3. kapitola - Překvapený

~ DRACŮV POV ~

Stál jsem zkoprnělý a trochu zaražený. To uznávám. Ale aby na mě Potter hned při mém prvním dni u něj sahal, to bylo nad míru mé tolerance. To muselo být přece nad míru tolerance kohokoliv. Kdo ví, kam ty pracky strkal předtím. A vůbec, Potter, Vážně? Na Malfoye? Otřepal jsem se a promnul si zděšeně rameno. Otázku „Děje se něco?“ jsem nechal zcela nezodpovězenou. Jak by se mohlo něco nedít, když na mě saháš zrovna ty, Pottere?! A právě jsem vůbec nepřišel o veškerý majetek, střechu nad hlavou, nemám kam jít, nemám za kým jít a… Vážně, jestli se něco děje?!
Často si říkám, jestli vůbec Potter někdy používá mozek, než otevře pusu. Někdy vůbec působí, že mozek nemá. Proč mě to vlastně zaráží. Uvnitř lebky mu lítá zlatonka a mlátí sebou ze strany do strany. To aby znázornila alespoň nějakou aktivitu uvnitř jeho hlavy.

Provedl mě tady. Já opravdu chápu, že když stojíme v koupelně, jedná se o koupelnu, zatraceně, nemusí mi to ještě vysvětlovat. Vážně Potty, nikdo si nestrká vanu do pracovny. Je to jaksi nepraktické.

Co je na tom, že mě ale dokáže překvapit dům, ve kterém žije! Prostě jsem čekal něco víc… No… Pamatuju si ještě jeho staré obnošené hadry, asi bych zkrátka nečekal takový luxus. Nebo ne přímo luxus, ale jistou formu komfortu a úrovně, abych tak řekl. Samozřejmě nikdy nahlas!

Už v prvním momentě, kdy jsem vešel dovnitř, jsem poznal, že vybavení není tak úplně jeho práce. A pokud ano, měl bych se děsit faktu, že má Potter oblibu v umělých kytkách v růžových vykroucených vázičkách se zlatými lemy. Skoro jsem z toho dostal kopřivku. Ještě by scházelo, aby mi ráno dělal na snídani lívance v zástěře se vzorem koťátek.

Brr, no a při této představě jsem se skoro doslova osypal.

„Pojď, ukážu ti tvůj pokoj. Dům je obrovský, zdědil jsem ho po rodičích, ale po první válce skončil v dost bídným stavu, tak jsme ho s přáteli dávali pár let do kupy. Docela to prokouklo…“

Ne, že by mě Potterův monolog nějak zajímal. Bylo mi naprosto jedno, co se s tou barabiznou dělo, hlavně, když mám teď kde hlavu složit. Ale ať zapomene na to, že bych k němu měl cítit něco jako vděčnost, to vážně ne. Vzdychnu. Je mi ze mě samotného vážně zle.

To jsem to dopadl. Jako největší ubožák. Vsadím se, že Potter nemá ani skřítka!

Ale jako by si snad myslel, že ho poslouchám, pokračoval klidně dál: „Většinu zařídila Ginny, až na pár výjimek. Já jsem v tomhle docela nemožnej. Prej postrádám vkus a hlavní obývák je toho prej důkazem. No, tak se toho neděs… Beztak jsem tu už jen já, takže je mi to docela fuk.“

Harry Potter sám v tomhle obrovském domě. Kampak asi zmizela ta liška Bystrouška, že se milostpán cítí tak osamocený?

A zajímá mě to vůbec? Salazar to vem, pro mě za mě. Je to docela vtipný fakt. Potter je sám a opuštěný. Asi všem došlo, jaký je to namyšlený pitomec a mamlas. Škodolibě jsem se usmál, aniž bych si to v prvním momentu vůbec uvědomil. Když se na mě podíval, rychle jsem se zatvářil, jakože to chápu. No, nebudu dráždit hada bosou nohou, když ještě nemám ani na boty, že jo.

Ale co se týče vkusu, Potty, v tom máš teda recht, ten si neměl nikdy. Už jen samotný fakt, žes s tou zrzkou vůbec chtěl být, je notným důkazem toho, že to v hlavě nemáš úplně v pořádku. Jak jsem říkal. Zlatonka. Ze strany, na stranu a zase zpátky… Cink, cink…
A pak si domů dotáhneš bývalého Smrtijeda a školního rivala. No, prostě takový drobný střípek dobrodiní a charity! Je mi na zvracení ze sebe samého. Zase. Už podruhé během deseti minut. Měl bych s tím něco dělat.

Ale jestli takhle bude mluvit ještě dál a víc a vyžadovat moji angažovanost, asi nebude brzy muset svou samotu řešit, protože ho do té doby dobrovolně sprovodím ze světa. Což na jednu stranu není úplně špatná představa, že. Kdyby teda nebylo toho pitomého pseudokouzelnického slibu. Salazare. Jak já ho za to nesnáším.
Nesnáším.

Pár dalších schodů do patra, na konec chodby.

Musel jsem uznat, že pokoj, který mi nabídl k bydlení, byl poměrně vkusný. Nepřeplácaný, sladěný. Barvy neutrální, do krémových odstínů. Nábytek tmavší, ale stejně tak sladěný. Ve stěně pokoje se klenulo obrovské skládané okno s výhledem na předzahrádku a branku. Postel působila pohodlně a vcelku i prostorně. Psací stůl s křeslem u okna, velká skříň. Zatraceně, neměl jsem tomu co vytknout a tak rád bych chtěl. Tak rád bych Potterovi řekl, že je to tady totálně k ničemu a raději budu spát venku u popelnic, ale mého výrazu nečekaného uznání si musel všimnout i on sám. Nesnáším ho.

Už jsem se o tom zmiňoval?

Nesnáším.

***

Večer Potter musel odejít.

Složitě mi to vysvětloval, ale já z toho teda nepochytil ani slovo. Ne, že bych se vůbec snažil, neposlouchal jsem ho. Vůbec. Měl vždycky tak protivný hlas? Asi z něj budu mít migrény. Pořád jen mluví. O počasí, o okolí, o nějakém hřbitově v okolí, o práci, o škole, o zájmech, o bystorozorech, zase o práci, zase o škole, o famfrpálu… Zlatonka!

Selektoval jsem každé druhé slovo, aby mi nepraskla hlava. Vážně. Ten blb má neskutečně nudný zájmy. I já jsem z toho famfrpálu vyrostl. Už nejsme malý děcka, abychom pořád řešili, kdo vyhraje letos britskou ligu. Prosalazara!
 

Doufám, že to nebudou zas ti pitomí Kudleyští kanonýři. Montroseské straky byly vždycky lepší!

Zatraceně! Dosáhl svého! Přemýšlím nad famfrpálem.

Musím si rychle najít nějakou práci, než z něj udělám dva stejně ošklivé a obrýlené samaritány se sklony nechávat bývalé smrtijedy ve vlastním domě.

Je to blázen, a nechal mě ve svém domě úplně samotného. To se vůbec nebál toho, že mu třeba vzteky podpálím dům? Nebo jen tak pro zábavu upravím tapety? Na něco vkusného, bez kytiček, zlatých lemů, koťátek a duhových jednorožců!
Je to pořád stejný důvěřivý idiot, jak si ho pamatuju.

Obhlídl jsem teda celý dům ještě jednou, abych věděl, kde co je a kde co najdu, když už teda musím, že jo. Jak jsem si myslel, všechno barevně sladěno, všechno se vzory, odporně optimisticko-nebelvírské doupě. Z té narůžovělé tapety v kuchyni jsem skoro zvracel cukrovou vatu. I z uší.

Už jsem byl připravený na vše a už mě nemohlo nic překvapit, tohle bylo místo pro otrlé povahy.
Avšak…

Spadla mi pověstná čelist. Postavil jsem se mezi futra rozšířených dveří a překvapeně zíral do obývacího pokoje, o kterém se prve tuším zmiňoval Potter, ale který mi jako jediný při příchodu neukázal. Ten obývací pokoj, který měl být jeho jediným výtvorem a který veverka Weasleyová nazvala nevkusem.

Jestli někdo v tomto domě neměl vkus, byla to právě ona, Weasleyová. A já se snad poprvé za poslední roky musel zastat Pottera, ačkoliv se mi to samému velmi špatně přiznávalo.

Ten prostor byl… Vkusně zmijozelský.

Vstoupil jsem.

Popošel několik kroků, abych se pohodlně usadil na tmavě zeleném sofa a prohlédl si vybavení. Tmavý nábytek, dřevěnou podlahu, krb, koberec pod sedací soupravou, závěsy, kamenné sloupy, doplňky… Vše bylo jako nádech minulosti. Jako bych měl zase jedenáct let a poprvé seděl ve zmijozelské společenské místnosti.

Pohladil jsem semišovou pohovku a opřel se do jednoho z polštářů. Velké okno, které vévodilo místnosti a nedělalo ji ve výsledku tak tmavou, jsme sice ve sklepení neměli, ale zbytek jako by skoro opisoval zmijozelskou společenskou místnost. Jako kdyby na naší koleji někdy Potter byl. Vnuklo mi to jednu podivnou vzpomínku, ale ihned jsem ji potlačil. Ne, jak by se tam ten hňup dostal?

Kupodivu jsem se tady cítil dobře. Až neskutečně dobře.

Vyrazilo mi to skoro dech. Tohle bych do Pottera nikdy neřekl a popravdě to ve mně vyvolalo jistou dávku zvědavosti. Ale raději bych si ukousl jazyk, než bych Potterovi přiznal, že mě to natolik zaujalo a že to ve mně vlastně zanechalo dojem.
Čert aby to vzal a Pottera taky!

Promnul jsem si krk a zamyslel jsem se.

Co Potter očekával, že tady vlastně budu dělat? Nahradím mu domácího skřítka? Budu ho po večerech bavit, jakmile se vrátí unavený z práce? Nebo… Ne, Merline, nad tím ani nepřemýšlej, Draco!

To bylo směšné. Potter byl jasný chodící arogantní důkaz toho, že ho zajímají jen dámské sukně. Changová, Weasleyová… Nic nehrozilo. Trochu jsem uvolnil ramena, která mi na pár vteřin během toho nesmyslného poznání ztuhla.

Občas jsem měl dokonce podezření, že se mu líbí moje matka. Což bylo dost nechutné a pod úroveň jakéhokoliv Malfoye. Ale vím, že v jistém období těsně po válce, se podivně sblížili. Matka mi nikdy víc neřekla, ale tak nějak jsem tušil, že má v jistém ohledu před ministerstvem jeho zastání. Vlastně my oba. Dodnes jsem netušil proč vlastně. Pokud by… Ale ne, moje matka měla vždycky vkus. Ona a Potter, to by přece…

Zahloubal jsem se do myšlenek o něm a mojí matce, skoro mi z toho naskočila husí kůže a zhoupl se mi žaludek. Kolovaly kolem nich podivné šeptandy.

Fuj.

Absolutně ne. Ona by se k něčemu takovému nesnížila. Šlo o něco jiného.

Možná by nebylo od věci z Pottera získat nějaké informace. Možná že když k němu budu milý a vlídný – musíš se přemoci Draco, je to pro dobrou věc – tak by mi mohl říct, o co vlastně šlo. Důležité je, aby mi začal věřit. Aby měl pocit, že se vedle mě může pohodlně pohybovat a bez omezení i vyjadřovat. Vemluvit mi do hlavy díru tím svým blábolením o famfrpálu a o počasí.

Holt někdy jsou osobní oběti kruté, Draco. Ty to zvládneš.

Zadíval jsem se naproti k rohu, kde stál klavír. Překvapeně mi vylétlo obočí do čela. Potter hrál na klavír?

Zvedl jsem se a došel k němu. Posadil jsem se na lavici, zdvihl desku, která chránila klávesy. Moje prsty vyhledaly pár bílých zoubků a hned na to jsem nakrčil ramena. Au. Tohle bolelo mé ušní bubínky až do samého jádra atomů a molekul.

Na co tady měl Potter tak nechutně rozladěný klavír?!

Vytáhl jsem svoji hůlku a bez hlubšího zamyšlení namířil na pianino, na samotnou vrchní stranu, aby mi odhalila struny a kladívka.

Aniž bych vnímal, jak plynul čas, najednou byla za okny hluboká tma. Rozprostírala se, posetá hvězdami… Konejšila.

Podařilo se mi naladit hudební nástroj alespoň do poslouchatelné míry. Bude to chtít ještě trochu doladit, ale pro začátek to byl velký pokrok.

Byly to roky, co jsem naposledy slyšel někoho hrát a roky, co jsem naposledy hrál já sám.

Znovu jsem se posadil na lavici. Dotkl se kláves.

Pamatuju si na lekce klavíru s matkou, když jsem byl malý. Nenáviděl jsem to. U hadích ocásků, jak já jsem to nenáviděl. Nebavilo mě to. Iritovalo mě to.

Dnes bych dal cokoliv za to, abych to mohl vrátit. Vyměnil bych deset takových lekcí za půlku svého života.

Dal bych cokoliv za to, aby tady byla se mnou a znovu mě peskovala za chyby, které jsem dělal.

Přepadla mě nostalgie. Nebo spíš samotná zrůdná deprese. Trýznivá myšlenka připomínající, že ta skvělá žena už není na tomto světě. Že ho náhle opustila, bez toho, abych na to byl kdykoliv připravený.

Vůbec jsem si to neuvědomil, ale moje prsty automaticky rozehrály tklivou melodii. Melodii, kterou mi po večerech hrávala, než jsem se ji pod jejím vedením naučil sám.

Ukolébavku.

Léta se spekulovalo, zda byl Mozart doopravdy mudla, nebo byl ve skutečnosti kouzelník. Jeho hudba v té době natolik překračovala normy hudební branže, a jeho myšlenky byly tak revoluční a jinaké na rozdíl od ostatních, že svět kouzelníků označil jeho tvorbu za nemudlovskou. I přes to, že to nikdy nebylo podloženo důkazy, tak se jeho inovativní a netradiční věci dostaly až do čistokrevných aristokratických rodin kouzelníků. Po celá staletí. A aristokracie ho přijala, jako by byl rozeným kouzelníkem, stejně jako ona. A s ním přijala i jeho pokrokovou hudbu.

Má matka mě naučila Mozarta milovat. Má matka mě naučila milovat tuhle ukolébavku. A teď bylo těch pár tónů pro mě spíš útrpným orchestrem zamlžených vzpomínek. Připomínka definitivní ztráty a hlubokého žalu.

Jsem poslední žijící Malfoy.

Poslední noty jsem nezvládl dohrát.

Utopený ve vlastních myšlenkách jsem si ani nevšiml, že v místnosti někdo stojí. Možná celou dobu.

Než si Potter odkašlal a zastřeným tónem pronesl, aby mě vytrhl z myšlenek: „To bylo nádherné. Netušil jsem, že umíš hrát na klavír.“

Trochu mě zaskočil. Nebyl jsem připravený na to, aby mě viděl takto emocionálně obnaženého. Aby mě tak viděl kdokoliv. Ale už vůbec ne Potter. Jediný, komu jsem se kdy svěřoval, byla má matka. Byla posledním člověkem, kterému jsem dovolil poznat mé vnitřní démony.

Čekal jsem výsměch, čekal jsem cokoliv. Ale on tam jen stál, opřený o zárubně dveří a díval se na mě s vážnou tváří.

Musel jsem polknout, než se mi zase vrátil hlas a ruce se mi přestaly lehce třást.

„Většina čistokrevných kouzelnických rodin si zakládá na hudebním vzdělání. Má matka pro mě vybrala hru na klavír, protože na něj sama hrála.“

Potter přikývl. Jako bych mu neřekl nic nového. Zřejmě to očekával. Zvláštní, neočekával bych, že bude tak… Co já vím… Solidární? Chápavý? Podivně klidný. Divný! Ne, že by normálně nebyl divný, ale teď byl dvakrát tolik divný.

„Je poznat, že měla skvělý vkus a odhad, vybrala dobře,“ Potter mě nenechal na to ani reagovat, otočil se na patě a zamířil naproti do kuchyně, zatímco za mnou ještě zavolal. „Za půl hodiny bude večeře.“

To bylo všechno? Žádné jak ses měl, já jsem se měl skvěle, potkal jsem svoje šmejdský kamarády, udělal dalších pět charitativních skutků… Lichotky? Pottere, ty to prostě necháš být bez pitomých poznámek?

Už jsem vážně netušil, která tu bije.

Ale vážně.

Proč? Proč si mě sem Potter nastěhoval? Nejsem pitomec. Za tím je něco víc.

Pokud chce hrát tuhle hru, může. Ostatně na hraní her je potřeba, aby se jich účastnili alespoň dva lidé, ne? Beztak nemám co na práci. Takže fajn.

Jak chceš, Pottere. Beru to jako výzvu. Přijímám.

Však já přijdu na to, co za tím vším vězí.

Pro teď si budeme hrát.