16. kapitola - Návštěva

„Já jsem vám zamotal hlavu?“ Potter mělce oddechoval a v zaskočeném obličeji mu zasvítily oči opojením.

„Nic takového jsem neřekl.“

„Ale…“

„Řekl jsem, že někdo jako vy by dokázal okouzlit i někoho tak starého a vybíravého jako jsem já. Byl to příměr.“

Lucius se nemohl prodat tak snadno. Trocha napětí vždy zpestřila každé dobrodružství. A tím Potter v nynější epoše jeho existenčního balastu byl.

Tomu vzápětí klesla ramena. Vypadal zklamaně, ale nenechal tu rozladěnost, aby se mu vkradla do hlasu. Odtáhl dlaně blíže k sobě asi jen pro jistotu, aby se Malfoye náhodou nedotknul.

„Nevím, jestli to brát jako urážku, nebo jako lichotku.“

„Můžete si vybrat, pane Pottere.“

„Téměř pokaždý mám pocit, že i ve zdánlivě nevinných prohlášeních, který vůči mně pronesete, je skrytá nějaká výčitka nebo předsudek. Když už ne přímo urážka.“

„To by ovšem ode mne bylo pošetilé riskovat nepřízeň svého patrona. Nemyslíte?“

„Tím se často uklidňuju.“

„Ještě před chvíli jste si mě idealizoval. Moji motivaci. Romantizoval jste si moje činy v řadách smrtijedů. A teď ze mě děláte padoucha. Uvědomujete si, že si dost protiřečíte?“

„Taky jsem říkal, že vidím za tu vaši nepřístupnou masku a celou tu pózu prohnaného záporáka.“

„Z toho tedy plyne, když mě máte tak dokonale prokouknutého, že nemohu být obojí. Měl byste si ujasnit, co jsem tedy zač,“ zamračil se Lucius. Nelíbilo se mu, kam se celý jejich dialog nakonec odchýlil. Svým způsobem bylo frustrující nevědět přesně, na čem je. Potter jednou tvrdil tohle, posléze ono. Bubák aby se v tom vyznal.

„Myslím si, že je to důsledek vaší osamělosti. O mnoho jste přišel. Nejen o rodinu, ale i o jiné věci, které pro vás byly důležité, takže někdy je ofenziva prostě jen snaha se chránit. A raději byste si ukousnul jazyk, než abyste někomu přiznal jakoukoliv slabost. Dal někomu pocit, že se vás věci dotýkají.“

Zmijozel sevřel čelist tak pevně, až slyšel, jak mu zaskřípaly stoličky. Ve spáncích mu vřelo. Na další psychoanalýzu nebyl zvědavý.

„Takže teď máte pocit, že jste odborník na moje pocity?“

„Takže přiznáváte, že nějaký máte?“ zazubil se ten klacek drze.

Starší muž měl chuť zarýt si nehty do dlaní, nebo možná spíš do těch jeho a hodně hluboce. Nakonec tomu ponoukání odolal. Hlavně byla třeba zachovat chladnou hlavu. Na to byl za ty roky po boku nevypočitatelného šílence vycvičený expert.

„A jen tak mimochodem… Vy přece vůbec nejste starý,“ dodal bystrozor mimoděk.

Ten náhlý přechod z téma do téma Luciuse pobavil, načež přistoupil na změnu pravidel hry. Navíc je potřeboval naklonit více ve svůj prospěch.

„Tak teď pro změnu lichotíte zase vy mně,“ pronesl zhluboka a rozšafně.

Vypadal jako vrnící kočka. Potter si v ten moment vůbec neuvědomil, že tím prohlášením Lucius uznal, že se sám předtím dopustil otevřené lichotky. Zřejmě to zlatému chlapci nedošlo, neboť si tu smeč nechal ujít. Zdali to ovšem nebyl záměr.

„Pokud je to pravda, tak to není lichotka, ale jen konstatování faktů. Vždyť jste v nejlepších letech. Kouzelníci se přece jen dožívají vyššího věku a vy nejste ani zdaleka v polovině svý životní cesty.“

„Za to vy jste na jejím začátku.“

„To ale neznamená, že nerozeznám rozdíl mezi stářím a zralostí.“

To byla velmi zajímavá volba slov. Takže Potter o něm přemýšlel jako o zralém muži v nejlepších letech? Co si mimo jiné po ránu rád užívá soukromé chvilky se svým penisem? Tak proč si pořád držel ten odstup a byl vedle něj tolik sevřený? Rád by prozkoumal tuhle tezi víc do hloubky, ale pro dnešek měl rozboru vlastní osobnosti trochu nad hlavu. A rozhovory s Potterem ho někdy unavovaly více, než seance u Temného pána. Na těch se nemusel aspoň tolik hlídat.

„Proč mám pocit, že mě chcete za každou cenu potěšit, pane Pottere?“

Mladíkovi vyletěl koutek vzhůru tak, že byly vidět jeho bílé zuby. „Možná, že přesně o to mi jde.“

„To přece není vaše povinnost. Ani to po vás nežádám,“ kontroval na to zmateně Malfoy.

„Třeba prostě chci.“

Zelené oči se obrátily k oknu. Měsíc na obloze za ním osvěcoval noční krajinu. Potter si zjevně uvědomil, že je už pozdě. Nato se postavil a nedal aristokratovi příležitost cokoliv dodat.

„Měl bych jít spát, brzo ráno musím něco zařídit. Dobrou noc, pane Malfoyi.“

Pročež odešel, zanechav Luciuse Malfoye utopeného ve vlastních myšlenkách.

○●○●○

Vzbudil ho podivný šepot. Zaslechl hlasy, které se linuly za dveřmi chodbou a z nějakého důvodu doléhaly až k jeho uším, přestože měl ložnici v dostatečné vzdálenosti od té Potterovy i od domovního krbu. Že by měl miláček davů návštěvu?

Za okny byla pořád tma, musela být ještě hluboká noc. Nebo velmi brzké ráno před úsvitem. Naklonil se ke stolku, na němž stály starobylé ručičkové hodiny, které si přenesl z panství a které donedávna sloužily spíše jako dekorace na krbu. Za běžných okolností by si čas zakouzlil hůlkou, ale snažil se zbytečně neriskovat. Nedávat černokabátníkům důvod, aby si na něj došlápli.

Byly čtyři hodiny ráno. Zamračil se. Mohlo jít o nějakou nečekanou návštěvu z Ministerstva kouzel? Potter byl přece jen bystrozor a mohli ho povolat k neodkladnému případu. Zločin nikdy nespal.

Měl vůbec někdo z Ministerstva přístup do jeho domu? Jak by se někomu podařilo dostat se na pozemek v tak nekřesťanskou hodinu a zdolat Potterovy obrany domu i jeho upravené Fideliovo zaklínadlo? A vůbec znát polohu jeho domu, když sám tvrdil, že to není bez jeho asistence možné.

Pozval si někoho sám? Neriskoval tím jejich prozrazení?

Zvědavost přemohla ospalost, takže když si Malfoy na sebe oblékl námořnicky modrý župan, byl už přesvědčený, že nezamhouří oka, dokud se nedohmátne pravdy. Informace měly vyšší cenu než zlato. Navíc byl vždy ten typ člověka, který měl rád přehled i za cenu nepříjemné blamáže. A nepohodlí ostatních ho vskutku nezajímalo, pokud nevedlo k jeho výhodě nebo ohrožení.

Opatrně se vplížil do chodby a všiml si, že na konci u odpočívadla se pod dveřmi Potterovy pracovny mihotá slabé světlo. Zbývalo pár dalších plouživých kroků, než se ocitl u svého cíle. Postavil se tak, aby nebyl pod prahem vidět jeho stín a zaposlouchal se, jak jen to jeho pozice umožnila.

Slyšel Nebelvíra, jak něco potichu huhlá, rozeznal pár slov, ale nedávaly mu moc smysl. Působilo to, jako by Potter rozjímal o životnosti brouka. O smyslu existence a sounáležitosti bytí. Tenhle kluk byl na svůj věk nějak moc velký filozof. A vůbec před svítáním v přítomnosti tajemných hostů.

O úder srdce poté se ozval ten druhý hlas. Nebo se to spíš hlasu jen podobalo, protože Luciuse v okamžiku, kdy se ten zastřený a téměř nadpozemský ševel ozval, polil chlad. Podél páteře se mu rozpínal ten hrůzný příslovečný mráz. Naskočila mu husí kůže a on měl zdání, jako by se ocitl v bezprostřední přítomnosti mozkomora. Cítil svůj rozdivočelý tep až v krku a začala ho přemáhat náhlá nevolnost. Každou odbytou vteřinou, kdy se mu žaludek stahoval víc a naléhavěji, se topil hlouběji v pocitu, že už nikdy nepocítí štěstí nebo naději.

Cosi ho polechtalo na pozadí, merlinžel to nebyl Potter, jen podivný pocit déjà vu. Bylo to tolik podobné vlivu, který na něj měly ty stvůry, když byl poprvé v Azkabanu, a stejně něčím jiné. Nedokázal rozeznat čím, ale někde v té vřavě vlastního znepokojení to prostě věděl.

Něco tady nehrálo a neměl z toho dobrý dojem. Nemohl sice vidět za ty proklaté dveře, ale byl si naprosto jistý tím, že to, co stálo za tím kusem dřeva, který ho dělil od prozření, nebyl obyčejný smrtelník. Ta moc, ta nekontrolovatelná síla, byla cítit ve vzduchu.

A na Harryho Pottera to očividně nemělo žádný vliv.