59. Padesáté deváté výročí vzniku

Ráno se Harry probudil jako první. Ruku měl položenou na Dracově hrudi a bokem byl přitisknutý k němu. Hezky hřál. Ani si nevzpomínal, kdy vlastně usnul, ale pamatoval si, že předtím, než usnul, připadal si krásně vyčerpaný a choulil se v teple svého… Svého čeho? Přítele? Milence? Rivala? Co po včerejšku Draco vůbec byl?

Podíval se do Dracovy spící tváře. Dlouhé řasy se jemně třepotaly v závanu větru. V ten moment si Harry uvědomil, že ještě pořád mají otevřené okno a aby byl upřímný, listopadový vítr už byl docela chladný a cítil to na vlastní kůži. Ze zahrady se ozýval šum prohýbajících se stromů a přelétavého listí, to vše slité do uklidňující filharmonie pokročilého podzimu.
Bylo mu dobře a nechtěl tento moment ničím narušit. Nechtělo se mu vstávat a vymanit se z teplé Zmijozelovy náruče. Nechtěl odvrátit zrak. Připadal si teď dokonale šťastný.

Kdyby se byť jen trochu posunul, určitě by Draca vzbudil a on se chtěl na něj jen zbožně dívat a zase okusit jaké to je být s ním v jedné posteli a nic jiného neřešit, už vůbec ne plynoucí svět kolem nich plný násilných smrtijedů a utíkajících puberťaček.

Netrvalo dlouho a po chvilce se znovu ponořil do lehké dřímoty. Pravidelně se vzdouvající hrudník ho ukonejšil natolik, že neudržel víčka otevřená.

Když se vzbudil podruhé, byl už v posteli sám. Zatrnulo mu. Ubezpečil se, že ještě stále leží v posteli v Malfoy manor a že ho majitel domu pořád nevyhodil. Přesto měl neblahé tušení, že něco není v pořádku a bál se zjišťovat co, jeho instinkty mu našeptávaly, že se mu to líbit nebude. Píchlo ho u srdce.

Měl se obléct, sejít dolů a čelit tomu, co ho tam čeká? Nebo měl počkat, dokud se Draco nevrátí, aby ho vzbudil? Dilema. Strach. Pocit úzkosti. V mžiku oka tyhle pochybnosti zaplavily mysl i tělo. Včera to bylo až příliš krásné na to, aby to mohlo mít delší trvání a aby to byla pravda. Proč byl zatraceně tak naivní?

Ne. Byl Harry Potter. Byl Vyvolený. Porazil Pána zla, byl neohroženým bystrozorem, byl Nebelvír. Nemohl se zachovat jako zbabělec. Zvedl se, posbíral věci, které k jeho údivu ležely přehozené přes křeslo u postele, a oblékl se. Vkrádal se tiše po schodech jako by byl zloděj. Nechtěl na sebe upozornit dřív, než to bylo nutné.

Slyšel šustění papíru, které vycházelo odněkud zpoza salónku, kolem kterého prošel včera. Jistě se jednalo o Denní věštec, který Draco s oblibou četl každé ráno.

Popošel dál a nakoukl do místnosti, podle vybavení by hádal jídelnu, a našel tam Draca přesně tak, jak si představoval. Seděl v čele stolu, byl skrytý za novinami s pohybujícími se fotografiemi a kousek po jeho pravici stál hrníček, ze kterého vycházela pára. Pravděpodobně čaj nebo káva. Titulek novin hlásal: Padesáté deváté výročí vzniku Akademie věd a kouzel.

V momentě, kdy Draco zalistoval na další stránku, si Harry jemně odkašlal. Mělo to ten správný účinek, neboť mladý Malfoy nakoukl přes noviny a poté je odložil na stůl, stále se na něj dívaje ostřížím pohledem, ze kterého nebylo poznat, co si myslí.

Harry nervózně polknul. „Dobré ráno.“

Chvilku bylo ticho. Doprovázel ho jen přímý pohled sivých očí. „Dobré ráno,“ odpověděl nakonec blonďák a pokynul rukou ke stolu. „Máš hlad?“

„Něco bych si dal. Potřebuju doplnit energii.“

Nenápadnou narážku Draco ihned pochopil. Rozevřel noviny, do kterých byl před chvílí začtený a sám pro sebe se usmál tak, aby to Harry neviděl.

„Za chvilku by měla být snídaně. Posaď se a dej si zatím kávu,“ odhrnul noviny zase stranou a ukázal na malou konvici po jeho pravici, vedle které stál připravený druhý hrnek. Pak se zase schoval za noviny a začetl se.

Harry potichu vzdychl. Usadil se po Dracově pravici a sklonil zklamaně hlavu. Takhle se Malfoy rozhodl předstírat, že se nic nestalo. Choval se jako slušný hostitel, ale nic víc. Dobrá, nehodlal ze sebe dělat ještě většího hlupáka. Užili si to a je načase za tím udělat tlustou čáru a všechny naděje zase zahodit. Už by se měl konečně posunout o krok dál. Možná by měl přijmout Charlieho dvoření.

Mlčky si nalil horkou kávu do hrníčku s podšálkem. Jindy by si do ní přidal cukr a trochu mléka, ale dneska mu vyhovovala tak, jak byla. Černá a hořká, jako svět, ve kterém teď žil.

Draco za novinami se usmíval od ucha k uchu. Možná za to mohly informace, které se dočítal v novinách o Snapeovi, možná za to mohl fakt, že trápit Harryho Pottera byla prostě zábava. Jakmile dočetl poslední řádek, nasadil zase svou typicky chladnou masku a složil noviny na roh stolu.

„Posluž si, pokud máš zájem,“ přisunul je k němu.

„Ne, díky. Nějak nemám náladu.“

Draco to nijak nekomentoval, ale stačil si povšimnout toho, co jeho kolega pije. „Černá káva?“ zdvihl obočí. Bylo těžké se nerozesmát, ale vydržel to. „Měl jsem dojem, že ji moc nepiješ.“

„Jen občas,“ opáčil zcela nezaujatě Harry a dál hleděl na čeřící se povrch tmavé tekutiny, do které zasahoval stříbrnou lžičkou.

Draco vstal a postavil se k němu. Zazubil se.

„Vážně, Pottere,“ sklonil se, „ty seš nemožný. Jak tys mohl nad Pánem zla vyhrát, to nikdy nepochopím, vždyť ani neumíš skrýt zklamání,“ přisunul se ještě blíž, až se nakonec dotkl jeho rtů a těmi svými se do nich s chutí vpil.

Po chvilce opustil ty lákavé a chutné růžolící se hradby a odkráčel do chodby jako by se vůbec nic nestalo. Nechal tak Harryho jen konsternovaně zírat neschopného slova a nezpůsobilého se znovu nadechnout. Vážně měl chuť se začít smát.

„Kam jdeš?“ zajímal se překvapeně černovlasý mladík.

„Odskočit si. Nebo to beze mě pět minut nevydržíš?“ zdvihl Draco koutek úst a přimhouřil oči, zatímco sledoval, jak se Potterova tvář stahuje do pobouřené grimasy.

Zamračil se. „Běž si, kam chceš. Je mi to jedno!“

„Ale není, Potty, není…“ zaševelil majitel domu pobaveně ještě předtím, než se ztratil za rohem a nechal tam svého milence, jak zakaboněně odvrací tvář bokem.

A Draco se přistihl, jak Potterovu umíněnost zhodnotil jako roztomilou. Harry byl po ránu takto nenaložený vážně a rozhodně k zulíbání. A jak z něho vyzařovala ta nejistota, obavy a strach. Nad to zejména taky hlavně zklamání. Zmijozel si už nejednou uvědomil, jak mu všechny ty Harryho povahové rysy připadají atraktivní a s nimi i on samotný. Neměl nouzi o to si ho kdykoliv podat, podmanit. Poškádlit ho. Vždyť k tomu vyloženě vybízel už jen tím svým štěněčím pohledem. Ale největším překvapením pro něj bylo to, že už ani netoužil svádět nikoho jiného. A tím spíš jak uspokojující bylo, že mu stačil pouze on samotný.

A jedno věděl ještě jistěji. Žádný Charlie Weasley už na něj ani prstem nesáhne! Osobně na to dohlédne. I kdyby kvůli tomu měl za to jít do Azkabanu.

***

Severus se prudce odvrátil, když milenec, kterého si už nějakou dobu platil, vstal a zamířil do koupelny osprchovat se a obléct. Moc dobře věděl, že jakmile zase vyjde ven a bude chtít svoje peníze, už nebude vypadat tak, jak vypadal doteď.

Černovlasý muž si stále víc a víc uvědomoval, jak musí vypadat pateticky. Nechal prostituta, aby se při každé příležitosti vydával za jeho bývalého milence díky mnoholičnému lektvaru, to bylo opravdu zoufalé. A pokořující, tím spíš, že takhle ponižoval sám sebe. Navíc si uvědomoval, že mu dochází i lektvar.

Místo toho, aby něco dělal pro získání Remuse nazpět, tak se uchýlil k něčemu tak pochybnému. Ani by se nerozpakoval sám sebe nazvat ubožákem. Jenže jeho hrdost mu velela jinak. Ten zablešený Lupin ho stejně tahal za nos. Za jeho zády si to užíval s tou růžovou courou a ani si nevšiml sebemenšího záblesku viny v těch jantarových očích, když ho opouštěl. Pokrytec!

Když Jeff – tak si říkal ten mladík, co si ho vydržoval – opustil lektvaristův byt, Severus se znovu vrátil ke svým povinnostem. I když už bylo pozdě, práce nikdy nepočkala. Navíc ho udržela daleko od sžíravých a otravných myšlenek, na které prostě neměl čas. Koncentrace už tak mizerná si ale vzala dovolenou.

Po téměř hodině čtení nekončícího odstavce v dopise z Akademie věd to kompletně vzdal. Nemělo smysl cokoliv dělat, když se nemohl soustředit. Nakonec se rozhodl, že si zajde udělat silnou kávu, ale vyrušil ho šramot u dveří. Jako by za jeho vchodem někdo něco shodil. A pak zaznělo naléhavé zabušení na dřevo.

„Koho to sem Mordred v tuhle dobu vede,“ zakabonil se a sám pro sebe si zamručel.

Nakonec se vší elegantností jeho vlastní šel ke dveřím a otevřel je. Když za nimi spatřil tu nejméně pravděpodobnou osobu, která by mu kdy přišla na mysl, téměř až zkoprněl. Nesměl by to ale být Severus Snape, který si vždy zachovává chladnou hlavu a snaží se tvářit, že je za jakýchkoliv okolností nad věcí, ostatně léta špionáže u Temného pána ho vycvičily dokonale.

Jeho hlas překypoval sarkasmem, když se ozval: „Jaká to čest, tebe bych tu vážně nečekal. Předpokládám, že ses mi přišla pochlubit, jak se máte s tím zablešencem skvěle!“

Propaloval ji pohledem černým jako nejtemnější noc a založil si ruce na prsou, aby jí namluvil – a snad i sám sobě – jak ho její příchod vůbec nepřekvapil.

Tonksová si jemně odkašlala, upravila si růžové vlasy a doprovázena tichou prosbou v očích pravila: „Mohu dál?“

V ten moment Severus netušil, co to do něj vjelo, ale k překvapení jak svému, tak hlavně jejímu, pootevřel dveře. „Ale samozřejmě, jako doma!“ zvolal pevným hlasem.

Ani na vteřinu Tonksová nezaváhala, co kdyby si to rozmyslel. Vstoupila dovnitř a s odhodlaným výrazem v obličeji k němu promluvila: „Musím s tebou mluvit.“

Severus už měl na jazyku pichlavou a trefnou poznámku o tom, že je to očividné, jinak by její přítomnost v jeho bytě nedávala smysl, ale nechal si to pro sebe. Čím dříve se té ženštiny zbaví, tím dříve to bude mít za sebou.

Beze slova přikývnul a pokynul jí, aby ho následovala do pracovny, kde se nakonec oba usadili do křesel. Nenabízel jí nic k pití, nebyl natolik sebedestruktivní, aby to ještě protahoval. Pohodlně se uvelebil na místě a s hraným nezájmem ji vyzval ke slovu, rty pevně semknuté v tenkou linku.

***

Charlie ten večer nemohl usnout. Převaloval se v posteli a stále myslel na to, jakou chuť měly Siriovy rty a jaký výraz spatřil v jeho tváři, když odcházel. On sám netušil, co to do něj vlastně vjelo. V jednu chvíli se zkrátka zničehonic rozhodl, že ho políbí a v tu druhou už se dotýkal jeho rtů. Navzdory tomu, že měl na začátku upřímný zájem o Harryho, ač celou tu dobu tušil, že to nemá žádnou budoucnost, tak se v poslední době se sám v sobě moc nevyznal. Větší potěšení mu poslední dny dělala přítomnost Siriuse, než samotného Harryho. Ne, že by s Harrym nebyl rád, Harry byl úžasný, veselý, až roztomile skromný, atraktivní, měl velké srdce. A přesto…

Sám netušil, jak velkou váhu tomu měl přikládat. Bral Siriuse skoro jako bratra, dobrého kamaráda, člověka, se kterým si skvěle rozumí. Aspoň to tak bylo na začátku.

Ale ten polibek…

Všechno změnil.

Ležel frustrovaně na zádech a hleděl upřeně do stropu, ve kterém jako by snad hledal odpovědi a podporu. Ale ty nepřicházely a strop byl stále stejně bílý jako v momentě, kdy si šel lehnout. Zavřel oči a představil si, jak se znovu naklání k Siriovi, a jak si krade polibek.

Ale to představivosti přestávalo stačit, a tak si pod víčky kradl další polibky, další doteky. Výměnu vyzývavých pohledů, horkého dechu. Zajížděl v ní Siriovi na hrudník a hladil špičkami prstů kůži, kam jen dosáhl, olizoval v ní krční tepnu a prohrabával v ní husté černé vlasy.

A když mu v představách začal strhávat i šaty, začínalo se to vše zvrhávat. Dech byl prudší, zvuky sytější, pachy intenzivnější. Skoro by přísahal, že na koncích svých prstů cítil horkou Siriovu kůži.

Nakonec dokonce…

Otevřel prudce oči. Nepohodlně se zavrtěl. V ten proklatý moment si víc než dřív plně uvědomoval vzrušení ve vlastním klíně. Tohle bylo výmluvnější než leckterá úvaha nad jeho záměry a všechny pochybnosti jako by se ponořily do tiché mlhy. Přestaly existovat, protože naprosto jasně pochopil, co mu jeho tělo a mysl chtěli říct.

Promnul si čelo a vzdychl. „Promerlina!“