebavila. Nebo mu někdo zapomněl vysvětlit pravidla. Tenhle byt ho taky nebavil. Byl cizácký, sterilní, neosobní a tichý. Jeho předvídatelná práce ho nebavila. Pořád stejný chřipky, angíny a občas navrch zánět průdušek.

Hlídač, který mu dělal tichou suitu teď už každej den, když opouštěl dům, ho už vůbec nebavil. Nic ho nebavilo. Svět byl nudný.

Jak by řekl Sherlock. Nuda! Kurva… NUDA!

 

 

Stiskl zuby. Zatracený vypočítavý Mycroft. Vytáhl telefon a naťukal pár slov.

 

Fajn. Chci znát ale všechny podrobnosti. JW

 

Ani ne do minuty mu přišla odpověď.

 

Do deseti minut očekávej vůz. MH

 

 

***

 

 

Otočil se na patě a šál za ním dramaticky zavlál, když vlezl k Anthee do černého auta. Za tohle by možná od Sherlocka dostal devět bodů z deseti. Ale on tady nebyl ta královna dramat. K tomu měli sklony všichni krve Holmesovic. Asi nějaká divná genetická predispozice.

 

Podíval se na ženu, která k němu jako obvykle ani nevzhlédla a dál si ťukala na svém telefonu. Možná byla zabředlá do dalších z Mycroftových plánů na svržení některé z vlád nebo rozpoutání války v zámoří. Ani se jí neptal, kam jedou. Byl si moc dobře vědom toho, že se zanedlouho setká s panem Jsem britská vláda. John si sám sobě přísahal, že staršího Holmese ušetří jakýchkoliv fyzických ran. Ne, že by si jednu nebo dvě do toho svého špičatého frňáku nezasloužil už dávno.

 

 

***

 

 

​Jak předpokládal, při nejmenším se jednalo o plánování mezinárodního spiknutí megalomanských rozměrů, jinak by nedávalo smysl, proč ho nechal Mycroft vyvézt do tak zapadlé díry.

 

Anthea mu předala pokyny od šéfa, nechala ho vystoupit, a pak pobídla řidiče, aby se vrátil do města pro pana Holmese.

 

 

Motel někde u krajnice za Londýnem. Vážně se zlepšoval. Absurdnější místo snad ani neočekával. Možná nějaká opuštěná továrna na kraji města, proč ne, taková běžná klasika, přítmí, vlhko, hlavně žádné uši a oči navíc, možná nějaký opuštěný domek, trocha pohodlí při dlouhém rozjímání a dojemném rozhovoru po letech, nebo třeba temná zapadlá ulička, kde by na ně zpovzdálí mávaly levný šlapky a silnici by zdobily odporný nedopalky od potetovaných sígrů.

 

Ale levný motel, jehož tuctový neonový nápis ze třetiny nesvítil, to bylo nad jeho představivost nebo očekávání. Vlastně byl víc než překvapený faktem, že Mycroft Holmes o existenci takových míst vůbec tušil. To, že měl přehled o všem, co se kde šustne, je jedna věc, ale že zvládl vybrat místo jako je tohle – tedy za předpokladu, že to nebyl nápad Anthey, která všeobecně působila spíš na úrovni – to v něm vyvolalo jakýsi pocit stísněnosti a nečekaných obav.

 

A pak bude terapeutka zrovna jemu vykládat, že trpí paranoiou. Měl by ji seznámit s ním.

 

 

Seděl na ošuntělém vyšisovaném křesle, někde zpovzdálí u nedaleké benzinky skrz pootevřené okno v pokoji slyšel hrát rádio. Natáhl unaveně nohy. Bezděky se dotkl té, která občas vyvolávala psychosomatickou bolest. Nebolela. Ale jako by tomu pro všechny případy chtěl předejít.

 

Celý pokoj smrděl jako starej nemocnej zmoklej pes, co se ke všemu někde vyválel v mršinách nějakých hlodavců. Dost možná tady ty mršiny těch hlodavců někde byly. Nebo tady jednoduše někoho v minulosti zabili. Tlející zápach se nedal skoro vydržet. Jak by v téhle místnosti dokázal někdo spát, bylo Johnovi záhadou. Možná by ten zápach samotný člověka uspal. Navždy.

 

Než stačil tu myšlenku více rozvést, na dveře někdo zaklepal.

 

John šel otevřít. Mycroftova tvář za nimi byla jako obvykle naprosto netečná. Jakmile měl však prostor prohlédnout si místo jejich setkání, na tváři se mu usídlil výraz, který by se dal definovat jako právě se mi někdo vysral pod nos. Johna to nakonec pobavilo. Byl to důkaz, že i tenhle muž občas používal mimické svaly, když už je teda měl jako každý jiný.

 

Došel taky k poznání, že on nebyl tím, kdo tenhle motel vybral. Což Johna na jednu stranu vlastně uklidnilo.

 

„Myslím, že se raději trochu projdeme, doktore Watsone, co myslíte.“

 

„S největší radostí. Nikdy jsem neměl v plánu navštívit Mordor!“

 

Mycroft pouze nechápavě nazdvihl obočí, ale to už se John natáhl pro svoji bundu, šál a šinul si to pryč ze semeniště zvěrstev napáchaných na krysách a nutriích tohoto koutu na konci světa.

 

 

***

 

 

Opodál na krajnici zůstalo stát černé auto. Podle všeho v něm ale tentokrát Anthea neseděla.

 

Vyšli k polní cestě, kde zaručeně nebyla ani noha. Stmívalo se. Byl konec října a začínalo se dost ochlazovat, každý výdech se proměnil v bílý obláček. John kráčel po boku Mycrofta s rukama v kapsách. Ten si odkašlal a spustil, nečekaje na příval doktorových otázek.

 

„Vím, že ti chodí emaily. O jejich existenci jsem byl obeznámen, nutno podotknout, že jsem s nimi vysoce nesouhlasil, nicméně nebylo v mé moci tomu zabránit.  Nenechal si říct, ostatně jako nikdy,“ zakabonil se přesně jako ten člověk, který nenávidí pocit, že něco nebylo v jeho moci. Neměl rozhodně rád, když něco obcházelo jeho pedantsky nastavený systém, kterému se běžně nedokázal nikdo a nic vzepřít.

 

John prostě dál poslouchal, až dojde takříkajíc k jádru pudla. Ty zatracené emaily!

 

Mycroft se nepatrně ošil v ramenou. „Co si o těch emailech myslíš, Johne?“

 

Watson zamrkal. Na chvíli zastavili. „Co mi tím vším chceš říct? Ptáš se mě, jestli jsem konečně přišel na to, co znamenají? Jestli jsem dešifroval jejich obsah? Protože jo, došlo mi, co mají znamenat obsahem, ale dost dobře nechápu, co mají znamenat celkově. Tak kurva už nechoď kolem horké kaše a vyklop všechno, jinak za sebe neručím. O co tady zatraceně jde?“

 

Vysoký muž polknul, na okamžik přivřel oči, a pak je zase úplně otevřel. „Zrovna já musím být vždycky ten, kdo předává tento druh nečekaných a ne zrovna příjemných zpráv. Je živ a zdráv, bratr můj,“ řekl nakonec prostě a bez emocí. Hloubavě se na doktora zadíval.

 

Ten tam pár dobrých vteřin jen tak stál a zíral na něj, jako by se mu právě zjevila fata morgána. Hned za ní růžová opice, která si to v baletních špičkách natančila k nim s papilotami vpletenými do srsti. Nutno podotknout, že dost nevkusně naaranžovanými.

 

Chvíli jako by jednoduše zmrzl v čase. Mycroft dokonce dostal neobyčejné nutkání zamávat Johnovi rukou před očima. Ale neudělal to.

 

„Promiň. Já, asi jsem špatně slyšel, Mycrofte. Do hajzlu. Začínám být asi starej nebo co, ale měl jsem pocit, žes řekl, že Sherlock je naživu,“ John se skoro až hystericky zasmál a rozhodil v nebezpečném gestu do vzduchu před sebou rukama.

 

„To je přesně to, co jsem ti právě sdělil, Johne.“

 

Nebylo složité vydedukovat, co se teď Johnu Watsonovi honí hlavou, protože jeho emoce se v tu samou vteřinu vepsaly samy do jeho obličeje v těsném sledu. Od hlubokého žalu, k vítané úlevě, přes tvrdé uvědomění až po konečnou ryzí nasranost a zrazenost.

 

Aniž by to vyšší muž čekal, chňapl ho ten menší za límec a zatřásl s ním.

 

„To nemyslíš kurva vážně!“

 

Mycroft se kupodivu jeho výpadu ani nebránil, přestože doufal, že se v Johnovi ozve jeho samaritánská část, kterou měl ten jeho doktor uvnitř. Ale i tak tiše snášel jeho zacházení s očekáváním, že jednou to přejde. Musí přece.

 

Trvalo to snad celé dlouhé dvě minuty, kdy se k jeho krku uvězněnému v límci kabátu dostala sprška pěkně ostrých a barvitých nadávek, jejichž obsah mu kolikrát dokonce i unikal. Zajímavé. Měl by oprášit své znalosti slangových výrazů.

 

Když se John nakonec uklidnil, tedy v rámci možností, které situace nabízela, nepřestal na něj naštvaně civět, ale pustil ho. Už chyběl jen plivanec k nohám.

 

Mycroft se tím vůbec nenechal vyvést z míry a pokračoval dál. „Jak ses jistě dovtípil, ty emailové zprávy posílal právě můj drahý bratr. Protože nabyl dojmu, že…“

 

„Že co? Že mu chybí jeho bloger s vlezdoprdelkovskými sklony, co mu čechrá ego na každým rohu?“

 

„Není to tak jednoduché, jak to vypadá. Sherlock… Prošel si oním pomyslným peklem, jak běžní lidé často říkají. Jen u něj nebylo až tolik pomyslné.“

 

„Jo, zatímco já jsem si tady užíval ženský, víno a zpěv. Hotový ráj. To jsou zasraný žvášty! Víc než rok! Víc než podělaný rok jste mě nechali při tom, že můj nejlepší přítel skočil z tý střechy. Víc než podělaný rok jste mě nechali truchlit! Já jsem pro Sherlocka truchlil, jestli sis toho nevšiml! Do hajzlu s váma oběma! Co jste to za lidi? Co jako po mně chcete? Abych ho politoval? Proč? Protože dělal, že je mrtvej a přes celej rok si někde válel šunky a bavil se nad tím, že se mi rozpadl svět?!“

 

„Johne…“

 

„Žádný Johne! Kurva! Jsem bohovsky nasranej! Tys to celou dobu věděl, že jo… Vlastně co se tak blbě ptám. Určitě si mu s tím pomohl. Nafingovat to celý, aby chudák John Watson udělal pro svět pitomý a ubohý divadýlko.“

 

„Tak to nebylo. Situace byla a stále je o dost složitější, než si myslíš. Vážnější.“

 

„Je mi do prdele jedno, jaká byla a je situace. Víš, kolikrát jsem byl jen kousek od toho, abych si hlavou neprohnal kulku? Abych to nevzdal? Viděl jsem na vlastní oči, jak můj…“ se sípavě nadechl, jako by si něco najednou uvědomil, něco, co doteď sám ani nechápal, a vzlykl. Tiše.  

 

Přesto ten vzlyk udržel na uzdě a nehodlal se tady před panem koženou tváří zhroutit. „Viděl jsem na vlastní oči, jak se můj nejlepší přítel zabil. Skočil. Viděl jsem jeho mrtvé tělo. Všude byla krev! Byl jsem na jeho pohřbu! Měl jsem noční můry! Skoro jsem kvůli tomu nespal. Chodil jsem k terapeutce, abych se zase naučil žít… A ani jsem vám nestál za to, abyste se jen prostě náznakem… zmínili? Třináct posraných podělaných zkurvených a zajebaných měsíců!“ zakončil svůj výlev definitivně maniakálním tónem.

 

„Chápu tvé rozhořčení.“

 

„Hovno chápeš, Mycrofte. Ty bys moje rozhořčení nepochopil, ani kdyby se zhmotnilo a dalo ti pár facek. Protože tobě je takový pocit naprosto cizí. Seš stroj, stejně jako tvůj povedenej bratr. Oba dva jste zrůdy bez emocí, které si pohrávají s životy lidí a nedokážou pochopit, že někdo dokáže být zraněnej nejen fyzicky, ale taky něco cítí.“

 

John si vložil obličej do studených dlaní a několikrát si promnul tváře. Pořád se snažil tu informaci zpracovat, pořád se tvářil neskutečně vytočený, ale čím víc toho ze sebe dostal, čím víc si zanadával, tím klidnější se nakonec zdál být.

 

Nakonec se přece jen znovu podíval na svého společníka, sevřel pevně rty a ve svém typicky vojenském postoji ho pobídl, aby dokončil, co měl původně na jazyku. „Tak copak po mně ten zázrak chce?“

 

Hlavou mu proletěla myšlenka o Ježíši a jeho zmrtvýchvstání a skoro se nad tím hlasitě uchechtnul. Sherlock nesoucí si kříž. S trnovou korunou na hlavě.

 

 

Další hodinu a půl – tentokrát už více pokročilou a při plné tmě – spolu kráčeli po boku zpátky k příjezdové cestě, kde na ně čekalo zaparkované auto.

 

Mycroft mu vylíčil situaci ohledně Moriartyho, o jeho síti agentů a zapletených lidí, akvizic, vlivu a plánů. Vše ohledně Sherlockova tažení. Vše, co dávný spolubydlící z Baker street už tehdy věděl, ale nikdy Johnovi neřekl, protože se obával o jeho život.

 

Ani tyto polehčující informace však z Johna nevykřesaly odpuštění.

 

 

***

 

 

Když nasedali do auta, cítil se John jako by každou chvíli měl jeho život přestat existovat. Všechno, co se stalo v minulých měsících, byla lež. Všechno, co cítil, bylo zbytečné. Vše, čím si prošel, bylo naprosto bezvýznamné. Jednali s ním, jako by nebyl nikdo. Jako by pro Sherlocka nebyl nikdo. A tohle nečekané uvědomění v něm vyvolalo mnohem hlubší bolest, než si vůbec chtěl připustit.

 

Sherlock byl pro něho všechno. Zabíjel pro něj. Žil pro něj. Stal se středobodem jeho bytí. Tak kde se v tom jeho pitomým životě sakra stala chyba? Žil snad v Matrixu, kde věci fungovaly jinak, než by měly?

 

„Důvod, proč jsem ti to všechno řekl a proč tě Sherlock kontaktoval, je prostý. Nemusíš mi odpovídat hned, nech si vše projít hlavou a promysli to. Sám mi nakonec dáš vědět, zda souhlasíš nebo ne,“ Mycroft si znovu získal jeho pozornost. „Chceme, aby ses zapojil. Slovy mého drahého bratra – chci, aby byl John Watson po mém boku, až zlikvidujeme poslední vlákno pavoučí sítě – někdy je poněkud teatrální, že… Ovšem to nemění nic na faktu, že ti touto cestou nabízím, aby ses podílel na vyšetřování, tentokrát i aktivně. V terénu. Samozřejmě anonymně a pod taktovkou britské vlády.“

 

„Co, Sherlock nemá své obvyklé publikum a ovace, tak potřebuje mě? Jak by ne, nikdo nechválí jeho precizní dedukce, že jo,“ zazněl John naoko naštvaně, ale nedokázal skrýt fakt, že ho nabídka zaujala. Pokud by to totiž přijal, měl by rozhodně šanci z toho parchanta s výstavními lícními kosti vymlátit duši.

 

Holmes to nijak nekomentoval, pokračoval ve svém. „Dostal bys falešné doklady a totožnost, dopravili bychom tě na místo určení. Ohledně metod a provedení vyšetřování jsme… Vysoce shovívaví. Sherlock by ti zbytek na místě vysvětlit.“

 

„Pokud by to přežil. Protože pokud doteď nebyl mrtvý, tak já ho určitě zabiju.“

 

Druhý muž se překvapivě usmál. V Johnově prohlášení byla cítit špetka humoru. „Máš tři dny na rozmyšlenou, abychom mohli zahájit potřebné přípravy. Byl bych rád, kdybys mě do té doby kontaktoval.“

 

 

***

 

 

Když večer ulehal do své postele, vůbec se mu nechtělo spát. V hlavě se mu rojily tisícovky myšlenek a každá z nich končila u jistého detektivního konzultanta. Většina z nich obsahovala precizně volená přízviska nevalného charakteru.

 

Není mrtvý. Ten šmejd zkurveně není mrtvý!

 

John nedokázal ošálit sám sebe. To zjištění v něm vyvolalo možná až příliš euforie a nadšení. Cítil obrovskou úlevu a konečně měl prostor to v tichosti vlastního soukromí dát i najevo fyzicky. Protřel si vlhké oči.

 

Zároveň s tím však pociťoval ohromné zklamání a zradu. Ta zrada se zažírala až do samotného morku kostí a rozprostírala se každým nervem. Oni mu nevěřili. Jemu. Johnu Watsonovi.

 

Do toho cítil kupodivu strach.

 

Nehledě na to prozření, které ho zastihlo nepřipraveného tam venku s Mycroftem. To ho bolelo skoro stejně jako fakt, že poslední rok žil jako chodící zombie a nestál nikomu ani za slůvko.

 

Proč Sherlockovi nestál ani za to, aby mu řekl pravdu? Něco nenaznačil? Nekontaktoval ho dřív? Proč pro Sherlocka nebyl důležitý tak, jako Sherlock byl důležitý pro něho?

 

A kdy se zatraceně mezi těmi roky plnými adrenalinu a ohrožení na životě stalo, že se do toho bezcharakterního kreténa zamiloval?

 

 

Nemusel čekat tři dny. Věděl moc dobře, co Mycroftovi odpoví.