42. Dvaačtyřiceti stupňová horečka

 

 

Stan Silnička konsternovaně stál na místě a hleděl dovnitř cely takovým způsobem, že kdyby jeho zrak byl schopný založit požár, sežehl by i ty ledové kamenné zdi, které tvořily strukturu pevnosti.

Tiše zavrčel a promnul si kořen nosu, zatímco přemýšlel, co teď. Pokud ta hloupá špína utekla, znamenalo to jediné. Ví, kde ho najít, takže už nebylo myslitelné, aby se tady ještě zdržoval. Nicméně musel zařídit ještě poslední věc. Zamést za sebou všechny stopy. Nikdo ho nesmí zastavit a jeho hloupé chyby se nesměly už opakovat.

 

Když se vydal za roh ke schodům do sklepa, kde měl všechny své věci, chodbou se prohnal červený paprsek. Otočil se a v závoji za sebou spatřil ty kouzelníky, kteří mu byli v patách i na ministerstvu kouzel. Zavrčel.

Adrenalin stoupl zase o kousíček výš a on zlostně oplatil kletbu. A přestože minul, nehodlal se dál zdržovat, jeho priorita byla v tento moment zmizet, byla jich přesila. Zahnul a co nejrychleji vzal nohy na ramena.

„Za ním,“ ozvalo se dunivě uličkou a on mohl slyšet, jak se pár několika bot snaží dostat co nejblíž k němu.

 

Prohnilé schody do sklepních prostor bral po dvou. V ruce rozhněvaně třímal hůlku a hleděl jen před sebe, aby se mu nic nepřipletlo do cesty, nevnímaje kudy vlastně běží a že minul svůj cíl a namísto toho si to šinul jednosměrnou chodbičkou dopředu.

Ti amatéři, opravdu si mysleli, že ho dostanou tak snadno?

Vběhl do velkého kruhovitého sálu s ornamentální, která na každé straně plynule přestupovala v mohutné a široké pilíře. Sálem dominovala obrovská kamenná studna, která se tyčila přímo ve středu a jejímž obvodu bylo vyryto do hloubky kamene několik desítek run.

Hlasitě zaklel. Špatně. Vběhl do slepé uličky, nikde tady nebyl žádný východ. Všude kolem byla jen kamenná zeď, která se drolila. Všudypřítomný pach hniloby a plísně se linul vzduchem natolik, že každým nádechem se mu do plic vsakoval vlhký nepříjemný vzduch, který jako by byl cítit čpavkem.

Na chvíli se rozkašlal, ale hned se vzchopil. Nemohl čekat ani vteřinu. Nebylo jak utéct. Nedalo se odtud přemístit, vždyť to byla kdysi vězeňská pevnost.

Jednorázové přenášedlo nebylo nastavené na cestu pryč a dávno ztratilo svou moc, když ho použil. Navíc nebyl čas z něčeho udělat další. Všechny okolnosti jako by se postavily proti němu. Nezbývalo mu než jediné, připravit se k boji.

Zaujal pozici za jedním z pilířů a vyčkával. Slyšel hlasy a vnímal, jak se dostávaly k němu blíž a blíž. Každým okamžikem by se jeho protivníci měli objevit přímo na mušce.

 

Jako první do místnosti s lomeným obloukem vběhl Draco, který ještě stále vypadal jako sám ministr kouzel. Očekával útok, a tak ho kletba přímo mířená na něj nepřekvapila. Zkušeně odskočil stranou, schovávaje se za jeden z pilířů. Napřáhl hůlku a útok Stanovi vrátil.

Když slyšel, jak ostatní jeho kolegové vbíhají dovnitř, zhluboka vykřikl: „Protego maxima,“ a vytvořil kolem vstupu zlatavý štít, který jiskřivě zářil.

„Kryjte se,“ zvolal, když dovnitř vběhla Harriet, teď už ve své skutečné podobě, a za ní ostatní účastníci tohoto naprosto šíleného tažení na zlé přeživší smrtijedy s ambicemi ovládnout svět.

Štít pomalu slábl, jak jeho pozornost narušil další útok a on ho musel vykrýt.

„Ty!“ vyjekl zhnuseně smrtijed a vyslal proti Harry jednu ze svých neodpustitelných kleteb. Ta díky bryskní reakci Remuse Lupina, který kletbu odklonil k boční stěně, neschytala ani škrábnutí.

„Harry, není ti nic?“ zašeptal Draco v obavách, přestože bylo viditelné, že jí nic není. Dávno nedbal na to, že zní až nepřirozeně starostlivě. Šlo tu o krk všem, ale oni narozdíl od Harry nestrávili posledních dvanáct hodin ve smrduté cele jako pokusní králíci pošahaného maniaka.

„Jsem v pořádku,“ ujistila ho.

„Proč na něj nezaútočíme, je nás víc…“ ozvalo se z úst Ronalda Weasleyho. Pak se zadíval takovým podivným pohledem na místo ke studni. „To jsou runy.“

„Tak jasnozřivé, Weasley, vám nic neunikne,“ procedil skrz úzké rty Snape a teprve až teď si všichni všimli, že se za pilířem krčí s nimi taky.

Zarážející bylo, že v jeho hlase nebyla ta tradiční trpkost, kterou si užíval, když jí ponižoval své studenty nebo lidi kolem sebe. Což samo o sobě v ostatních vyvolávala pocit, že něco není v pořádku.

I tak na něj Ron vrhnul nerudný pohled, načež pokračoval v tom, co mu přišlo na mysl. „Co dělá takový magický artefakt uprostřed tohohle hnusnýho vězení?“

„Artefakt? Vždyť je to jen studna, Rone,“ zopakovala po něm dívka.

„Tohle není jenom studna. Přemýšlej, Harry. Runy jsou přece něco magického. Pojí se s kouzelníkovou magií, kouzelníci je používají ke svázání magie nebo k ochraně. Často jako pečeť k něčemu, nad čím ti zůstane rozum stát. Někdy tvoří magii samostatně. Mají významnou hodnotu, daleko převažující stará egyptská písma a obrazce. Právě to, že jsou tak staré a téměř už nepoužívané, jsou tak mocné. Dnes už jim málokdo rozumí, většinou se je učí doma jen kouzelníci s dlouhou čistokrevnou linií, a i tak se učí jen zlomek tý parády. Je to něco jako rodinný odkaz, ale v minulosti byly runy hodně důležité a častokrát i nebezpečné, proto se je neučíme.“

Harry chvíli vyjeveně na kamaráda koukala. Slyšet takovou přednášku zrovna od Rona působilo podivným způsobem nepatřičně. Jeho partnerka by na něj byla určitě hrdá.

„Ale Hermiona přece měla runy,“ někdo za Harrietinými zády si nenápadně oddechnul.

„Jo, ale ne jako hlavní předmět, zvolila si je navíc a rozhodně se neučí tyhle runy, učí se možná jen základní gramatiku a možná občas překládají archaické svitky. Dneska se původní magické runy už neučí, protože generace kouzelníků už dávno zapomněly, jakou můžou mít sílu. A protože jsou snadno zneužitelné jako černá magie. Tohle musí něco znamenat. Nevěřím na náhody. Zvlášť na takovém místě. Pokud víš, na myslánce jsou přece taky runy. Na všech důležitých a mocných artefaktech jsou runy. Chrání je, dávají jim magický potenciál. Tohle je… Zvláštní místo,“ otřepal se. „Necítíte se tady divně? Nemyslím v budově jako takové, ta je sama o sobě hrozná, ale tahle místnost přímo, něco tady není v pořádku.“

„Ron má pravdu,“ přidal se k němu Remus, který se už notnou chvíli zaměřoval na text na studni. „Nevidím na to, jsme příliš daleko, ale je tam něco napsáno. A taky to cítím. Cítím tady magii a ještě… Ještě něco jiného,“ polknul a doslova zbledl.

Harry se otočila na Snapea, který měl zamyšlený výraz a posléze i na Draca, který se mračil a přikyvoval.

Takže ona byla jediná, kdo to necítil? Jistě, z tohoto místa měla husí kůži, ale to by měl přece každý. Nic víc v tom nebylo. Mohl to způsobit fakt, že tady byla předtím vězněná?

Neměla důvod nevěřit Ronovým slovům a něco na tom bylo. Myslánka, zrcadlo z Erisedu, kamenný oblouk na Odboru záhad, Godrickův meč. I v tajemné komnatě Toma Raddlea si všimla tehdy nějakých nápisů na sloupech, mohly to být runy? Bylo by to až příliš náhod najednou.

„Copak sebranko, došla vám energie?“ zazvučelo sálem a hned na to se chrochtavý smích doplahočil až k uším bystrozorky.

„Upoutám jeho pozornost,“ usoudil nakonec zrzek. „A vy ho dostaňte, slyšíte?“

„Rone, ne!“ křikla hlasitě Harriet, ale než ho stačila zastavit, vyběhl jako střela ze svého úkrytu přímo do rány Stana Silničky.

„Expeliarmus,“ křikl, ale paprsek smrtijeda minul. A namísto toho jedna ze Stanových kleteb s přesností trefila Ronův hrudník, on několik metrů odletěl zpátky, kde jeho trajektorii zastavila zeď a on se svalil v bezvědomí na zem.

„Rone!“

„Mdloby na tebe!“ křikl Draco a podařilo se mu v tentýž moment zasáhnout Stana, který upustil hůlku a zavrávoral dozadu, přesto však neomdlel, jak by většina kouzelníků měla. Možná to způsobilo některé z ochranných kouzel, možná lektvar, ale nic se nestalo.

„Mdloby na tebe,“ zopakovala Harry vztekle se slzami v očích a snažila se nemyslet na to, že její nejlepší kamarád by mohl být mrtvý. A jediné, co se jí zrovna prohánělo hlavou, byl neutuchající pocit viny. Nemohla riskovat, že by ten šmejd mohl zranit někoho dalšího z jejích blízkých. Za tohle se bude smažit v pekle, i kdyby za to měla sama položit život.

Kouzlo opakovaně nezabralo, jak mělo, Stan se vrávoravě znovu zapotácel, ale stále stál na nohách v plném vědomí.

Remus, Severus a Draco přistupovali s hůlkami blíž a blíž.

„Ex-…“ slova už nestihla být vyřčená, neboť v ten moment se Stan rychlostí blesku sklonil k zemi, sebral svou hůlku a zamířil na Harry se slovy: „Avada k…“

„Aranya exuma!“ zahřměl naplno hluboký hlas Severuse Snapea až zlověstně rezonoval sálem jako bouřlivá ozvěna.

„Snape, ty hnusnej zrádce!“

 

Svět jako by se na pár vteřin zastavil. Harry jako ve zpomaleném filmu sledovala, jak se schyluje k nejhoršímu, když v tom ji někdo odstrčil a v mžiku oka využil momentu překvapení. Viděla, jak těsně kolem ní proletěl paprsek oslnivého světla a s přesností se zabořil do středu hrudníku jejich protivníka jako ocelová kulka. Jak síla kletby způsobila, že jeho tělo odhodila přímo na okraj záhadné studny, o kterou se snažil zachytit.

Stan, ještě ne zcela přemožený se zlomyslně ušklíbl s úmyslem svůj útok oplatit, ale jak si kletba vybrala daň na jeho energii, neudržel rovnováhu, překulil se dozadu a nečekaně se po zádech zřítil přímo do hluboké temné jámy poseté ornamenty magických run.

Všichni přihlížející se v ten moment zarazili a několik desítek vteřin poslouchali zvuk padajícího těla doprovázený voláním. Propast musela být hodně hluboká, protože to trvalo notnou chvíli, než Silničkovo tělo nakonec s hlasitým křupnutím dopadlo na dno studny. Ten pád by nemohl nikdo přežít, podle všeho byl tedy vrah potrestán a dopaden. I když ne přesně podle plánu. Zlomil si vaz.

 

„D-děkuju,“ špitla konsternovaně černovláska a s hlubokou vděčností pohlédla do tváře svého bývalého profesora lektvarů. Hned na to se rychle zvedla a utíkala zděšeně k Ronovu tělu. Dýchal ztěžka a mělce, byl studený a bledý, nehýbal se, ale podle všeho žil.

Harry sice nebyla školená ošetřovatelka, ale pár léčivých kouzel ze školení bystrozorů znala, i když nemohla trvale pomoci, prozatím musela stačit.

 

Severus Snape se k díku jemu mířenému vůbec nevyjádřil. Přistoupil se zájmem ke studni a prsty se dotknul jejích okrajů. Zamračil se.

Draco se postavil po boku Severuse a prsty přejel po runách, které byly lemované a tesané ze strany. „Herja reisa brenna hefna ryðja setta selja bőlverk byrgir hraesvelg mjőllnin. Hér heitir úlfr hestr dvergr álfr nánagarm.“

„Ty tomu rozumíš?“ zahleděl se překvapeně Severus na Draca, který plynule předčítal v anglosaském runovém futhorku.

Draco bývalého ředitele své koleje okázale ignoroval a jak postupoval ve čtení s novými a novými slovy obcházel studnu dokola. „Rádsrin forseti dømir yagdrasil góin grafvőllud,“ dokončil okruh a stejně tak i obsah vzkazu.

„Co je tam?“ zeptala se jediná žena v místnosti.

„Je to hrobka.“

„Cože?“ zaznělo trojhlasně a v každém z těch hlasů byl znát užaslý tón.

„Nerozumím úplně všemu. Ale píše se tam, co by se mělo dělat s nečistými. Jsou to vesměs slovesa, ale nemají zrovna přívětivý charakter, pokud víte, co myslím. Píše se tu, že moudrý předseda soudu rozhodne a odsoudí trestané k smrti na šibenici,“ pak se koukl trochu stranou a teprve teď si všichni zároveň s ním všimli dalšího architektonického prvku. „Vidíte ten obelisk? Ten nápis… Hlidskjalf. Znamená to síň se vstupní branou. Myslím si, že tady uklízeli těla mrtvých vězňů.“

„Proto ten špatný pocit. Proto to tady tak páchne… Můj ty Merline,“ když si tohle Harry uvědomila, na chvilku pocítila nutnost zvracet, ale udržela to v sobě a snažila se nemyslet na to, že je zrovna v obrovské pevnosti nacucané smrtí nevinných lidí, kteří většinu svého života trpěla. A to přímo v místnosti, kde se necitelně a bez zájmu uklízela mrtvá těla. Bez řádných pohřbů, motliteb, prostě je jen svrhli na dno hluboké studny. Odsoudili je za něco, za co nemohli a nechali je tady shnít. Na dně té studny musely být hromady kostí a rozpadlých vězeňských mundúrů. Jen ta představa jí vehnala slzy do očí.

Když se podívala na Remuse, zatímco si do klína položila hlavu zraněného a bezvědomého Ronalda, všimla si, že se značně třese. Netušila, jestli to bylo rozlícením, smutkem, nenávistí nebo snad tím zápachem. Možná zimnicí, protože tady dole bylo opravdu vlhko a chladno, ale přičteno ke všem možnostem se jednoduše nezdál být pořádku v jakémkoliv směru.

Opatrně přistupoval blíž, aby mohl sám na vlastní kůži ohmatat minulost, která by mu byla přisouzena, kdyby se narodil o několik desetiletí dříve. Měl lesklé oči, bylo poznat, že zadržoval slzy a rozhodně v tom bylo víc. Víc, než mohli cítit ostatní přítomní, protože nikdo z nich nežil život v podobném prokletí.

 

Harry cítila, jak jeho emoce proplouvají vzduchem přímo k ní a zarývají se jí pod kůži. Cítila to natolik intenzivně, že se sama začala třást. Ruce, nohy, celé tělo, dokonce se s ní třásl i Ron.

Třásl se Draco se Severuse Snapem u studny, třáslo se všechno kolem. Až si najednou uvědomila, že to není ona, kdo se třese, ale že je to podlaha, stěny, všechno kolem. Z kamenných zdí se začaly sypat rozdrolené kamínky. A uvědomění si ji našlo v podstatě hned. To způsoboval Remus. Čím blíž přistupoval ke studni, tím víc se celý sál třásl a s ním i ta prokletá studna.

„Lupine, přestaň, pohřbíš nás tady zaživa!“ zasyčel s razancí Snape jako právoplatný člen zmijozelského klanu.

Ale Remus nemohl přestat. I když mu to bylo nepříjemné, nějaká síla ho táhla ke studni. Chtěl se jí jen dotknout. Letmo, prvním článkem svého ukazováčku. Pohladit tohle posvátné místo a složit poklonu všem těm, kteří v minulosti za přežití jeho rasy museli trpět a svými činy zrovna jemu jako jednomu z potomků vlkodlačí krve, i když nechtěnému, dali touto cestou svobodu.

Zem se třásla ještě mnohem víc než předtím. Ale vypadalo to, že nosníky strop udrží na místě. Přesto to byl nepříjemný pocit, když všem na hlavu padaly kusy kamení a hlíny.

 

Už zbývalo jen pár centimetrů. Natahoval ruku, aby konečně dosáhl ke kýženému cíli. Špičkami prstů se otřel o povrch, o studený kámen toho staletí starého pohřebiště. Všechno kolem se na moment utišilo, aby se vzápětí ještě s větší rezonancí začala třást celá studna i s budovou okolo.

 

Všichni přítomní si kryli temena hlav ještě před dalším přívalem špičatých a ostrých kamenů vypadávajících ze stěn a stropu. Všichni, až na Remuse, který zkoprněle stál na místě, maje ruku stále položenou na studni, zatímco skrze ni z jeho těla do studny putovala neznámá síla, jež se formovala do modrého světla. Jemná modravá vlákna čiré magie s milimetrovou přesností zapadala do run v obvodu studny.

„Remusi!“ zavolal někdo, ale v tom lomozu nebylo téměř nic slyšet.

 

Modré oslnivé světlo ozářilo místnost a najednou se něco podivného začalo linout z otvoru ve studni a místnost se ponořila do prazvláštní indigové mlhy, s níž přicházelo i cosi dalšího průsvitného a neznámé konzistence.

S každým těžkým nádechem se toho ze studny rojilo víc a víc. V místnosti se ještě o pár stupňů ochladilo a celý úkaz doprovázel děsivý bolestný šramot. Jako by někdo sténal. Prostorem se rozezníval plačtivý hlas, pak druhý, k nim se přidaly další, až se nakonec zdálo, že to byla rovnou celá armáda. Sborová ozvěna hrůzostrašných zvuků nejhoršího kalibru. Bylo to jako scéna z nějakého hororu. Jako by někoho vedli na popravu, což zřejmě přesně odpovídalo popisu.

 

Skrz mlhu proplouvaly prazvláštně konzistentní stíny. To něco vypadalo jako…

„Co je to?“ zeptala se překvapeně Harry. Její hlas se lámal pod strachem, že se tohle místo co nevidět zhroutí a oni budou všichni pohřbeni zaživa stejně tak. Pevně v náručí držela bezvědomého Rona a vlastním tělem se ho snažila chránit od sutin, které na ně ještě stále nepřestaly padat.

„To jsou… D-duchové,“ oznámil podivným tónem teď už zase blonďatý Zmijozel, jehož podoba se během posledních událostí opět vrátila do normálu. Bez mrknutí oka sledoval, jak se roj temné mlhoviny tvarující obrysy lidí kupil přímo kousek od něj a jak každý jedinec najednou získával konkrétní podobu.

 

Z otvoru, který byl zřejmě léty zapečetěn kouzlem, se najednou dostávaly ven tucty, kopy nevinných duší, které byly odsouzeny prožít svůj posmrtný život v magické kleci.

Teprve teď se byl schopný Remus odpojit od studny. Neznámá síla jím proplula tam a zpátky a dodala dostatečnou energii portálu, aby mohla propustit uvězněné duše na svobodu. A nakonec ho a pocitem uspokojení uvolnila, jako by mu samotná podstata toho kouzla děkovala.

Trvalo to několik minut. A zatímco všichni nehybně sledovali, jak se kruhová místnost plní obětmi dávného teroru, které získávaly svou pravou formu. Mezi nimi mohli všichni snadno rozpoznat různé druhy kouzelnických tvorů a ras. Mezi nimi byli kentauři, upíři s viditelnými špičáky i obyčejně vypadající lidé, což byli zřejmě vlkodlaci.

 

Jeden z nich připlul těsně k Removi. A i když už byl pouze vzpomínkou, duší kdysi celé bytosti, na jeho vrásčité tváři byla vidět léta utrpení. Smutně se usmál a svou rukou z nestálého aerosolu se jakoby jemně otřel o Remův obličej.

„Děkujeme,“ prohlásil vděčně. Jeho hlas zněl jako tichá ozvěna a ploužil se po kůži jako lezavé vlhko. „Díky tobě, bratře, budeme konečně schopni dosáhnout odpočinku.“

Remus na něj dojatě a bezradně hleděl. Jeho oči byly zalité slzami, z nichž jedna přes bariéru řas proklouzla a svezla se po tváři až ke krku. A jako by chtěl ten nepřímý dotek skutečně pocítit, snažil se položit svou dlaň z masa a kostí na tu z mlhovinové emulze.

Pochopil. A s ním i ostatní ještě žijící přítomní. Byl tady jediný kříženec. Jedině on mohl svým druhům dát volnost. Portál byl chráněný, aby z něj nikdo neunikl, ale nikdo nepočítal s tím, že na tuto půdu jednou vstoupí svobodný vlkodlak a bude schopný ostatním uvězněným poskytnout svobodu, kterou si zaslouží.

 

Deus ex machina. Jejich vlastní medicína. Pomyslel si Remus. Jak ironické to bylo.

Samotný tolik nenáviděný fakt, který dřív lidé neuměli přijmout, dopomohl tomu, aby spravedlnosti bylo učiněno za dost.

„A teď je na čase odplata,“ pokračoval dál duch muže pravděpodobně ve středních letech, který vypadal, jako by ze dne na den zestárl o půl století. Se vší tou neúctou, křivdou, se všemi hrůzami a bestialitami nebylo vůbec divu.

Tahle pokřivená bastila musela v dávných dobách ztělesňovat hotové peklo na zemi. Nejen příslovečné, ale naprosto reálné a děsivé peklo. Představa, že by tohle místo bylo tím posledním, co by Remus nebo jeho blízcí spatřili před neuctivou smrtí, ho naplňovala trýznivou bolestí.

Pokynul bradou ke svým starším, jak si je příhodně v mysli nazval, a jeho jantarové duhovky spočinuly někde na okraji brány.

Duchové přikývli a několik z nich sestoupilo kousek nazpět do hlubin studny, kde se ještě někdo viditelně krčil.

 

Během následujících vteřin mohl Remus a ostatní už vidět, jak několik duchů s sebou táhlo další ztracenou duši. Nicméně ta na rozdíl od ostatních všemi silami protestovala. Obrazec člověka se zmítal a cukal sebou. Snažil se vymanit ze spárů několika párů průhledných rukou. Avšak marně.

A jakmile se zjevil v celé své kráse a všichni přítomní měli možnost si ho důkladně prohlédnout, Harry zalapala po dechu a hned na to hlasitě zvolala: „To je Stan Silnička!“

 

Byl to opravdu on.

Portál, kterým propadl dolů a který byl zapečetěný kouzlem, z něj udělal na dobro jednoho z nich, i když nebyl žádná z kouzelných bytostí nebo kříženců. Nebýt Remusovy záchrany, zřejmě by s ostatními zůstal v tom nekonečném nebytí dole.

 

„Byl si shledán vinným ve všech bodech obžaloby,“ hlas zhrubl, nikdo živý ani nedutal, jen všichni sledovali, jak se ta neživá bytost vznáší nad zemi a její nadpřirozený hlas vibroval sálem, až se místy zem znovu otřásla. „Ve jménu utrpení všech tě shledáváme vinným proti lidskosti, usebraní na cti, ze zabití, mučení... Tvá mylná představa o vlastní nadřazenosti tě hnala k ukojení vlastních krvavých tužeb a tomu je navždy konec. Nelišíš se ničím od svých předků, byli stejně zlí a zkažení jako ty, tvá duše je černá a nezaslouží si přežívat v klidu,“ hlas ducha zazněl ještě o tóninu mohutněji než sytý baryton Severuse Snapea, který za celou dobu neřekl vůbec nic a jen zaujatě přihlížel.

„Proto budiž rozhodnuto. Nechť tvá duše bude už navěky zapečena na dně tohoto útrpného očistce. Zaplatíš za vše, co spáchali tobě rovní, jejichž arogance vzala bezdůvodně život mnoha nevinným lidem!“

 

Harry jako by s nasazením vlastního krku cítila, že duch ví přesně, o čem mluví. Jako by ze Stana vytušil, co všechno provedl a komu ublížil. Kolik nevinných obětí padlo za jeho nabubřelou představu o čistotě světa.

Bylo to jako by byla u Starostolce a tam na trestné lavici seděl obžalovaný čekající na svůj finální rozsudek. Desítky průsvitných stínů se tyčilo nad šílenou tváří Stana Silničky snažícího se stále oprostit ze sevření a rozhodovalo o jeho posmrtném osudu.

Možná byl Azkaban děsivý a bezútěšný, ale dokud Harriet nepoznala zdejší pevnost, myslela si, že děsivější a zoufalejší místo není. A teď, když ten duch naznačoval, co se bude dít dál, polilo ji mrazení. Jako by se jí žilami prolévala mrazivá a těžká ocelová kalamita.

Očistec. Navěky. Zapečetěná duše. Věděla, kam tohle všechno směřuje. Ale ani na vteřinu nepocítila vůči Stanovi Silničkovi lítost, protože ten parchant si zasloužil to a mnohem víc.

 

Byla to otázka několika málo vteřin, než se všichni duchové semkli k sobě a s mrtvolným tempem propluli vzduchem k odsouzenému smrtijedovi. V bleskurychlé akci se nečekaně vrhli na jeho nehmotné tělo a stáhli ho přímo dovnitř do té černočerné šachty. Za přítomnosti hlasitého rykotu a proseb jako by s jeho potrestáním odcházela z místa i ta mizérie a všudypřítomná masa negativní energie. Ozvěna Stanova hlasu ještě několik sekund poté rezonovala skrz studnu až do prostranství klenutého popraviště.

Bylo slyšet několik hřmotných nadávek, a pak najednou vše utichlo jako by se po všech slehla zem.

 

Oslnivá indigová emulze se pomalu vypařovala a místo ní náhle ze stropu do místnosti začalo prosvítat čistě bílé jasné světlo. Studna se jako předtím začala jemně třást. Jen tentokrát namísto strhaných tváří a postav v mundúrech se z ní začal linout pouze mikroskopický zlatavý poloprůhledný prach. V hojné míře a ve vší objemnosti mířil přímo do středu toho jasného světla, které ho přívětivě pohlcovalo. A jako by se i vzduch v okolí zdál čistější, zdravější.

 

Harry zaujatě sledovala úkaz před sebou s neskrývaným dojetím a hrdostí. V zádech ji zamrazilo, protože se dovtípila. Bylo pro všechny jasné, co to znamená a než to stačila říct nahlas, předběhl ji Draco.

„Duše došly svého klidu,“ prohlásil s úctou a mhouřil očima před oslnivým úkazem.

Všichni přítomní jen konsternovaně stáli. Pozorovali až do samého závěru, co se kolem nich děje, dokud to všechno s posledními slovy tichých díků odněkud seshora neskončilo.

Nakonec – jako závěrečné umocnění celé té satisfakce – se i studna začala na místě rozpadat, aby se jen pár úderů srdce poté celá zřítila do svých bolavých hlubin.

 

 

***

 

 

Ron dřímal na lůžku U Svatého Munga. Hermiona seděla vedle něj na židli a držela ho za ruku, zatímco tou druhou si lehce hladila své vypouklé bříško.

Harry seděla naproti ní a četla si dnešní výtisk Denního věštce, na jehož titulní straně bylo prohlášení ministra kouzel o dopadení notoricky hledaného vraha a smrtijeda Stana Silničky.

 

Harry i Draco se odmítali tiskovky účastnit, přestože většinu zásluh Kingsley Pastorek přisoudil právě jim. Nicméně nemalý podíl na tom měli i ostatní, kterým bystrozorka nikdy nepřestane být vděčná. I když mezi ně patřil i ten netopýr s hákovitým nosem.

Dívka ve své podobě netoužila po žádné slávě. Netoužila po ní v jakékoliv podobě. A už vůbec netoužila po tom se kdekoliv zviditelňovat a poutat na sebe zbytečnou pozornost.

Draco už dávno pochopil, přestože si to vždycky vnitřně namlouval, že taková obtěžující publicita nebyla nic pro něj. Byl za svůj klid rád a konečně byl taky rád, že už se nemusel dál skrývat před světem.

 

Remus, jako společností nevítaný vlkodlak, se od slávy dobrovolně oprostil úplně. Neměl rád, když se naráz otřásalo jeho činy, které z něj z nelidské bestie díky heroickým zásluhám udělaly ve vší lidské pokryteckosti hrdinu. Hrdinu, kterým podle vlastních slov nebyl. Neměl na to žaludek. Věděl, že lidé, kteří si ho vždy vážili, nepotřebují řešit jeho zásluhy.

 

Na druhou stranu Severus Snape opět nejvíce aspiroval z dalšího svého úspěchu, neboť to byla právě jeho kletba, která vraha srazila na dno studny. Byl to další kousíček skládačky, který postačil k tomu složit obraz vyhledávaného hrdiny. Hrdiny, který byl teď už mediálně známý a uznávaný nejen na poli vědy, ale taky jako obdivovaný kouzelník, který stál vždy na straně spravedlnosti a dokázal se za ni v každé situaci postavit. Vždyť celé ty roky pomáhal Potterovi, neznamenalo to, že se taky podílel na svržený lorda Voldemorta?

 

Harry složila noviny na stolek u postele a nevěřícně kroutila hlavou. Jako obvykle si pisálci vysnili hromadu diametrálně odlišných apriorních příběhů koncipovaných tak, aby se z nich každý posadil na zadek. Fakta o tom, jak od začátku vlastně probíhalo celé vyšetřování a co za vším bylo skryto, na ta nikdo nebral ohledy. Pravdivé výpovědi, které nepřekrucovaly pravdu, se do novin v podstatě nikdy nedostaly. Novináři se zkrátka nikdy nezmění.

Důležité ale bylo, že byl případ vyřešený, vraha dopadli a společnost se nemusela bát dalších vražd. Bod pro ministerstvo.

Jeden obrovský kámen, který tížil Harriet Evansovou na jejím srdci, zmizel jako nevítaný host.

Přála si, aby teď po jejím boku seděl Draco, aby ho mohla chytit za ruku jako Hermiona Rona, ale ten měl teď vyřizování kolem své fingované smrti. Přece jen byl pořád pro všechny tak nějak nebožtík.

 

Harry se koukla na Rona a usmála se. Lékouzelnice jí při jeho přesunu říkala, že díky jejím léčitelským formulím je na tom mnohem lépe, než by byl. Byla upřímně ráda, že je relativně v pořádku.

Ze začátku měl pouze vysoké horečky a jeho dvaačtyřiceti stupňovou horečku museli lékouzelníci srážet po mudlovském způsobu, protože nic magického nezabíralo, ale v konečném důsledku vyvázl téměř bez zranění. Pouze s pár odřeninami, zlomenou holení a s lehčím otřesem mozku.

Navzdory tomu, jak hrozně jeho pád vypadal, se to vyvíjelo jen v jeho prospěch. Hojil se dobře a na léčbu odpovídal přívětivě.

Byla to otázka pár dní, než ho zase dají dohromady a on se vrátí ke své milované ženě.

 

 

***

 

 

Možná, že teď se ten život konečně bude ubírat mnohem lepším směrem. Černovláska se zahleděla na prstýnek na své levačce a vzdychla.

Ještě tady nestále bylo pár překážek, které bylo třeba přeskočit. Ale dnes ještě ne, dnes byla příliš unavená na to, aby řekla Dracovi všechno, co měla původně v plánu, ale už brzy. Nebylo nikdy dobré věci odkládat na neurčito, protože měly tendence se zbytečně komplikovat.