Bystrozor si unaveně promnul obličej a Luciusovi to přišlo jako špatné znamení. Byl připravený na to, že následující dialog nebude z těch, které by toužil absolvovat, ale smířil se s tím, že je to nezbytně nutné.
„Někdo vás sleduje.“
Ta prostá věta ho skoro rozesmála. Potter přece nebyl takový idiot, aby si myslel, že mu sděluje novinku. Lucius v příznačném a podivně klidném gestu zavlnil dlaní vzhůru, aby dal najevo, že je s tímto faktem dávno obeznámen.
„Myslím tím… Jasně, že tohle už víte, ale chci říct, že vás někdo pozoruje hodně zblízka.“
Narovnal se v ramenou, až mu dlouhé plavé vlasy sklouzly po zádech. „Jak to myslíte zblízka?“
Mladík si skousnul spodní ret. Jako by nevěděl, jak celou pravdu říct pouhými slovy. A Lucius se snažil na sobě nedávat najevo svůj zvyšující se neklid.
Někdo ho sledoval zblízka. Jak moc zblízka? A jak moc je to vážné, když se ten kluk tvářil jako by mu právě Temný pán zabil oblíbenou sovu. Touché. Uvědomil si náhle. To už se pravdaže stalo, pokud Snape před lety nelhal.
Ale odpověď nepřišla. Namísto toho se Potter zeptal na něco jiného.
„Nevšiml jste si, že by se kolem vás v poslední době někdo motal? Možná i daleko předtím, než začala chodit ta pošta?“
„Pane Pottere, kdybych o někom takovém předtím věděl, tak bychom teď nebyli na tomto bohulibém místě a nevedli bychom tuto inspirující a dozajista smysluplnou debatu,“ pronesl s neskrývanou ironií. „Mohli bychom se už konečně vyvarovat toho shakespearovského dramatu? Můj čas je vzácný, i když mi půlka kouzelnické společnosti nemůže přijít na jméno.“
„Vy víte, kdo byl Shakespear?“ vyhrkl překvapeně Nebelvír.
„Pane Pottere…“
„Jasně, jasně. To je nepodstatný. Zpátky k věci.“
„Děkuji.“
Prohrábnul si prsty nedbale udržované strniště. „Možná byste si měl začít zvykat na to, že váš čas bude ještě vzácnější, protože díky vzpomínkám, které jsem našel v tý zaslaný myslánce, jsem si naprosto jistý, že ten váš obdivovatel v posledních pár měsících navštěvoval pravidelně pozemky Malfoy manor. A sledoval vás doslova zpoza rohu, abych to řekl tak nějak přesně.“
Bývalý smrtijed měl pocit, že se mu zastaví srdce. Uložil si znovu ruce do klína, aby nebylo vidět, jak se mu roztřásly. Ne snad strachem, nebo možná jen částečně, ale hlavně vztekem. Mozkomoři vem všechna ta omezení a hlídáčky, které na něj uvalilo ministerstvo. Kdyby věděl, že mu někdo takto narušil soukromí a hlavně osobní prostor, neovládl by se a nejspíš by skončil znovu v Azkabanu. Kdo měl tu drzost prolomit veškeré obrany a vkrást se na cizí pozemek? Na jeho pozemek?!
To ale znamenalo, že ochrany Malfoy manor nestačily a že byl zmíněný narušitel pro něj nebezpečný, neboť i kdyby se snažil proti němu pojistit, Starostolec by nikdy neuvěřil, že v tom byla nutná sebeobrana.
Neměl šanci celou věc napravit a magie skřítků by nemusela fungovat stejně. I když se o ní tradovalo, že byla daleko sofistikovanější než ta kouzelnická. Nakrčil nad tou myšlenkou znechuceně nos, něco tak nečistého a podřadného nemohlo mít silnější magii než on sám. Byl přece Malfoy, tak nízko by neklesl, aby se spoléhal na to, že mu domácí skřítek zachrání život. Domácí skřítek, kterému navíc musel platit mzdu podle nových kouzelnických zákonů, ke kterým dopomohla právě ta mudlovská kamarádka svatého Pottera.
A pak se podíval do těch zelených upřených očí a znal odpověď. Ale musel jednat nenápadně.
„Chápu. Panství mé rodiny ohrozil nějaký pomatenec. To znamená, že bez problémů obešel pokročilou magii, která pozemky chránila.“
Potter přikývl, tvářil se přitom, jako by to snad způsobil on sám. Omluvně a nepohodlně. To se jevilo jako výborná příležitost.
„A oba dva víme, že moje možnosti jsou takříkajíc omezené. Navíc můj syn a má bývalá žena jsou z obliga,“ pokračoval aristokrat.
Znovu přikývl. Lucius měl pocit, že Potterovým dnešním úkolem bylo mu na všechno přikyvovat. V tom případě si přichystal další otázku, na kterou by bylo více než vhodné přikývnout.
„Takže když vás požádám o pomoc s ochranami rodinného panství, určitě mě nenecháte na holičkách, jak se tak říká.“
Potter v pohybu ustrnul. Na tváři se mu nepohnul ani sval a Lucius měl opravdu pocit, že ho s chladným vědomím odmítne a nechá ho se v tom pomyslném blátě vyválet až po špičku brady. Bylo zvláštní vidět Pottera v tomto světle. Jako mocnou bytost, která rozhoduje o osudech ostatních. Jako někoho, kdo stojí uprostřed volby mezi životem a zatracením. A závislost, která ho k němu bezděčně pojila, byla víc než děsivá.
Dlaň mladšího muže se pohnula, aby prsty mohla pročísnout uhlové vlasy. Pořád mlčel a bylo vidět, že si pečlivě promýšlí odpověď. A když se konečně zase podíval na Luciuse, měl znovu ten provinilý výraz.
I tak z postoje vyzařovala ta aura moci a sebejistoty. A Lucius si nemohl pomoct, aby ji neobdivoval. Aby mu nepřišla přitažlivá a lákavá. Aby si z ní nechtěl vzít taky svůj kus. Harry Potter byl svůdná výzva.
„To, co navrhujete, není řešení.“
Pohodil dlouhými prameny do strany, aby měl lepší výhled, když nakrčil obočí. Semknul rty, aby dal najevo svůj vzdor. Proč by pomoc školeného bystrozora měla být neefektivní?
I navzdory vlastní nelibosti si Malfoy starší nakonec ledabyle smetl neviditelný prach na klopě hábitu, a pak zcela laxně a rádoby nezaujatě pronesl: „Proč si to myslíte?“
Snaže se působit nedotčeně, na mladíka pohlédl s letmým cuknutím koutku.
„Protože jakákoliv ochranná kouzla by se vztahovala jen na váš pozemek a dům, ale ne bezprostřední okolí. A to znamená, že by pachatel mohl využít jiných možností, jak docílit svýho.“
„Nesmysl. Viděl jsem, co dokážete s Fideliovým zaklínadlem.“
„Existují zaklínadla a formule, které proniknou přes podobně nastavený obrany, jakmile už jednou kouzelník znal místo určení a byl uvnitř. Váš stalker má naprosto jasno v tom, kde se nachází Malfoy manor a jak se do něj dostat, pane Malfoyi. A my nevíme, jak moc schopný kouzelník to vůbec je. Podle všeho se přikláním k tomu, že to není žádnej žabař. Pokud bychom podcenili jeho schopnosti, mohlo by se stát, že by ani Fideliovo zaklínadlo nepomohlo.“
„To je přece nemožné. Fideliovo zaklínadlo…,“ nedořekl to. Podíval se do těch upřených očí a polknul. Potter o tom nejspíš věděl víc, než on sám. Podle všeho dokázal s řečeným zaklínadlem manipulovat daleko účelněji než většina kouzelnické populace, se kterou se kdy Lucius setkal. Pořád si na tu skutečnost nedokázal zvyknout.
„Co navrhujete?“ dodal zvědavě.
„Nejjednodušší by bylo odstěhovat vás jinam. Na místo, o kterém nebude nikdo vědět. Alespoň na čas.“
Malfoy se zasmál, když se mu samovolně nabídla jedna pochybná eventualita.
„Takže co se bude dít dál, pozvete mě bydlet k sobě domů, než se situace vyřeší?“ v zabarvení hlasu bylo patrné, jak mu ta možnost přišla absurdní. Nesnažil se ani skrývat svoji rozjařenost.
„To ostatně není vůbec špatný nápad,“ opáčil nečekaně Harry Potter.
A Lucius se v tu ránu přestal pobaveně šklebit, když se znovu rozhlédl po okolí bytu a uvědomil si, že to bystrozor myslel vážně. Hned vzápětí zalitoval, že tu prokletou větu vůbec vyslovil a dal mu tak nechtěně podnět vyřešit situaci tímto žalostným způsobem. I když zřejmě jen dočasně. Ale i to bylo moc!
„Zopakujte to,“ zavrčel Zmijozel rozhořčeně a skoro přitom převrhl šálek s čajem, který celou dobu ignoroval a který stihl vystydnout.
Potter pokrčil rameny: „Dům je dost prostorný pro nás oba a hlavně je před všemi skrytý. V daný situaci je pro vás naprosto ideální.“
„Už když jste si mě sem dnes zval na rozhovor, tak jsem si myslel, že nejste úplně v pořádku, pane Pottere. Ale po dnešním večeru jsem si už naprosto jistý, že postrádáte pud sebezáchovy a hlavně zdravý rozum.“
„To mě skoro přeceňujete, pane Malfoyi. Podle Rity Holoubkové toho postrádám daleko víc,“ odlehčil mladík celý okamžik.
„I když tu prolhanou babiznu nemám zrovna v oblibě, zejména posledních pár měsíců, tak bych s ní možná protentokrát souhlasil.“
Nebelvír zdvihl koutek a odfrknul si. Pod očima se mu objevily vrásky, jak se mu po tváři rozlil dobrosrdečný úsměv.
„Popřemýšlejte o tom. Nechte hrdost hrdostí, jde vám o život a já vám nabízím řešení. S žádostí o pomoc jste přišel vy sám. Rozhodl jsem se vám vyhovět. Snad nemusím teď vysvětlovat, že stav věci nesmíte podcenit.“
Aristokrat vydechl. Věděl, že má Potter pravdu, ale představa, že by musel opustit pohodlí svého domu, mu byla více než nepříjemná. Zejména pokud by musel žít v této nečistotě.
Prozatím na něj krátce přikývl. A pak se na nějaký čas rozhostilo ticho, zatímco pán toho chaotického smetiště, které nazýval domovem, dopíjel svůj čaj.
A když se zhruba o hodinu později loučili, Lucius si uvědomil, že i když nakousli téma obsahu té zatracené myslánky, pořád mu Potter nevyjevil, co v ní vlastně viděl.
Komentáře
Zasílate odpověď ke stávajícímu příspěvku (zrušit).