4. kapitola - Dohoda

Lucius zíral na vzorovanou krabičku, která ležela na ebenovém odkládacím stolku hned vedle zbytku pošty. Sevřel čelist tak pevně, že ve vlastních uších uslyšel zaskřípat stoličky. Neváhal příliš dlouho a udělal přesně to, co mu Potter doporučil.

A když sova s jeho apelujícím vzkazem odlétala do Godrickova dolu, šel se mezitím převléct do něčeho formálnějšího. Možná byl pro společnost odpadlíkem, a kdo ví - pro Pottera zřejmě taky, ale to neznamenalo, že nemohl být odpadlíkem na úrovni a v dobře padnoucím hábitu.

Tentokrát Potter dorazil dřív, než by ho pán domu čekal. Pošta ho zřejmě zastihla doma, sotva na to, co zapadalo slunce. Protože několik hlubokých povzdechů poté toho kluka stejně jako minule přivítal u krbu. Potterovy jasně zelené oči se mu vpily do tváře s výzvou. Ani jeden z nich neměl potřebu celé tohle setkání prodlužovat.
Lucius nechal balíček ležet netknutý na místě přesně tak, jak ho tam skřítka položila.  A když k němu mladšího bystrozora zavedl, jednoduše se postavil bokem, jako by čekal, že Potter v mžiku oka začne konat zázraky.

Stejně jako posledně se postavil ke své práci zodpovědně a s nasazením. Lucius sledoval, jak se z jeho hůlky line světlo, spršky jisker obklopují povrch nerozbaleného předmětu a jak se sem tam tak zvaný corpus delicti o píď posune, ale nic, co by Pottera zaujalo. Krátce zavadil pohledem o toho – pro něj ještě pořád sotva zkušeného – kouzelníka, a výhled shledal docela zajímavým. Nepřestával ho překvapovat. Byl nezvykle vysoký, ne tolik jako Lucius, ale nebyl o tolik menší, ne jako kdysi. Absence brýlí mu dělala potíže už proto, že toho kluka zkrátka nedokázal vnímat bez nich. Neobrýlený Harry Potter působil až moc dospěle a zajímavě, příliš na to, aby dokázal tahle fakta ignorovat. Nemluvě o několikadenním strništi. Kdy Harry Potter stihl takhle vyspět?
Myšlenky mu přerušovalo občasné hmm nebo aha, až se nakonec Potter vítězně zazubil. Malfoy starší mu věnoval jeden ze svých rádoby unylých pohledů, aby nedal najevo, jak ho ta reakce překvapila. Nepamatoval si, že by kdy podobný úšklebek na Potterově obličeji viděl.

Mladík se na něj zaměřil a pronesl: „Řekl bych, že tuším, co je v balíčku. Je bezpečné ho otevřít, pokud chcete vidět obsah. Ale nedoporučoval bych na to sahat. Můžu to udělat já.“

„Za každých okolností dramatický, že ano, pane Pottere.“

„No jasně, příště si už nezapomenu legíny a lebku,“ pronesl s pobavením v hlase. „Tak chcete to otevřít?“

Lucius měl nutkání Pottera pevně obejmout. Nejlépe lanem kolem krku. Ani by v tom nebyla žádná magie, byl by z obliga!

Zdvihl hrdě bradu. „Co je uvnitř?“

„Vypadá to jako ampule, pane Malfoyi. A podle detekčního kouzla v ní je emulze, která uchovává vzpomínky. Myslím, že se oba dva shodneme na tom, že se nořit do žádný myslánky nebudete.“

Nejdříve fotografie, pak předměty a teď dokonce vzpomínky? Komu u svatého Salazara stál za tolik energie?

„V tom se opravdu shodneme, pane Pottere. Nepotřebuji nutně vidět, co je uvnitř. Tyhle danajské dary mají tendence mi zkazit náladu, jestli rozumíte. Takže co dál?“

„Pokud proti tomu nebudete nic mít, převzal bych si důkaz, abych mohl lépe ohledat stopy. V práci k tomu mám lepší vybavení.“

„Je to jenom vaše,“ pokynul Lucius rukou a smetl neviditelné smítko z klopy. „Zjistil jste i něco dalšího?“

„Jen drobnosti, ale váš tajný ctitel nebo ctitelka si dává velký pozor, aby ho nikdo nenachytal na hruškách. S lepší výbavou toho snad zjistím víc. Každopádně mám takovou trpkou teorii, která se vám asi nebude líbit.“

Luciusovi se nelíbilo ani to, že musí stát poníženě vedle toho kluka a stejně to podstoupil pro dobro vlastní rodiny, nějaké pochybné či apriorní teorie už mu víc zkazit den nemohly. Zdvihl jedno obočí na znamení, že poslouchá.

„Říkal jste, že vám chodí ta pošta týdny a pravidelně. Je v tom jistý vzorec, který rozpoznávám.“
„Ano, někdo mě musí hodně nenávidět, jinak bych se vám vůbec neozval. Jsem si vědom toho, že ten seznam nebude krátký, pro ostatní jsem amalgám toho nejhoršího lidského zla.“

„Nemyslím si to, pane Malfoyi. Nenávist je příliš silná emoce na to, aby jí plýtval na někoho, koho nemá rád, zkuste se nad tím zamyslet. Osoba, která vám to zasílá, to míní jako gesto náklonosti. Ve své zvrácené mysli vám tím vzdává úctu, myslí si, že si vás vaše rodina nezaslouží. Nejspíš se jedná o někoho s mentální poruchou, ale zároveň o někoho, kdo dobře ovládá magii. Rozhodně o nebezpečnou osobu, kterou nesmíme podcenit.“

„Takže tím chcete říct co přesně. Že já a moje rodina jsme v nebezpečí?“

„Je to možné, rozhodně to nevylučuju. Tenhle druh lidí je posedlý a fanatický. Chtějí dosáhnout svého a snaží se to dotáhnout do konce. Předpokládám, že na samotným konci toho scénáře byste měl vy sám skončit v její nebo jeho náruči. Zlomený a bezmocný, zatímco vaše bývalá žena a syn si nezaslouží dál chodit po téhle zemi, protože vás zradili. A jak to vypadá pro veřejnost, tak se k vám otočili zády. Váš obdivovatel chce, abyste na něm byl závislý, a má pocit, že vás jako jediný ochrání. Myslí si, že je pro vás zkrátka tou nejlepší volbou a pokouší se vám to ukázat tou korespondencí. Snaží se vás přesvědčit o tom, že vám za to vaše rodina nestojí, protože jste lepší, než oni.“

Opravdu, celá ta teorie byla zkažená a směšná, Potter měl zřejmě moc bujnou představivost. Nicméně zmínka o zradě jeho rodiny zabolela. Věděl, že to tak nebylo, ale pořád se nedokázal smířit se skutečností, že ho Draco ignoroval.

„A tohle všechno jste poznal jen z pár mávnutí hůlky?“ zamrkal Lucius. Co když na tom něco bylo? Jako by i bez toho všeho nebyl dostatečně zlomený a zdiskreditovaný. Takového obdivovatele mu byl třaskavý skvorejš dlužen.

„Tohle jsem poznal díky zkušenostem. Nebylo by to poprvé, co bych se s tím setkal. Ale budu vědět víc, až tu vzpomínku prozkoumám. Nebojíte se, že v ní bude něco kompromitujícího?“

„Myslíte něco z dob války?“ na okamžik zaváhal. Vyhnul se vyslovení jména Temného pána, stejně tak označení smrtijedů. Podle přikývnutí Potter pochopil, na co se ptal.

„Nebylo by tam nic, co už si Starostolec nezjistil, nebo o čem byste vy sám nevěděl. Otázka spíše zní, jestli vám taková vzpomínka nebude nepříjemná? Hrdina nebo ne, pane Pottere, může jít o velmi nepříjemný zážitek, který vám připomene časy, v nichž jste ztratil mnoho blízkých. V nichž jste málem přišel o život.“

„Snad o mě nemáte strach, pane Malfoyi?“

„Jste tím, co mě v tuto chvíli dělí od nevypočitatelného psychopata. Nemohu si dovolit, abych o vás přišel.“

Potter zdvihl koutek. Lucius měl pocit, jako by se mu zablýskalo v očích, doslova. Ten spratek měl radost, že je na něm závislý. O to tady šlo. Opilý výsadou si užíval svoji moc nad ním a věděl, že Lucius to ví taky. O kolik byl vlastně lepší, než úchyl, co se skrýval za ty zvrhlé suvenýry?

„Nebojte se, pane. Je to moje práce a dělám ji zatraceně dobře. Od mnoha věcí je třeba se odosobnit, a jak jste říkal, v podstatě jsem připravený na to, co tam uvidím. Důležité je, aby nepřišel nikdo k úhoně.“

„Říkáte to, jako by moje pohodlí mělo větší cenu než to vaše. Opravdu jste zasvětil svůj život zaměstnání.“
A když už si myslel, že ho mladík nemůže víc překvapit, tak pronesl: „Kdyby to situace vyžadovala, jsem ochotný se k vám i na čas nastěhovat, abychom spolu všechno vyřešili. Jde hlavně o to dostat z ulic nebezpečného jedince. Mohl by ublížit i jiným lidem, nejenom vaší rodině.“

Harry Potter na Malfoy manor? To by Lucius raději snědl pochromovanou hlavičku svojí vycházkové hole. Tak moc zoufalý ještě nebyl.

„Pořád nerozumím tomu, proč mi pomáháte. Ministr určitě s vaším nasazením nesouhlasí, a pokud to děláte nad rámec vlastních povinností, nikdo vás za to neplatí. Co z toho máte? A nesnažte se mi namluvit, že za to může neutuchající altruismus.“

„Jak jsem řekl, není to jen o vás. A nechci vaše peníze. Možná jednoduše nesnesu bezpráví a chci pro každého spravedlnost.“

„Zajímavé. Uvědomujete si, že ji hledáte v domě bývalého smrtijeda?“

„Uvědomuju si, že by měl každý mít právo se bránit a vám tohle právo vzali. Myslím si, že když má člověk v ústech hořkost, je potřeba někdy plivnout. A ne do nekonečna polykat. Slyším v tom snad stížnost?“

„Vůbec si nestěžuju, pane Pottere, jen je mi vaše nezištnost vysoce nepříjemná. Jsem zvyklý splácet svoje dluhy. I když jde jen o charitu obalenou v důstojnosti.“

„V tom případě…“ znovu se usmál takovým podivným způsobem, který způsobil, že se Luciusovi na dně žaludku vytvořil těžký uzel. Pak se bystrozor prsty poškrábal ve vousech. „Můžeme se dohodnout, že mi zkrátka budete dlužit službu.“

„Nemám transakce bez udání konkrétních požadavků v oblibě. Dohoda musí mít striktní pravidla. Řekněte mi, co teda chcete?“
Potter neodpověděl, nakrčil rameny a vydal se do chodby. Nechal levitační inkantací vzlétnout balíček a přesunul se ke krbu.

Ještě, než skončil v plamenech, se na staršího muže ohlédl se zdviženým koutkem. „Jednoho dne vám to třeba řeknu, dnes vám bude muset stačit tohle.“

A náhle byl pryč. Ale bezútěšný pocit zmaru se stále držel ve středu zmijozelova hrudního koše. Něco na celé té situaci s Potterem nevonělo.