6. Šest měsíců

Jakmile byli vypuštěni z jámy lvové, čímž se teda teď dala nazvat kancelář ministra kouzel, oba dva se zastavili na chodbě a chladnými pohledy se dál přeměřovali, jako by čekali na to, až ten druhý zbaběle uhne.

Z Harrietiného pohledu byla jasně znát odvaha a výzva. Chuť dokázat, že ona, kdysi slavný Harry Potter, je stále tak silná a houževnatá, že dokáže dokonce spolupracovat s tím pitomcem Malfoyem. Nenechá přece své antipatie, aby jí mluvily do práce a zastřely selský rozum. City šly vždycky stranou, pokud šlo o chytání zločinců a záchrany životů…

Na druhou stranu v ocelovém pohledu blonďatého aristokrata byla znát nevole. Čirý odpor způsobený náhlým zmařením nadějí, objekt jeho zájmu není zajímavá žena, je to Potter zjizvená hlava. A to jednoho doslova naštve k nepříčetnosti.

Když teď oba dva věděli, že budou muset spolupracovat, aniž by si šli vzájemně po krku, napětí mezi nimi snad ještě dvojnásobně zhoustlo. Ani jeden tomu druhému nedůvěřoval, což by se dalo považovat za doslova obří nedostatek, když máte na někoho spoléhat, a nedokázali si ani představit, že by měli v kritických chvílích svůj život vložit do rukou toho druhého.

A tak mlčky stáli a propalovali se pohledem, aniž by cokoliv řekli. Dobré desítky vteřin. Se zaťatými pěstmi a pevným odhodláním neustoupit ani o píď.

Nakonec se Harry s odfrknutím otočila a s grácií nyní sobě přivlastněnou zakroutila boky a vyšla směrem k chodbě. Ušla několik kroků s bradou hrdě nahoru a hrudí vypjatou, ale trvalo to sotva pár dalších vteřin, než se se stejnou grácií přešlápla na tom proklatém podpatku a přesně, jak tvrdila Hermioně, se jak široká, tak dlouhá, noblesně skácela jako hruška k zemi.

V ten okamžik stále zatvrzelý Draco Malfoy, jehož myšlenky opět bloudily provokativně u Harryho ženských nohou a jeho nepopiratelné atraktivity, kterou stále nebyl s to vyhnat z hlavy, vypukl v hurónský smích. Díky Merlinovi za ty dary!

Opřel se o stěnu, chytaje se za břicho a hlasitě se začal smát. Přesně tak, jak by to Malfoy s chladnou maskou nikdy neudělal. Načež mu proletělo pobaveně a zároveň úlevně hlavou: Ne, Potter opravdu není sexy, je to nemehlo! Díky za ten zásah shůry, už jsem si vážně myslel, že jsem divný.

A díky tomu smíchu ze sebe setřepal poslední známky jakékoliv přitažlivosti.

Harriet se pokusila ve vší počestnosti postavit na nohy, ale čím se sebevíc snažila, tím opačnější to mělo účinek, takže to dopadlo akorát tak, že se na zem sklátila podruhé, zatímco jí ty nemožné boty bránily v tom posbírat ze země pomyslné zbytky její hrdosti.

Draco, který tento ojedinělý úkaz s pobavením pozoroval už několik minut, se vůbec neměl k tomu, že by Potterovi pomohl znovu na nohy.

„Pozor, aby sis nepotrhala nylonky, květinko!“ Prohlásil škodolibě.

Poté ji s noblesou jeho vlastní a absolutní ignorací obešel, aniž by jí věnoval jediný pohled.

Ještě na konci chodby, kde byly dveře do jeho kanceláře, bylo slyšet, jak se hlasitě směje.

Harriet zaklela. U Merlinova vousu, samozřejmě, že se jí tohle muselo stát zrovna před Malfoyem. Opřela se o stěnu a všemožnými prostředky se nakonec dostala na nohy. Otřepala se a s pocitem naprosté a nekončící trapnosti se urychleně uklidila do své kanceláře.

Chladný a nelítostný Malfoy mezitím seděl u svého stolu, v ruce třímal rozevřenou složku, kterou mu nechal poslat Pastorek, a nevnímaje obsah písemného sdělení, se stále až afektovaně smál. Neschopen tu podívanou vypudit ze svých myšlenek. Aspoň, že už se jeho myšlenky nepotulovaly v nepatřičných mezích, které byly někde v místech, kde Potterovi končily nohy.

Zatřepal hlavou, aby se vzpamatoval a začal se věnovat konečně své práci.

Hned první strana ve složce mu nic moc neříkala. Bylo v ní plno právnických keců, které zahrnovaly hlubší znalosti kouzelnického práva, než jaké získal díky výcviku bystrozora.

Se zděšením pozoroval, že jen předčítání obsahu bude trvat minimálně týden, protože tento případ leží ladem už snad půl roku a nikdo nebyl zatím schopný ho vyřešit, neustále jen střídal vyšetřující bystrozory a složka nabývala na objemu, zatímco se opakovaly závěry vyšetřujících dokola, ale žádné nové poznatky, které by případ posunuly dál. Šest celých měsíců. Složka čítala bezmála skoro pět set stránek. Pět set stránek skoro o ničem. A aby se jak Harry, tak Draco, seznámili plně s obsahem a všemi detaily, byli nuceni si to prvně projít.

Znechuceně nakrčil ret a dalších několik hodin čtení ho dočista zaměstnalo. Nestíhal ani sledovat jména aktérů zainteresovaných do případu, míst, kde se vše odehrálo a co je vlastně jádrem pudla, stále nebyl schopen nic hlubšího a konkrétnějšího najít. Pouze se stále opakovala dvě jména osob, které nebyl schopen nikde ve výkazech a identifikačních složkách najít. Od jednoho z nich byla nalezena peněženka, v níž se příhodně nacházel řidičský průkaz, a vizitka nějakého druhého člověka, na níž bylo poznamenáno červeným inkoustem: dodavatel.

Buďto to byli nějací mudlové, nebo nějací nenahlášení kouzelníci, což bylo vcelku nemožné, protože ministerstvo kouzel mělo své metody, jak každého novorozence s potenciálem magie přidat do své databáze. Nebylo možné, aby se nějaký kouzelník dokázal z takového seznamu vymazat. Ovšem, pokud se v minulosti nedostal na ministerstvo a neměl možnost se dostat přímo ke zdroji.

A další věc, která byla jasným vodítkem – kouzelníci obvykle nemívali řidičský průkaz, pokud nežili jako mudlové.

Vůbec ale nebylo jasné, zda tyto osoby byly nějaké oběti nebo zda byla pouze nalezena ona peněženka, takže by mohl být její vlastník nějakým komplicem, vrahem nebo jen prodavačem bot či snad kadeřníkem nějaké z obětí. Taky nikde nebylo poznamenáno, jestli bylo na peněženku použito identifikační kouzlo, které v případě předmětu doličného přestane fungovat jen několik dní po archivaci.

Draco pohoršeně nad neschopností zapisovatelů a vyšetřovatelů pokrčil obočí. Nic, co by mu dalo nějaké vodítko.

Následujících pět stran obsahovalo výčet nezvěstných lidí, desítky zabitých a umučených a pokaždé se nad místem činu objevilo znamení zla. Pokaždé však nebyl nikdo schopný identifikovat jeho pravost a detekovat hůlku, která by ho vyvolala. Pořád nebylo jasné, jaký by mohl mít vrah motiv. A Draco pochyboval, že by jím byl opravdu nějaký nedopadený smrtijed, protože díky svému otci všechny znal a co věděl, většina z nich byla už dávno mrtvá nebo za katrem v Azkabanu.

Mnoho z umučených také byli kouzelníci a u některých, jejichž jména mu byla povědomá, si zjistil, že byli z vážených rodin a měli čistou krev. Nemohlo se jednat o jakoukoliv satisfakci nebo vendetu, na to bylo mezi oběťmi mnoho rozdílů, v podstatě je nic nespojovalo, žádné asociace Dracovy nedávaly smysl. Každá z obětí se lišila, měla jiné zázemí, byla jiné pleti, jiného pohlaví, stáří. Nespojovaly je ani vzájemné vztahy, pracovní, osobní nebo obchodní. Čistokrevní kouzelníci, mudlové, motáci, veřejně známí lidé. Děti, senilní staříkové, matky, mládenci, dokonce jeden kojenec, u kterého nebylo jisté, jestli nebyl jen přidruženým problémem, ne snad samotným cílem.

Muselo zřejmě jít o nějakou úchylku nebo vrah odmalička trpěl nějakými depresemi nebo jinými mániemi, v tom se nevyznal. Na to jsou tady jiní odborníci. Ale rozhodně nepůsobil, že by byl psychicky v pořádku. Jedna věc je nesnášet lidi, druhá věc je vraždit a mučit, zatímco z toho někdo má očividné potěšení.

Do zápisníčku si zapsal v bodech, co bude nutné udělat a mezi jedním z nich bylo: navštívit psychomága a vytvořit možný psychologický profil.

V případu bylo plno děr. Kupříkladu nikdo doposud nezjistil totožnost některých nebožtíků. Těch několik lidí, kteří útoky přežili, leželo U Svatého Munga. Nikdo je nepodrobil kupříkladu nitrozpytu, aby zjistil podrobnosti o způsobené újmě, ačkoliv napadení už nebyli schopni racionálního uvažování, a byli v jakémsi deliriu. Nepokusili se jim dát ani sérum pravdy, které by své účinky jistě mělo, kdyby oběť byla schopná při nejmenším mluvit. Vždycky se i v malých střípcích vzpomínek dalo najít něco, čeho by se dalo chytit, přestože byla oběť takříkajíc naprosto mimo.

U jedné pětileté holčičky byly nalezeny na těle stopy, modřiny velikosti prstů, které by se v kouzelnickém světě daly považovat za otisky prstů stejně jako v tom mudlovském. Nikdo z bystrozorů se nepokusil tyto „otisky“ kouzly sejmout, dokud byly čerstvé a dalo se z nich zjistit něco bližšího. Na tohle existovala speciální bystrozorská formule. Inkantace, kterou zná každý vyšetřovatel. Skoro to až působilo, že nejde o žádnou školáckou chybu, ale záměr. Sabotáž.

Taky tady bylo několik nesrovnalostí ohledně zápisů, které jako by chyběly, snad byly dodatečně upraveny nebo vymazány. Zezačátku byly zápisy sjednocené den za dnem, ale někde v prostředku chybělo nečekaně nezapsaných asi dvacet dní. Nacházely se tam pouze prázdné stránky. Čisté a nepopsané. Zbytečné. Jako by je snad někdo záměrně vymazal a ani se neobtěžoval je odstranit, aby pořádně zahladil stopy. Působilo to jako práce amatéra.

Ve všech těch zápisech byl chaos. Psalo je přibližně dvanáct bystrozorů a žádný jakoby nezapisoval své zprávy poctivě, což nedávalo smysl.

Často se tam vyskytovaly zápisy typu: 6.3 NALEZENA MRTVOLA DÍVKY MUDLOVSKÉHO PŮVODU. ODHADOVANÝ VĚK – 14 LET. PŘEDÁNO MUDLOVSKÉMU VELITELSTVÍ METROPOLITNÍ POLICIE – NEW SCOTLAND YARD.

Nic víc nebylo k nalezení. Žádné detailnější infa, kupříkladu příčina smrti dívky, v jaké poloze bylo nalezeno tělo, nebo na jakém místě. Bez popisu vzhledu, bez udání jména. Kolik dní post mortem bylo tělo nalezeno, zda na těle neměla šrámy, jakékoliv stopy po násilí. Nic o tom, kdo byli její příbuzní, v jakém stavu měla zorničky, protože i to se někdy v případech vyplatilo pozorovat. Šlo tím určit, jak blízko oběti vrah byl před její smrtí, případně v jakém byla psychickém rozpoložení, nebo jestli byla jednoduše překvapená. A další kdejaké detaily, které jsou pro vyšetřování důležité. Někdo jednoznačně případy sabotoval. Uklízel po sobě nepořádek.

Bylo tady mnoho věcí nejasných. Draco věděl, že si bude muset projet všech pět set stran a vypsat si jména mrtvých (pokud byla zapsána), kteří nespadají pod ministerstvo kouzel a společně s Potterem zajít na mudlovskou policii a sehnat spisy, které by o obětích vypověděly více.

Vzal znovu do ruky bloček a do dalšího bodu připsal: sejít se s mudlovskou policií a zjistit totožnost všech obětí.

Nakrčil obočí a nešťastně zakroutil hlavou ve snaze znechuceně si ulevit. Jak mohl být v tomhle někdo tak málo obezřetný a tak nedůsledný? Polila ho naprostá nevole. Tak dlouho není tento případ vyřešený a ještě se nikdo nepokusil dát dohromady aspoň některá fakta? Nebo pokusil, a pak skončil U Svatého Munga?

Byl si jistý tím, že jen shánění a doplnění některých informací bude trvat týdny, ne-li měsíce a než se pokusí dát všechno dohromady a přiblížit se cíli, s Potterem se vzájemně pozabíjejí, protože tak dlouho spolu bok po boku je ještě nikdy nikdo nenutil být. Bude to peklo. Ale ne jeho. On sám se zaručí, aby to peklo prožíval Potter.

Dnes už bylo pozdě a on celých sedm hodin strávil tím, že četl tahle ubohá a nekompletní lejstra. A to se dostal teprve tak do desetiny samotného obsahu, a něco mu říkalo, že to bylo ještě víc zapeklité, než mu jeho nejhorší představy podsouvaly. Nakonec zapomněl i na nějaká podivná prokletí.

Vzal papírek a s nápisem – zítra zkonzultovat s Potterem – si jej připíchl na nástěnku hned za pracovním stolem.

Oblékl si cestovní hábit, a jelikož byl konec směny, odešel skrze krb domů s hlavou plnou nových informací hned poté, co zapečetil kouzlem celou kancelář proti nevítaným návštěvám. Jeho složky nikdo mazat nebude!

***

Harry trčela na ministerstvu o nějakou dobu déle. Potter byl vždycky příšerný workholik, a ačkoliv jeho pracovní doba dávno skončila, býval v kanceláři i dlouhé hodiny poté, protože měl nutkání všechno hned vyřešit a nezastavil se, dokud nevypátral aspoň nějakou stopu, která by mu usnadnila trochu spaní. Stejně ho-ji teď doma nic zajímavého nečekalo. Dům je prázdný, stejně tak jako se teď cítila ona sama.

Když už se blížila sedmá hodina večerní, rozhodla se to pro dnešek zabalit. Ale stejně jí to nedalo a vzala si složku aspoň s sebou domů, protože měla nějaký zvláštní pocit, že tam něco najde.

Podobně, jako to udělal Malfoy, zřídila si kdysi v kanceláři tabuli na fixy, po mudlovsku, tak, jak to viděla v detektivkách v televizi, kde federálové mívali na vyšetřování přesně takové, a psala si tam veškeré poznatky.

Kingsley se nad touhle její malou mudlovskou inovací tehdy zasmál, ale nic nenamítal. Bylo v tom něco uspokojujícího psát si poznatky vlastní rukou namísto mávání hůlkou. Někdy v sobě svoji mudlovskou výchovu nezapřela. Pokud by se tomu, o co se Dursleyovi pokoušeli, dalo říkat výchova.

Než odcházela, tabule byla celá popsaná. V odrážkách se vyskytovaly obdobné body jako ty, které si její snobský kolega vypíchl na nástěnku.

Všimla si stejných abnormalit a anomálií, které v lejstrech byly nebo naopak chyběly. Jako jeden z nejlepších bystrozorů si tedy nemohla nevšimnout, že tento případ byl až příliš zanedbávaný. A možná až příliš okatě, jako by v tom byla sama past nalákat je.

Prokletí, neprokletí. Nebyl by to Harry Potter, aby tomu nepřišla na kloub. Ať už s Malfoyem nebo bez něj.

***

Celé dny oba dva jen četli a konzultovali. V rámci možností a vzájemné rivality, kupodivu když došlo na tuhle práci, neměli tendenci se uřknout každých pět minut. A na konci týdne, protože museli neustále chodit k sobě do kanceláří, tam a zpět, aby se na něčem vůbec domluvili, se se sebezapřením dohodli, že bude výhodnější a efektivnější, když se oba dva na nějaký čas usídlí v jedné z jejich kanceláří, aby neustále mezi sebou nemuseli pendlovat.

Pro tento případ zvolili kancelář Harriet, protože byla blíž k archívu a byla o něco málo větší a díky přístupnosti i hlídanější, než ta Dracova. Přestěhovali jeho stůl k ní a s ním i všechny Dracovy nejnutnější věci. Kancelář jako by k tomu byla přímo stavěná.

Víc dráždil Draca fakt, že to ON se MUSEL přestěhovat k NÍ. Jeho pýcha a tvrdošíjnost dostaly na frak, ale byl nucený tato opatření přijmout. A v hloubi duše věděl, že to tak dopadnout muselo, bylo to rozumnější. A jeho bystrozorské já to v jádru akceptovalo, protože se to jevilo jako nejlepší řešení a vcelku logické. Jako člověk s tím však absolutně nesouhlasil a byl by schopný se kvůli tomu s Potterem i poprat. A to si vždycky myslel, že ženu by nikdy neuhodil. Ale ona to tak úplně ženská nebyla, že?

Případ se zdál celou dobu stejně lichý a neúplný. Zbývalo jim přečíst menší polovinu, ale mělo to jednu výhodu. Za celý týden důsledného pročítání a pátrání si nevjeli do vlasů. Byli spolu schopni spolupracovat tak, jak to jen mezi bystrozory jde.

K překvapení jich obou se jako kolegové dobře doplňovali. Jejich mysl pracovala podobně, přestože to brala z opačného konce. V některých mezerách případu dokázali rozdílnými zkušenostmi dojít k efektivním scénářům a výsledkům. Přestože rozdílné společenské kruhy jejich životů určovaly směry myšlení, nakonec vzájemnými silami dospěli k nějakému logickému kompromisu.

Draco se dokázal vžít do role aristokrata, smetánky, čistokrevného kouzelníka, jakým vždy byl. Oběti tohoto typu mu byly bližší a chápal jejich myšlení. Odůvodnil tak nemalé množství míst, na kterých byly nalezeny mrtvoly. Zatímco Harry se uměl napojit na mysl mudlů, motáků nebo nižší společenské třídy a vrstvy.

 Snažili se ze všeho eliminovat skutečnost, že jsou to zažití rivalové a soustředili se hlavně na práci. A kupodivu se jim to vcelku dařilo. Sice se občas kočkovali, pokud šlo o nějaké osobní názory, poukazovali na různé rozdíly, které mezi nimi jsou, ale vesměs všechna agrese nakonec vyprchala, protože snaha dobrat se k výsledku, byla silnější.

Nemohlo tomu tak být ale napořád.

***

Byl pátek a to pro Harriet znamenalo jedno. Návštěva u Snapea.

Nijak tím nebyla nadšená, ale pokud nechtěla doživotně skončit s tímto neznámým tělem, musela podstupovat takové oběti, které poslouží jen jejímu dobru. Do budoucna snad jeho dobru.

Cítila se pod psa. Dala si hodně záležet, aby vypadala dobře, aby mohla Snapeovi ukázat, že se z ní stala dáma. Že nehodlá promarnit svůj život, ať už je jakýkoliv. Odmítala být za ubožáka, za kterého ji Snape jednoduše měl.

Hermiona ji během tohoto týdne ukázala několik užitečných kouzel, které poukázaly na její ženskost. Naučila se ovládat vizuální magii, o které ani netušila, že vůbec existuje.

Tím si ale hlavně oddechla, protože nemusela tak svůj obličej vylepšovat a mučit manuálně, o čemž vůbec pochybovala, že by to zvládla. Kdyby ji někdo viděl, jak si pokoušela poprvé sama nakreslit oční linky, asi by se dost nasmál. Nejenže to vypadalo spíš jako nevzhledné sinusoidy, ale působila u toho, že se chystá vypíchnout si oči. O malování řas ani nemluvě. To by se dřív rozhodl Snape chodit v pastelových barvách, než by si Harry zvládla upravit řasy, aniž by přitom nevypadala jako zašlý horník, který právě vyfáral z dolu. Díky Merlinovi za kouzla!

Aspoň, že s oblečením už měla lepší zkušenosti.

Než se vydala do toho výru výsměchu a pohrdání, naposledy se prohlédla v zrcadle. Musela uznat, že kdyby ona ještě v době, kdy byla muž, potkala sama sebe, určitě by nezůstala vůči takovému pohledu chladná. Přičemž jí došlo, jak moc asi vyzývavě vypadá a pobaveně se usmála. Rudé šaty a rty. Vzpomněla si, že Hermiona v souvislosti s těmito šaty říkala, že v nich vypadá přímo: „Hříšně!“
Možná, že v tom přece jen byla snaha Snapea šokovat. Způsobit mu nepohodlí a možná i nějaké to aneurysma.

Copak chci svádět Snapea? To už jsem na tom vážně tak špatně?

Odfrkla si. Snape by se stejně nikdy nenechal svést, protože je to barbar se srdcem z kamene, a to by dřív bradavická oliheň začala trsat v růžovém negližé a zpívat u toho hity od Sudiček.

Několikrát se ještě povzbudivě nadechla a nakonec zlomyslně usoudila, že tímto vzezřením třeba Snapeovi aspoň poškodí pověst na škole, Když už nic jiného. Snad ji někdo uvidí, až půjde k němu do kabinetu. Zvlášť pokud k němu bude chodit pravidelněji, protože něco jí říkalo, že tohle nebude jediná návštěva.

A snad poprvé v životě si někdo bude myslet, že Snape není ten necitelný nelida. Samozřejmě mylně, ale přece. Už jen za ten omyl to stojí.

Na tváři se jí rýsoval pobavený a zlomyslný úšklebek.

Byla připravená. Teď se uvidí, kdo z nich toho druhého víc poníží.