57. Padesát sedm galeonů

Už když Draco za sebou zavíral dveře a pohlédl na šedou vzorovanou zeď naproti, bouřil v něm zvláštní neklid. Neplál v něm vztek, jak by si býval myslel, nekrmila ho zarputilá snaha pomstít se nebo být za každých okolností nepříjemný, i když se tak zažité pózy těžko zbavoval. Cítil něco mnohem ryzejšího a mnohem útočnějšího, co si s ním v posledních týdnech pohrávalo a nenechávalo ho klidným.

A přesto se smál. Sám sobě? Jemu? Jim oběma?

Potter měl pravdu. Žárlivost.

To slovo se v jeho mysli převalovalo ze strany na stranu a razilo si cestu dál. A on čím dál lépe chápal jeho obsah. Nikdy by si nepomyslel, že tento pocit pozná. Nikdy ani neměl příležitost ho poznat.

Jeho životem proplulo mnoho žen, ale jednu po druhé nakonec opustil s tím, že v nejlepším by se mělo přestat, nehledě na fakt, že jeho samotného obvykle začaly po pár týdnech nudit. Pár zlomených srdcí mu svědomí nijak netížilo.

Žádná z nich v něm nedokázala probudit emoci, která by se byť jen vzdáleně mohla rovnat pocitu, který o člověku vypovídá, že je alespoň trochu zamilovaný. Nebo má při nejmenším aspoň rád. Žádná z nich. Už se dávno smířil s tím, že buďto do konce života zůstane starým mládencem, nebo se ožení nějak výhodně, nicméně bez lásky, které on nebyl schopný.

A pak se tohle všechno semlelo, aniž by stihl přemýšlet o tom, jak padá do té propasti plné touhy a nenaplněných přání. Zavřel oči a opřel se o mramorem vystavěnou zeď.

Miluju tě.

Ta dvě slova bořila pilíře jeho ovládání. Bořila hranice veškeré koncentrace a odstupu. A nitrem mu to vyznání rozlévalo hřejivý pocit spokojenosti. Ovinulo se kolem tolik důležitého svalu uvnitř hrudi, že se plavovlasý bystrozor sám nepoznával.

Vybavil si odhodlanou a mírně zčervenalou tvář Harryho Pottera. Jak tam stál a pevně mu hleděl do očí. V té zelené hloubce byl vidět strach, ale ten nikdy dřív Nebelvíry neodradil. Načež ta dvě slova vyslovil.

Mravenčení v Dracově podbřišku mu napovědělo to, čeho už se tak dlouho obával. Ani on mu nebyl lhostejný. A Salazar vem skutečnost, že už nebyl ženská, která dokázala roztavit led v jeho srdci.

Najednou si uvědomil, že je mu to úplně jedno. Kdy pochopil, že mu na něčem, co kdysi považoval za rozhodující, najednou nezáleží a přijde mu to nepodstatné?

Je tohle ten mezník, kdy se říká, že člověk dospěje? Nehledě na jeho skutečný věk? Někdy v průběhu vnitřního neklidného boje s vlastními city překročil ten příslovečný most.

Roztříštěná mozaika společných vzpomínek se začala slepovat dohromady a tvořit jasný obraz. Už nemohl dál před tím vším utíkat. Už nemohl dopustit, aby žil ve věčném sebezapření a ignoroval realitu. Žárlil, dost žárlil. Už se nemohl dívat, jak to jediné, co kdy měl a čeho si opravdu vážil, mu uniká mezi prsty kvůli vlastní tvrdohlavosti.

Dobrá, stále se cítil mírně pokořený. Ale ve srovnání s tím, jak mu celá tahle situace ubližovala zevnitř, to byla jen nicotná daň za všechny ústupky. Tady nebylo už co řešit. Věděl, co musí dělat. Buď teď, nebo nikdy. Pokud to neudělá teď, může to být jeho poslední šance.

V mysli mu vytanul obličej toho Weasleyovic svalovce a jen ta představa mu hnula žlučí.

Aniž by si to uvědomil, už se natahoval dlaní nazpět po klice. Otvíral dveře a v přímé konfrontaci s Potterovým zeleným pohledem bez brýlí, který byl zamlžený závojem smutku, si to šinul přímo k němu. Semlelo se to tak rychle, že si ani nestihl vynadat za to, že se vůbec nechová jako Malfoy a že se musí jeho předci obracet v hrobě.

Popadl černovlasého mladíka za předloktí, chopě se zároveň i jeho kabátu ze stojanu a táhl ho ke krbu do vstupní haly ministerstva.

Trvalo to to nesnesitelných pár vteřin, zatímco vhazoval do krbu letaxový prášek, zvolal adresu a nějaké latinské slovo, které bylo zřejmě heslem ke vstupu. Chvíli na to se oba dva objevili v prostorném salónku plném starobylého nábytku.

Než si nechápavý Harry stihl uvědomit, kde asi zrovna jsou, Draco se otočil k obrazu, kterého si Potter doposud nevšiml, i když vévodil celé místnosti.

„Ani slovo,“ zavrčel pán domu na muže s plavými licousy a plnovousem a ukázal na něj do rámu výhružně prstem. „Vím naprosto jasně, že ať už chceš říct cokoliv, tak se mi to nebude líbit, takže mlč.“

Muž na obraze se zakabonil a už se chystal něco poznamenat, když v tom Draco Harryho téměř bezohledně odtáhl dál ke schodům a po nich až do prvního patra dlouhou chodbou ke svému cíli.

Dveře za nimi ani nestihly zaklapnout, když byl Harry silou vhozen na rozlehlé manželské letiště. Sam překvapený ani nedostal prostor zareagovat a mrknutí oka na to už ležel na lopatkách. Zalapal po dechu s jasným plánem cokoliv říct nebo naznačit, ale nakonec z něj nic nevylezlo. Dracovo jednání ho tak rozhodilo, že mu nezbývalo než se nechat ovládat. A co by zapíral - moc příjemně ovládat.

Protože v následujících řádech sekund ho Draco svou vahou přimáčkl k matraci, doputoval dlouhými prsty k Harryho čelisti a nečekaně spojil jejich rty v hluboký a vášnivý polibek. Prsty doputovaly přes čelist až za ucho a propletly se do jeho havraních vlasů, které svou nepoddajností přímo vybízely k tomu, aby o ně někdo s něhou pečoval.

***

Sirius se nervózně ohlížel na hodiny nad plotnou v kuchyni, ty jako by každou minutou posouvaly čas rychleji a rychleji. S Charliem už měli vypitou druhou třetinu nabroušené karafy, z níž se linul pach kvalitní whisky.

Harry pořád nedorazil. Opravdu to vypadalo, že nejenom že nedorazí pozdě, ale nedorazí vůbec.

Na jednu stranu ho to znervózňovalo a na druhou stranu to byl důkaz, že se jejich plán setkal s úspěchem. Charlie vycítil, kam směřují Siriovy myšlenky.

„Ten už dneska nedorazí,“ řekl klidně a chápavě se na něj podíval, maje v očích skryto ještě něco víc. „Měl bys být spokojený. Vypadá to, že Malfoy přece jenom není takový hlupák.“

Sirius se křivě usmál. Kdy se to vlastně všechno odehrálo? Kdy sám sobě odpustil, že nechal Harryho ve spárech Zmijozela?

Dobrá – musel přiznat, že Draca Malfoye zase tak dobře neznal a mohl mu křivdit. Ne, určitě dělali správnou věc. Harry si zasloužil konečně trochu toho štěstí, a pokud je po boku mladého Malfoye, pak mu nesměl stát v cestě. Vzdychl.

„Možná by ses mohl uvolnit,“ podotknul Charlie a podíval se na něj pohledem, který Sirius často vídával u Molly Weasleyové. Byl plný něhy a porozumění. Weasleyovi byli všichni podobně dobrosrdeční.

Což se ovšem nedalo s jistotou tvrdit o něm. Už jen jeho původ se na něm značně podepsal, i když valná část výchovy selhala.

„To se snadno říká a hůř dělá. Ale třeba to přijde s prázdným dnem sklenice,“ usmál se. „Harrymu věřím, ale jemu ne.“

Charlie se k Siriovi blíž naklonil, „To, co jsem v jeho očích dennodenně vídal, byla žárlivost, věř mi. A Malfoyové jsou dost majetničtí na to, aby přenechali někomu něco, co už bylo jednou jejich.“

„Mluvíš o Harrym, jako by byl jen věc. Já nechci, aby ho Malfoy bral jako součást svojí sbírky. Oni si neumí vážit ani věcí, ani lidí. Pokud je takový, jako býval Lucius, a můžeš si být jistý, že výchova z člověka hodně udělá, ať už dobrá nebo špatná… Tak potom…“

Charlie přerušil rozjímání nad katastrofickým scénářem týkajícího se potomků z Malfoyovic klanu. „Jen interpretuju slovy jejich staletí vštěpovanou filozofii. Abych byl přesný, ale jen v tom to není. Věř mi, Siriusi, ten blonďatej pitomec ho má vážně rád, tím jsem si jistý. Tys tam nebyl…“

„Já vím,“ položil Sirius Charliemu na rameno ruku, aby dal najevo svoji zúčastněnost a přikývl na jeho poznámku, „věřím ti to. Jen to špatně nesu.“

Charliemu se to pořád zdálo nedostatečně uspokojující. Pořád ze Siria cítil spíš odevzdanost než důvěru.  Odněkud ze zadní kapsy vytáhnul starou ošuntěnou peněženku z dračí kůže. Nakoukl do jejího obsahu, a pak se podíval na svého komplice.

„Dám ti padesát sedm galeonů – to je všechno, co u sebe mám – když se ti dva dnes nedají dohromady.“

„A když se dají dohromady? Co mám dát já tobě? Pro mě peníze v sázce jsou až příliš snadno získatelné, nemyslíš?“

„Splníš mi přání.“

„Jakékoliv?“ zarazil se Sirius. „To trochu převyšuje hodnotu padesáti sedmi galeonů…“

„Jakékoliv,“ potvrdil mladík se zrzavým ohonem spadajícím přes rameno a nenechal se zviklat. „Neboj se, nebudu tě týrat a rozhodně nebudeš trpět. To by mi mamka nikdy neodpustila.“

Pohled připomínající nebe před bouří se vtiskl do toho druhého, když na něj Charlie s úsměvem mrknul. Sirius měl přece rád výzvy. Jako za starých let. A jaký Charlie asi tak může být protivník, ne? Když si to správně odůvodnil, pak už nezbývalo, než zareagovat.

„Dobře. Chceš to stvrdit i magicky?“

„Ne, Siriusi. Jsi čestný člověk a já ti věřím, stejně tak doufám, že věříš, že i já jsem čestný. Založíme tuhle sázku na naší cti,“ podal mu dlaň vyzyvatele, kterou druhý muž směle a pevně stisknul.

„Dojednáno.“

Chvíli se mezi ně proplížilo tíživé ticho, které sem tam proťalo cinknutí sklenice, která se při dolévání z karafy otřela o její hrdlo.

„Siriusi, řekni mi jednu věc,“ začal Charlie a zavdal si whisky, aby se mu lépe pokračovalo v diskuzi, kterou právě špičkami vykračoval na tenký led.

Black se na něj ohlédl a přikývnutím ho vyzval, aby pokračoval, přičemž si zavdal loknutí z tekutého zlata.

„Tvůj vztah k Harrymu je čistě v duchu kmotr-kmotřenec. Máš o něj obavy, protože je to tvůj kamarád a syn tvého někdejšího přítele, viď? Není to tak, že bys k němu cítil něco víc, že ne?“

„Myslíš, že by pro mě byl třeba jako syn? Svým způsobem jo. I když už nejsem o tolik starší, abych se k takovému právu mohl hlásit,“ zazubil se bývalý vězeň. „Ale v mý závěti je ustanovený jako dědic.“

„Ne, Siriusi, myslím tím – nejsi do něj zamilovaný, že?“ zeptal se narovinu zrzek a promnul si dlaně, až mu na jejich hřbetu skákaly mohutné žíly.

Přesně v ten moment se Sirius málem udusil, když mu zaskočilo pití.

„Cože? Zamilovaný?“ pak se rozesmál. „Drahý Charlie, Sirius Black býval lamač dívčích srdcí, Sirius Black nikdy neuměl milovat a pořád neumí. Pokud někdy existoval větší necita v romantice a zamilovanosti, pak byl až za mým stínem.“

„Možná je načase, aby ses to konečně naučil, Siriusi Blacku,“ oslovil ho Charlie celým jménem stejně, jako to před chvílí udělal on.

„Co?“ nerozuměl mu Poberta.

„Milovat,“ zašeptal jemně Charlie.

A nádech poté, co se Sirius pozastavil nad tím prohlášením, využil nestřežené chvilky a natáhnul se přes stůl, aby ho políbil na rty. Lačně se vpil do toho dolního a sál ho, aby z něj extrahoval všechnu jeho chuť, i když byla cítit po alkoholu. K téhle svádivé hře nakonec přidal i jazyk a proboural se jím přes ty měkké hradby a konečně si dovolil ochutnat víc. Letmo se dotkl špičky jazyka, vychutnávaje si tak zimomřivé mravenčení v podbřišku, které způsobilo, že se mu v očekávání divoce rozbušilo srdce. Krev se nahrnula do míst, která právě teď žadonila o pozornost, jenž jim byla odepřená.

Sirius tam jen pořád strnule seděl a nechápal, co se děje. A když si Charlie uvědomil, co udělal, stáhl se. S hrdlem staženým tak úzce, že samotný výraz v jeho tváři musel jasně dávat najevo, jak je překvapeným sám svým jednáním.

„Omlouvám se,“ vydal ze sebe těžce, pak se zvedl, „asi jsem moc pil. Je pozdě, už půjdu.“

Vůbec se neodvážil Siriovi pohlédnout do očí. A během chvíle byl tentam a jediným důkazem jeho přítomnosti byla nedopitá sklenice odložená na stole vedle té Tichošlápkovy.

Majitel domu pořád šokovaně hleděl na dno druhé sklenice. Pořád si přemítal, co se to vlastně stalo a jak se to vlastně mohlo stát. A jaké to bylo. Předně nečekané to bylo.

Nečekané. Překvapivé. Zvláštní. Mokré. Horké. Divoké. Dech beroucí.

Pěkné… Nepoznané. Hříšné. A možná taky… Vzrušující?

Položil bříška prstů na své rty a zavřel oči. Už to byly dlouhé roky, co ho někdo políbil. A vůbec s takovou něhou a touhou. Vůbec to nebylo tak hrozné, jak by si myslel.

Ale proč Charlie vůbec utekl? A proč se omlouval? Vždyť si z něj dělal stejně jenom legraci, ne snad? Aby jeho pozornost odvedl pryč od těch vtíravých myšlenek o Harrym.

Hmm… Ten kluk ho v poslední době začínal trochu udivovat a mást. Neměl tu čest být u formování Charlieho povahy a hodnot, nicméně i tak se mu v poslední době zdál zvláštní a nechtěl se mu svěřit s tím, co ho trápí.

Namísto toho ho Sirius vtáhl do zákeřného plánu na podporu Harryho a choval se jako naprostý bezcitný parchant.

Něco nebylo v pořádku a Sirius věřil, že on to dokáže změnit. S jeho pomocí to určitě půjde. Hned zítra za Charliem zajde. Hned poté, co… Se vyspí z té děsivé opice, která se mu pověsila na hrb. Poslední dobou možná až příliš pil. Ale kdo by se divil, když toho tolik zameškal?

Neměl už ani sílu uklidit po sobě sklenice, takže když poté odcházel do své ložnice, nechal je tam ležet přesně tak, jak byly.

Usnul doslova v momentě, kdy se jeho hlava dotknula polštáře.