9. Devět životů

 

 

Draco Malfoy stál strnule a hleděl do těch rozčilujících zelených očí, ve kterých se zračily pomyslné blesky a jejichž vlastník, tedy vlastnice, se tvářila, že by nejraději vytáhla hůlku a udělala z něj nějakého mlže a nejraději by ho nechala pražit na ostrém slunci jako lidožravého upíra a ještě by se dívala na to, až se obrátí v prach.

 

Dobrých pár minut bylo ticho a bývalý zmijozelský student se stále neměl k odpovědi. Ne, že by neměl co říct, měl by plno argumentů, ale chtěl nechat Pottera… Evansovou, aby se usmažila ve vlastní šťávě. Málokdy se mu stávalo, že by dostal Pottera na kolena, a když už se mu to jednou podaří, teda metaforicky, že ano, hodlal si to náležitě vychutnat. Tak jako správný Malfoy. Potter na kolenou, ó ano. Evansová na kolenou… Zatřepal hlavou, ne, teď ne, zahnal nevítanou představivost, na to teď nebyl prostor!

 

 

Nicméně tenhle hloupý polibek si pekelně vychutnal. Byla to skvělá satisfakce, náplast na všechny ranky, kterými ho ještě kdysi Potter oblažoval. Revanš za všechny útrapy, které mu nastražil. A hlavně za to, jaké teď měl pomíchané a nepatřičné myšlenky, které ho sžíraly. A jeho ho přece myšlenky nemají co sžírat, na to jsou tady jiní, ne Malfoyové!

 

Když už to vypadalo, že Harriet samým vztekem vybuchne, začal se na Malfoyově obličeji rozšiřovat škodolibý a jízlivý úsměv, který nic dobrého nevěstil.

„Proč jsem to udělal? Umlčel tě,“ zanotoval rádoby svůdně Draco, myslel si, že na Evansovou to zabere stejně jako na ostatní holky, na které to zatím zkusil, a zatvářil se nevinně jako Adam poté, co po Evě dojedl jablko.

 

„Ty!“ Harriet už se napřahovala k dalšímu políčku, ale Draco se jen uchechtnul, uhnul a znova ji popadnul do náruče, otočil a přitiskl na zeď tak, aby se nemohla vzbouzet. Cítil, jak v její hrudi divoce poskakuje srdce a cítil se tím víc spokojený. Mocný, v převaze, a tak se mu to líbilo.

„Slečinka by potřebovala lekci, aby věděla, jak má jednat s Malfoyem!“ uchopil její ruce a dal je vzhůru ke stěně nad její hlavu a přikoval je vlastní dlaní za zápěstí ke zdi. Nalepil se blíž na ni a s pobavením ve tváři sledoval, jak se Potterová vzteky třese po celém těle, v obličeji se jí zračí nechutenství a nevole a jak se snaží mermomocí dostat z jeho sevření, přestože jí to vůbec nejde. Koneckonců, už to nebyl Potter, ale jen nevinná křehká dívka, která neměla tolik síly jako dospělý muž a hůlku měla příhodně na stole necelé dva metry od nich. Situace Dracovi skvěle nahrávala.

 

Byla bezradná a nemohla nic dělat. Oba dva to věděli.

A tak Draco znovu využil situace a vpil se do jejich rtů, zatímco tím využil její momentální indispozice. Slabý Potter, to se mu poměrně líbilo. Tentokrát si její rty bral sice dravě, ale v zásadě něžně a vášnivě. Nebral ohledy na ne zrovna přesvědčivé vzbouzení, na vrčení a pištění, protože její tělo mluvilo jinak.

V mysli se mu zrodil geniální plán.

Tolik let toužil po tom, aby pokořil Pottera.

Co ji nechat, aby se do něj zamilovala? Možná, že je to nemožné, přece jenom, Harriet Evansová bude duší ještě stále kluk, ten asi heterosexuální Harry Potter, co nesnáší Draca Malfoye, ale co na to řekne její tělo?

Za pokus to stálo, alespoň Dracova mysl si to myslela, při nejmenším to znělo dostatečně zajímavě na to, aby to risknul. Bez risku není život zábava A on se velmi rád bavil.

A pokud by si Draco odmyslel ten fakt, že Evansová je ve skutečnosti ten idiot Potter, kterého nesnáší, nebylo by to špatné povyražení. S tímhle tělem se určitě dá dělat mnoho zajímavých věcí. S tímhle tělem by se klidně zlákat nechal možná i víc, než jednou.

 

Vjemy, horkost, vlhkost, síla a snaha. Polibek zintenzívněl. Draco se opřel víc do jejího těla, vložil koleno mezí rozkročené nohy a snažil se, seč mu šarm stačil, aby vyvolal v Harriet nějakou reakci. Přitiskl se natolik, aby vyvolal nějakou příjemnou odezvu, ale ne způsobem, který by snad vyvolával bolest.

Líbal ji něžně, okusoval a sál její rty, zejména ten spodní, který si dovolil vsát mezi zuby a obkresloval jejich kontury jazykem, když měl příležitost. Jednou volnou rukou hladil její bok prsteníčkem přes tenkou látku halenky, jejíž výstřih ho už předtím tolik dráždil.

Snažil být se něžný a milý.

 

Po chvilce vzpurného boje, který dobrých pár vteřin Evansová nevzdávala, nakonec celé její snažení ustalo, protože zjistila, že bylo opravdu bezvýsledné. Zkrátka jen plýtvala zbytečně energií, kterou později mohla soustředit na další pořádnou facku nebo nejlépe nějakou zakázanou kletbu. A pokud se jí poštěstí, tak obojí naráz!

 

Rozhodně se nehodlala do téhle bláznivé hry s ohněm přidat. Ale něco bylo podivně špatně, protože k vlastnímu zděšení zjistila, že hlazení po jejím boku je tak neobvykle něžné, že kdyby neměla ústa plná Malfoyova jazyku, asi by spokojeně vzdychla.

Bylo příjemné, skoro až žádoucí cítit tak citlivý dotek, a kdyby to nebyl ten blonďák proradná, možná by si i pomyslela, že je to nádherné.

Něco v ní ale stejně dál protestovalo. To samotné vědomí. Skutečnost, že si ji podrobuje právě Draco Malfoy. Ten Draco Malfoy, který byl jejím odvěkým a letitým rivalem. A to se jí vůbec nelíbilo, protože ať už si tělo lebedí v jeho objetí, jak jen chce, její mysl se stále řídila rozumem.

 

S každým novým úderem srdce se pokusila vytrhnout se, ale bylo to marné. V tu chvíli už vnímala naprosto evidentně, jak v praxi vypadá pravidlo, že Malfoy se nikdy neptá a vše, co chce, si rovnou vezme. Bez ohledu na následky.

Polil ji závoj obav a někde v hrdle se vytvořil koktejl nevítaných emocí, které měly co dočinění s opravdovým strachem. V mysli jí začaly hýřit myšlenky, kterým doposud nedala průchod a ať už se jí to líbilo nebo ne, po těle jí naskákala husí kůže. Panika holdovala každému póru a buňce, proudila si žilami jako nevítaný host.

 

Co když chce Malfoy něco víc, než jen nějaké miliskování?

Co když to dělá, aby ji ponížil a zkompromitoval?

Co když to dělá, aby jí ublížil?

Co když si dovolí víc?

Tady!

Ona ještě nikdy jako žena… Bolí to?

To nebyl jen obyčejný strach nebo obavy, to byl strach, který by obyčejná žena v její situaci mít zcela určitě měla.

Je Malfoy opravdu takové zvíře?

Poznala ho vůbec v minulosti dostatečně?

Vždy to byl jen protivník, sok a rival, nikdy neměl jako Harry Potter potřebu se na něj dívat jinak. Dívat se dívčíma očima.

 

Vytřeštila na něj oči, když se stále neměl k tomu, aby to všechno ukončil. On sám je měl zavřené.

V tom podivném smetišti pocitů a pokoření začala Harriet vnímat i trochu jinak, odlišně než doposud.

Malfoy…

Uhlazený, čistý, jemný, mužný… A hezký…

Mužný a hezký?

 

A v ten moment jako by odněkud z neznámé rezervy sebrala všechny své dosavadní síly, které se v onen okamžik v ní nahromadily, a jak jen to šlo, odtrhla od sebe Draca a vrhla po něm opovržlivý pohled. Utřela si rty a dvěma rychlými pohyby se dostala ke stolu, popadla hůlku a namířila jí na Malfoye.

 

Sledujíc, jak se ten pitomec pobaveně kření, všechny složky uklidila do stolu. Popadla sako a své věci a bez dalších vytáček a zbytečných poznámek se hbitě mihla kolem Malfoye a doslova utekla z kanceláře pryč jako zloděj chycený při činu. A ten pocit nezmizel ani za zavřenými dveřmi, přestože ona tady nebyla ten, kdo by se tak měl cítit.

 

Na tváři bledého aristokrata se už poněkolikáté za ten den objevil navýsost spokojený a vypočítavý úsměv.

„Mám tě, Pottere!“

 

 

***

 

 

 

Ještě tu noc šla Harriet brzy spát, aby zahnala všechny ty vtíravé a nechtěné vzpomínky. A hlavně pocity děsu a přicházející panické ataky, stejně tak i jakéhosi podivného vzrušení, které v ní vyvolal ten nafoukaný zmetek.

Všechny tyhle myšlenky byly v tu danou chvíli na ni moc a ona nebyla schopná racionálně přijmout, aniž by se cítila jako zneužitá věc. Jako hračka. Nehledě na fakt, že ji děsily reakce vlastního těla.

Byla naštvaná sama na sebe, že to nechala tak daleko zajít, i když se snažila všemi možnými prostředky, aby se z toho dostala. Omezující síla jejího nového transportu ji nechala na holičkách. Od této chvíle věděla, že kdyby Malfoy opravdu chtěl, neměla by šanci. A ta představa a ten samotný fakt v ní vyvolávaly podivně smíšené a nervy drásající emoce. Od sebepohrdání, nervozitu až po vzrušení, které se jí hnusilo.

Byla naštvaná, že čím více se Malfoy snažil, tím víc pociťovala na hřbetě podivné mrazení, v podbřišku jako by se jí třepetalo hejno motýlů a jejich cesta vedla daleko níž a níž. Její chladný rozum pochopitelně Malfoyovo počínání označoval za nevhodné, hrubé, nechutné až plebejské. Označoval jeho jméno hanlivými a vulgárními přízvisky, až sama překvapila, kde ke všem těm výrazům přišla.

 

Ale jako by se něco změnilo. Něco podstatného, nechápala co. Tušila, že to má co dočinění s jejím nynějším stavem a vůbec se jí to nelíbilo. Nejen proto, že to nedokázala přijmout, nedokázala plně pochopit a přijít tomu na kloub, ale hlavně proto, že to dělalo nepořádek v její hlavě. A představa, že s ní dokáží ty hloupé hormony cloumat až do takové míry, jí činila značné nepohodlí a skoro až měla pocit, že má z toho závratě.

Zatracený parchant Malfoy.

 

Na druhý den si vzala volno. Napsala Pastorkovi krátký dopis o tom, že jí není dobře. Ve skutečnosti to nebyla úplná pravda, možná, že to tušil i on sám, ale neměl problémy jí vyjít vstříc.

Věděla už ve chvíli, kdy ho posílala, že ji neodmítne, protože jako Harry Potter si za celá léta nevzal jedinou dovolenou, nebyl na nemocenské ani si na nic nestěžoval. Nikdy k tomu nebyl důvod. Až do včerejška.

 

Kdesi hluboko ve své hrudi cítila podivný tlak, který ji nutil někomu se svěřit. Měla potřebu to udělat, tohle prozření bylo taky nové a začínal chápat, proč měla Ginny vždy tendence vše dopodrobna řešit a vším se probírat, i když to Harrymu nedávala kolikrát smysl.

Harriet se nedokázala se všemi těmi myšlenkami ztotožnit, nedokázala je vnímat, byly na ni moc, byly na obtíž, byly tak chaotické, nedávaly smysl, byly jako hromada popsaných papírků s příslibem informací, ale rozfoukal je vítr a ona nemohla žádný chytit, i když se ze všech sil snažila.

Nutně potřebovala od někoho radu. Čím dál víc zjišťovala, jak těžké je být vlastně ženou.

Teď už chápala všechny ty ženské stížnosti a poznámky, které směřovaly mužům celkově, nejen ty marné pokusy Ginny udělat z Harryho chápavějšího jedince.

 

Netušila, jestli je vhodné psát rovnou Weasleyovým, ale Ginny byla v tuto chvíli jediné možné východisko, i když svědomí si s Harry nehezky pohrávalo. Věděla, že jedině žena by dokázala pochopit, co se to s ní děje a možná by jí i mohla dát nějaké indicie, jaks  tím vlastně naložit.

Kdyby řekla Ronovi, co zažila, spíš by ji politoval, určitě si zanadával, ale neporadil by, protože by to ve skutečnosti vůbec nechápal. Vždycky Malfoye nesnášel, stejně jako jeho letitý kamarád Harry Potter. Nedokázal by ze sebe vydat nic rozumného, co by jí mohlo pomoct. Ron určitě ne. Jak Hermiona s oblibou o něm říkávala, Ron byl citlivý asi jako pařez. A něco na tom bylo, když se zpětně díval na některá jejich extempore z minulosti.

A Hermiona? Hermiona měla teď hromadu práce u Munga.

 

Ginny vždy mívala ve středy volno.

Ale… Je vhodné, aby šla zrovna za ní? Bylo to teprve pár týdnů. V poslední době s ní moc v kontaktu nebyla. Netušila, jak na tom teď její-jeho bývalá přítelkyně je a před Ronem se na ni Hermiony nikdy neptala. Navíc teprve teď si uvědomila, že až příliš často s ní naopak mluvila o Malfoyovi.

Proč Malfoy dělá, co dělá. Proč se chová jako pitomec. Proč souhlasil, aby s ní pracoval. Proč se stal bystrozorem. Proč je stále sám, přestože – ano, padla na to slova – je poměrně přitažlivý, mocný, bohatý a má konexe. Teda kromě toho, že je to naprostý a nafoukaný idiot a šmejd.

Malfoy byl jako kočka. Měl devět životů. Žil stylem, který mu kdekdo záviděl. Prožil věci, ve kterých by málokdo obstál. Přežil téměř svou vlastní smrt. Tehdy za války.

 

Malfoy byl jako odvrácená strana mince.

Na jedné straně hrdý a bojácný orel, který nedá najevo své pocity a který je chladný, chová ke všemu a ke všem odstup. Jde si tvrdošíjně za svým cílem a zároveň v něm dřímá dost síly a moci.

Na druhé straně hlava. Strana mince, na kterou není vidět, pokud ji neobrátíte vzhůru nohama. Obrátil už někdy tuhle jeho stranu vzhůru nohama? Co se schovává v mysli, srdci a duši toho zmetka? Přece nemůže existovat jen proto, aby byl snob a sebestředný kretén. Někde tam uvnitř musela být i přívětivější stránka, kterou znali pouze jeho blízcí. Poznal někdy někdo tuhle část života toho namyšleného egoisty? A proč to vlastně Harry zajímalo?

Malfoy se jevil přesně takový, jaký se všem chtěl zdát. Ale doopravdy nikdo nevěděl, jaký je, když je sám. Když dělá, co má rád a co ho baví.

Jaký asi je v intimním životě?

Zatraceně proč tyhle otázky teď vířily Harriet hlavou?

Nechtěla obracet žádnou minci hlavou vzhůru!

A nechtěla být součástí těch devíti životů. Těch už vůbec ne. Ať si je nechá, slizký bastard.

 

 

Bylo ještě vcelku brzy na to, aby se pokusila kontaktovat Ginny. Zejména proto, že ještě mohla spát, a tak si udělala černou kávu s trochou cukru a mlékem, aby se pořádně probrala. Život byl teď o tolik těžší a protivnější, nemohla ho spravit ani ta nejčernější káva. Cukr, kofein a trocha proteinů v samotném oběhu musí při nejmenším stačit aspoň na špetku té naděje, že jednou bude lépe.

 

 Udělala si pár toastů a namazala je marmeládou. Snídaně na zlepšení nálady ale vůbec nepomáhala. Dům byl tolik prázdný. Harry si vždycky myslel, že až bude konečně vysvobozen od Dursleyových, že začne nový spokojený život. Koupí si dům a konečně bude žít po svém a bez pravidel, která mu tolik omezovala život a zanechala za sebou jen šrámy.

 

Rána byla chladná a on se do nich budil sám. Nikdy se nepřenesl přes to, že by k sobě měl nastěhovat Ginny. Cítil by se jí příliš svázaný. Z nějakého podivného důvodu s ní bydlet nechtěl, i když ji měl rád, netušil, čím to bylo. Ale věděl, že Ginny to také dělalo potíže pochopit a ranilo jí to. I přes to všechno nikdy neustoupil.

Na druhou stranu, nechtěl tady nikdy být sám. Ale byl. Sám ve velkém domě s několika pokoji, protivnými obrazy a pochmurnou náladou, kterou si v té době neuvědomoval. Jako by část jeho duše někde visela v průvanu. Jako by mu kus ke štěstí pořád chyběl, ale ten kus byl nenávratně zamlžený někde mezi pochopením a frustrací. A to už samo o sobě bylo značně iritující.

A teď… Jako žena… Pociťovala svou samotu ještě víc.  A víc ji taky naplňovala, víc útočila na slabá místa.

Dny byly prosté, nudné a nenaplňující. Jediné, co ji drželo příčetnou, byla její práce, které se zavázala.

 

Všichni kolem ní byli šťastní. Malfoy měl svou chladnou masku nonšalance a nikdy nekončící zábavu.

Hermiona a Ron bydleli spolu a chystali se vzít.

Snape měl svůj Merlinův řád první třídy, spokojený život plný obdivu a hlavně konečně docílil uznání v kouzelnickém světě tak, jak si to vždy přál.

A Ginny…Ginny mohla být volná a už se neohlížet zpátky. Neničit si život s jedním nerozhodným Potterem, který si neuměl vážit toho, co měl.

Proč takhle neuvažovala, když byla ještě muž?

 

 

Ze sebezpytujícího a sebelítostivého rozjímání ji vytrhl podivný vzruch. Postavila se na nohy a z kuchyně vyšla rovnou do předsíně.

Věděla, že po ránu musí vypadat příšerně. Zvlášť, když má na sobě obyčejné mudlovské oblečení, není ještě pořádně upravená a vlasy má rozcuchané po celé hlavě od ramen až k pasu.

 

V krbu zahořel sytě zelený plamen, což značilo příchozího, který má otevřený přístup k cestování do jejího domu.

A pak z něj vystoupila vysoká silueta muže.

 

 

***

 

 

 

Malfoy šel dnes do práce značně rozladěný. Nevěděl, co Potterovi-Evansové vlastně říct. Jestli se má dál chovat arogantně a samolibě nebo jestli se má snad omluvit.

Jakou má zvolit taktiku?

Nechápal, proč vlastně tolik nad tím uvažuje. Nikdy nikomu přece nemusel skládat účty a teď s tím nezačne jen kvůli Potterovi.

Ale na druhou stranu, pokud měl sbírat plody svého ovoce, musí pro to něco udělat. Nějak se obětovat. Něčím okouzlit.

Navíc znal Pottera… Totiž Evansovou. Kdyby chtěla, udělá mu z jejich spolupráce nekomfortní tyjátr.

Možná by se jako správný gentleman měl omluvit. A Malfoyové přece jsou gentlemani, i když své omluvy nemyslí vážně. Někdy holt taktický manévr dokáže divy. Jinak by celý ten den byla v kanceláři stísněná nálada.

 

A Evansová jistě ocení, když uslyší poprvé z úst Malfoye nějakou omluvu.

Malfoyové přece nikdy neprohrávají.