3. kapitola - S pokorou

Pán domu seděl v polstrovaném křesle a sledoval, jak se Potter probíral materiály, které mu předložil. Všechny ty výstřižky, fotografie a flakón s lektvarem uložil do krabice jako nepopiratelné důkazy. Dokonce i narcisy, které na příkaz jeho skřítka opatřila kouzlem, aby se zachoval jejich původní stav.
Minulý týden dorazila nová zásilka. Byl v ní plavý svazek kadeří sepnutý sponou ve tvaru hada. Jejich konečky byly zčernalé jako uhel. I zápach seškvařených vlasů byl stále cítit. Jako by si někdo dal záležet na tom, aby se mu z toho zvedl žaludek. Ale na to viděl Lucius za život mnohem větší hrůzy, aby snadno podlehl.

Nicméně ta výhružka mohla patřit v podstatě komukoliv z jeho rodiny.

Bystrozor ve stoje zkoumal flakón a oháněl se nad krabicí hůlkou. Lucius sem tam nějaké kouzlo rozpoznal podle pohybu ruky nebo znění inkantace a rozhodl se mladíka nevyrušovat. Mračil se a občas pronesl tiché hmm. Vlasy mu netrčely do všech stran, jak byl na to u něj zvyklý, a jeho klikatá jizva už nebyla tolik vidět.
Zato si pořád nemohl zvyknout na strniště zdobící jeho tváře. Nedbale upravené, ale jeho vzhledu lichotilo. Působil v něm dospěleji a nebezpečněji. Ve své situaci by si ho aristokrat rozhodně nechtěl znepřátelit, zejména když měl obavy používat magii, aby si ministerstvo nenašlo důvod, proč ho znovu zavřít do Azkabanu.

Potter byl k němu otočený z profilu, ale pořád se nemohl zbavit dojmu, že něco na něm přehlédl. Kromě tělesné stavby a vousů na něm bylo ještě něco neobvyklého. A pak to prozření přišlo znenadání, když se na něj zelené oči podívaly.
 

„Nemáte svoje brýle,“ prohlásil Lucius přemožený úžasem. Natáhl se pro karafu, dolil do obou broušených pohárů.

„Tohle vás v tuhle chvíli trápí nejvíc?“ Harry se znovu posadil do křesla se sklenicí v ruce a v očích měl pobavení.

„Neberte to osobně, je to pro mě nezvyk. Naposledy, když jsem vás viděl u soudu, vypadal jste…“ chvíli přemýšlel, jaká zvolit slova, aby to nepůsobilo vůči bystrozorovi neomaleně. „Jinak.“
„Uběhlo mnoho vody, pane Malfoyi.“

„Ovšem. Byl jste ještě velmi mladý, když jsme se setkali posledně. V podstatě ještě dítě.“

„Podle kouzelnických zákonů jsem byl už zletilý. Chcete snad říct, že už jsem starý?“ Potterův úsměv zakryla sklenice v momentě, kdy z ní upil. Ani si neodkašlal, pravděpodobně byl na podobné pití zvyklý.

Opravdu. Potter už rozhodně dítě nebyl.

„Jsem možná zoufalý, pane Pottere, ale život mě naučil, že do podobných debat se nikdy nemám pouštět, protože z nich nikdy nevyjdu jako vítěz,“ zdvihl diplomaticky koutek.

Bystrozora jejich konverzace nejspíš bavila, jako by mu jiskřilo v očích. Se svými provokativně širokými rameny si jen tak seděl v křesle a v ruce držel zpola vypitou whisky. Na rozdíl od Malfoye, který ve vězení hodně ubyl na váze, vypadal Potter, že je ve skvělé kondici.

„Tak to jsem pak tak akorát.“

Tak akorát na co? Lucius měl pocit, jako by půlku jejich dialogu vynechal, protože nechápal, co tím chtěl ten kluk říct. Nechal to být, na podobné nesmysly stejně neměli čas.
Pokynul bradou k věcem, které Potter ještě před chvílí zkoumal. „Zjistil jste něco?“

„Kromě toho, že vás někdo chce zastrašit a daří se mu to?“ jeho hlas zněl provokativně, ale možná se to Luciusovi jen zdálo, protože byl ve velmi nepříjemné a nepohodlné situaci.

„Neshledáváte to jako adekvátní riziko na to, abyste se tím zabýval,“ pronesl bývalý smrtijed smířlivě. „Myslíte si, že jsem paranoidní.“

Chvíli to trvalo, než odpověděl. Potter si liboval v jeho frustraci. Servíroval se mu tady jako platýs na stříbrném tácu v očekávání, že si ho všimne. Že ho neodepíše jako všichni ostatní. Bylo to ponižující a on toho měl akorát tak dost na jeden život. Uměl být podlézavý na těch správných místech, ale jeho ješitnost neměla moc obroušené hrany.

„Možná jen trochu,“ popíchl ho bystrozor.

„Pane Pottere…“ nadechoval se Lucius, aby mu něco peprného řekl, protože i jeho trpělivost měla svoje hranice. Ve tváři musel být už brunátný, jak se mu zrychlil tep i kadence výdechů.

„Budu upřímný, pane Malfoyi,“ přerušil ho. Odložil sklenici, předklonil se a složil si lokty na opěrky křesla, aby spojil špičky prstů do stříšky. „Dovedla mě za vámi zvědavost. Očekával jsem nějaká vaše rodinná dramata a možná pár zlomených nehtů…“

Lucius pevně semkl čelist, aby neřekl něco nevhodného, měl chuť toho spratka vypoklonkovat z domu a už nikdy ho sem nevpustit. Přišel se mu akorát tak vysmívat. Namísto toho ale pokorně držel hubu a krok, jak se tak říkalo.

„…ale vypadá to, že pro jednou nejde o vaši snahu zviditelnit se a něco z toho vytřískat.“

Pokud pán domu ztratil nervy, nebylo to na něm znát. Hrdě zdvihl bradu, měl sto chutí se postavit, aby na toho kluka mohl hledět spatra, ale znovu hořce spolknul vlastní pýchu.

„Skvělá dedukce, pane Pottere,“ odpověděl chladně. „Takže? Na co jste přišel?“

Ten neomylně škodolibý výraz z Potterova obličeje zkrátka ne a ne zmizet. Lucius mu pevně hleděl do očí připraven na další fázi mentální vivisekce.

„Že vás vaše paranoia drží při životě. Někdo si dal hodně práce s tím, aby nebyla rozpoznat zbytková magie. Takže ten, kdo vám tu poštu posílá, je poměrně zkušeným kouzelníkem a ví, co dělá. Říkal jste, že tento týden ještě nic nepřišlo, ale jinak to chodí s pravidelností každý čtvrtek?“

„Přesně tak. Zbývají ještě dva dny, poštu pro jistotu otevírá moje skřítka.“
„Vy máte skřítku?“ ten potměšilý úsměv vystřídalo překvapení.
„Ovšemže. A než vás napadne jí mým prostřednictvím vnutit zase ponožku nebo jiný kus oblečení, ujišťuji vás, že dostává pravidelnou mzdu a vyhýbám se fyzickým trestům.“

„Nevěřím vlastním uším. Lucius Malfoy uznávající práva domácích skřítků. Peklo zmrzlo a já jsem si zapomněl lední brusle.“
Když to takhle Potter řekl, vyznělo to, jako by byl Lucius opravdové monstrum. Ale ruku na srdce, staletí nikoho práva domácích skřítků nezajímala, proč by to mělo někoho zajímat teď? Co bude příště, otevřou na Příčné ulici krejčovský salón pro kentaury?

„Jsem přizpůsobivý, pane Pottere. V mé situaci potřebuji mít jistotu, že bude o vše postaráno, když jsou moje možnosti takříkajíc omezené.“

„To chápu. Četl jsem váš propouštěcí spis. Kontrolují vaši magii. Chápu, že kvůli tomu máte obavy. Za předpokladu, že tyhle hloupé žerty znamenají víc, než jen snahu vás vyděsit.“

„Já nejsem vyděšený!“

„Ale jasně, že nejste…“

„Pane Pottere…“

„Pane Malfoyi, každý na vašem místě by byl vyděšený. Ani já bych to nebral na lehkou váhu. Jde o vaši rodinu.“

„Takže mi věříte.“

„Nikdy jsem neřekl, že vám nevěřím, potřeboval jsem se jen ujistit. Vím, co pro vás vaše rodina znamená.“
Lucius zamrkal. Potter to věděl? Celé ty roky mu vrtalo hlavou, proč se za něj u Starostolce přimluvil. Souviselo to spolu? Zahnal tyhle myšlenky stranou a znovu se soustředil na to podstatné.

„Ale musel jste si mě přitom pořádně vychutnat, že ano.“

„Přistižen při činu,“ zazubil se bystrozor. „V práci není moc legrace.“

„Jsem nesmírně rád, že se tak skvěle bavíte,“ Lucius prsty stiskl sklenici tak pevně, až skoro očekával, že každým okamžikem praskne. Jeho vztek Harrymu Potterovi rozhodně nemohl uniknout.

„Každopádně,“ přešel mladík ironickou poznámku. „Z těch předmětů toho příliš nezjistím, ale z toho, co vám každým dnem přijde, možná něco získáme. Jakmile pošta dorazí, neotvírejte to. Pošlete mi spěšnou sovu ke mně domů do Godrickova dolu, na ministerstvu by se to mohlo zpozdit díky oběžníkům. Dorazím, až to bude možné. Pak budeme vědět víc.“
Starší muž přikývl. „Myslel jsem, že vám budu muset nabídnout finanční odměnu, tohle je víc, než jsem očekával. Neříká se mi to lehko, ale jsem vám opravdu vděčný, pane Pottere.“

„Jo, to se vsadím. Díky za pití, pane Malfoyi, udivíme se za dva dny.“

Lucius unaveně vydechl, nebyla potřeba nic dodat. A když se Harry Potter postavil, připravený k odchodu, přeměřil si ho od hlavy až k patě. Z vypitého alkoholu už se mu nejspíš trochu zamotaly myšlenky, protože ho hodnotily s uznáním.
Nebelvírovo obočí vyletělo do čela a Lucius rychle uhnul pohledem.

Poté ho doprovodil ke krbu, a když ten kluk konečně zmizel v záplavě zelených plamenů, rozhodl se pro studenou sprchu. Zkrátka pro jistotu.