Všechno vybavení i zavazadla obou Potterů už byla na Grimmauldově náměstí, které měl Harry dočasně využít jako útočiště, než vyřeší se Severusem všechny detaily ohledně stěhování. I kdyby všechno nedopadlo nad míru úžasně, stejně by se zdržel, neboť mu Garrick Ollivander v korespondenci odpověděl s nebývalým zájmem. Jako by se náhle po všech letech na Harryho obrátila štěstěna a všechno mu zničehonic hrálo do karet.
Hlouček jeho -již brzy- bývalých kolegů se shlukoval kolem ředitelčina stolu stejně jako při jeho prvním dni ve škole coby profesora. Zvučné hlasy si se smíchem vyměňovaly názory a známé tváře na sebe přívětivě pokyvovaly. Budou mu chybět. Všichni jak tady stáli a usmívali se. Jeho kolegové. Přátelé.
Minerva McGonagallová se na něj otočila s vědoucíma očima a to gesto umlčelo všechny přítomné. Koneckonců porada už byla skoro u konce, stačilo jen dořešit pár formalit s jeho odchodem. Který ho mimo jiné tížil.
„Velmi si vážím toho, co jste za letošní rok udělal, Harry. Byl jste svědomitý a efektivní profesor. Nejenže jste měl nejlepší výsledky za posledních patnáct let, ale žáci si vás taktéž oblíbili. Nebudu přehánět, když řeknu, že jsem s málokterým vašim předchůdcem byla takto spokojená,“ konstatovala pevným hlasem.
Harry se na ni usmál, ta chvála ho zahřála u srdce. Kdykoliv ho Minerva pochválila, polila ho hrdost a vděk. Vždycky to tak bylo. I když byl ještě studentem. Ona – stejně jako býval Brumbál – byla srdcem tohoto místa. A pojily je prožitky, které navždy upevnily jejich vzájemný vztah.
„A proto by mě moc mrzelo, kdybych se s vámi měla rozloučit. Nebudu riskovat tím, že vás nechám nadále učit obranu proti černé magii, ale pokud vím, od chvíle, kdy Voldemort předmět proklel, žádného z ředitelů školy nenapadlo dát mu jiný název.“
Otevřel rty v němém úžasu. Opravdu slovy mířila, kam se mu zdálo?
„Proto jsem se rozhodla, že od nového školního roku přestane tento předmět existovat. Obrana proti černé magii bude zrušena.“
Ozvalo se několik překvapených výdechů a někdo se dokonce zasmál. Harrymu v uších znělo vlastní rozdivočelé srdce, neodvažoval se ani ceknout.
Ředitelka zdvihla koutek a podala mu svazek nažloutlých pergamenů. Podle zběžného prolítnutí to vypadalo stejně jako jeho stará smlouva.
„Mám pro vás novou nabídku, profesore Pottere. Ráda bych, abyste se do odvolání ujal nového předmětu. Obranné magie. Pokud je mi známo, tak osnovy pro jednotlivé ročníky už máte nastudované.“
Vyvolený tomu nemohl uvěřit. Ta skvělá žena. Ta úžasná žena! Která nejspíš převezla jedno staré otravné prokletí!
Mávla k němu dlaní v příznačném gestu. „Už mě unavuje každým rokem hledat schopného profesora, nehledě na to, že jsem unavená i z toho, co dělat se samotným předmětem. Pevně doufám, že tahle varianta by mohla vyřešit naše problémy. A jak se říká zabít dvě mouchy jednou ranou. Mohu s vámi tedy na další rok počítat?“
Začal se smát. Vždycky byl důvod, proč tuhle charismatickou dámu z duše zbožňoval. A teď měl jen další důvod navíc. „Jistěže, paní ředitelko, rozhodně se mnou můžete počítat.“
Kolem nich to ševelilo a dokonce by přísahal, že Severus, který stál opodál, se srdečně usmál. Ale ani jeho stoický výraz nedokázal zakrýt překvapení.
Nakonec se ozval místností potlesk a Harry jako by si pořád nezvládl uvědomit, co se to právě stalo.
„Mimo jiné, pane Pottere, bych byla velmi ráda, kdybyste se ujal vedení Nebelvíru. Přece jen bývalo vždy zvykem, že hlavou každé koleje byl její absolvent. Zatímco Severus se znovu ujal Zmijozelu a Horácio byl tak laskav, že si vzal na starost moje Nebelvíry,“ pronesla s láskou, kterou se ani nesnažila skrývat, „přece jen jsme tím porušili tradici. A Horácio souhlasil, že byste to měl být vy. Byla bych potěšena a pyšná, kdybyste k tomu svolil.“
Pokud předtím nevěděl, co říct, tak teď doslova ztrácel schopnost i otevírat ústa. Rozhlédl se po ostatních a ty obličeje na něj hleděly s nadšením a v povzbudivém duchu. Všichni věděli, že byl hrdý na svou příslušnost ke koleji. Ke stejné koleji, ve které byli i jeho rodiče. Sobě rovným ho označil i samotný meč Godricka Nebelvíra. A v neposlední řadě si to i Harry sám nepřímo zvolil, když mu v prvním ročníku Moudrý klobouk dal na výběr. Ani nepomyslel na to, že by odmítl.
„Paní profesorko,“ žasnul. „To je… Samozřejmě, že ano! Bude mi nesmírnou ctí.“
„Výborný nápad, Minervo,“ přitakala Pomona Prýtová s širokým úsměvem. A Horácio Křiklan stojící po jejím boku se natáhl, aby Harrymu zatřásl rukou. Gestem mu tak dal svoje upřímné požehnání.
„Tím pádem byste si zřejmě měl zase vybalit, Harry,“ dodala mimoděk McGonagallová. „Můžete ve škole zůstat i přes léto, pokud byste chtěl. Všichni profesoři zde mají otevřené dveře.“
„Děkuji, Minervo, zatím jsme se s Wadem přesunuli do domu po mém kmotrovi, ale máme v plánu daleko větší změny,“ vyhledal Severusův pohled a laskavě se na něj pousmál, i když druhý muž nehnul ani brvou a tvářil se netečně. „Takže to snad nebude třeba.“
„Dobrá. Ale pamatujte, že nabídka platí,“ přeskočila očima z jednoho na druhého s pochopením. „A vy, Severusi, už si nehrajte na uraženého, protože moc dobře vím, že vám nevadí učit lektvary. Stejně jako vám nevadí přítomnost staronového kolegy.“
Významně se podívala na Nebelvíra. A u Merlinových vousů, ona na něj opravdu mrkla!
„Tímto dnešní poradu prohlašuju za ukončenou. Přeji vám všem krásné léto a uvidíme se všichni pohromadě zase na konci srpna.“
°°°
Severus mávnul hůlkou, aby vykouzlil tempus. Bylo v podstatě ještě pořád dopoledne a celý den byl před nimi. Venku svítilo slunce a začínalo být parno. Vyhrnul si rukávy, i když se tomu léta vyhýbal, aby neupozornil na tetování na svém předloktí. Ale tentokrát už se nemusel bát předsudků a nenávisti.
„Chceš se prvně zastavit na Grimmauldově náměstí pro věci, než vás vezmu na Tlakcovskou ulici?“
Harry si jeho pohybu samozřejmě všiml a dojalo ho, s jakou samozřejmostí a intimitou ho Severus přijal. Dost natolik, aby se cítil před ním pohodlně i s obnaženým znamením, které pro něj bylo jako doživotní stigma.
„To by bylo fajn. Ale zašel bych prvně někam na oběd, pokud ti to nevadí. A měli bychom si pospíšit, venku na nás čeká Wade,“ natáhl se Harry pro Zmijozelovu ruku a ten se nechal bez řečí uvěznit v sevření. „Určitě se nudí. A když se nudí, nedopadá to dobře.“
„Skoro si dokážu představit, jak bude reagovat, až se všechno dozví.“
„Další příležitost manipulovat s námi oběma přímo pod střechou Bradavic a po celý následující rok? Severusi, ten z toho bude mít největší radost.“
„Přirozeně. Každý víkend v Prasinkách a v knihkupectví.“
„Nepřipadá ti, že ho moc rozmazlujeme?“
„Nepovídejte, pane Pottere, vy jste si toho všiml?“ nadhodil ironicky.
„Moc se nekasej, Severusi, máš na tom poloviční podíl,“ natáhl se, aby ho políbil letmo na rty, načež ho popíchnul. „Teď už si nemůžu přisvojovat všechny zásluhy.“
„Ten kluk má být po kom vynalézavý a lstivý. Intrikán jeden, jednou si bude rozumět s Minervou.“
„A teď si představ, že by byl ještě naživu Brumbál,“ vzdychl Harry. „Bylo by to nejprotěžovanější děcko v Británii.“
„Jaký otec, takový syn,“ odfrknul si starší muž.
„Proč mi to nepřipadá jako lichotka?“ ohradil se Potter.
„Zmijozel by do jeho sedmého ročníku nevyhrál školní pohár. Žádná jiná kolej by nevyhrála školní pohár.“
Mladšího z mužů to rozesmálo.
A Severus pokračoval: „Dobrý večer, pane Pottere, koukám, že vám otec propůjčil neviditelný plášť, abyste mohl po večerkách porušovat školní řád stejně jako kdysi on. Výborně. Padesát bodu pro Nebelvír.“
Harry už se hrdelně smál tak, že pustil jeho ruku. „To by nikdy neudělal!“
„Dělal to pořád.“
„To muselo být rozčilující, když si mě nikdy nedokázal čapnout při činu,“ zazubil se na něj a zelené oči se pobaveně zaleskly. Viděl na svém partnerovi, že to nepronáší se zlostí nebo nevolí. Prostě ho jen popichoval. Ale tuhle hru mohli hrát oba.
„Jen kvůli tomu proklatému plášti.“
„A co bys se mnou udělal, kdyby se ti to podařilo?“ vyzývavě si skousnul spodní ret.
Tmavé oči doputovaly k jeho rtům. „Pořádně bych tě potrestal. Jako spratka, který si to zasloužil.“
„Hmm. Severusi? A jak bys mě potrestal?“ přitiskl se na něj znovu a nechal svůj hlas prostoupit flirtujícím tónem.
Severus se zastavil, sklonil se k němu tak, že se Harrymu jeho dech otíral o nos. Zadíval se do nebelvírových rozšířených zornic a tajuplně se pousmál. Kdyby chtěl, mohl by si ho hned tady vzít a ještě by mu tím udělal radost. Ještě kousíček a jejich rty by se znovu setkaly. Jen protentokrát by to nebylo nevinné a něžné.
Harry cítil, jak mu to napětí mezi nimi obaluje smysly. Zacukalo mu v klíně. Tolik se ho toužil dotknout. A v očekávání něčeho smyslného se prohnul v zádech, aby mu byl blíž. Už mu byl nadosah.
Když v tom Severus jen škodolibě dodal: „Nechal bych tě vydrhnout všechny školní kotlíky. Nešel bys spát, dokud by se všechny neleskly jako hladina bradavického jezera.“
Pak se od něj odpojil a rázným krokem pokračoval dál, zatímco Harry zůstal zaraženě stát na místě s frustrující grimasou v obličeji.
„A zapomeň na to, že našemu synovi půjčíš neviditelný plášť,“ zavolal ještě za ním výchovně. „Jinak seberu Nebelvíru všechny body a je mi jedno, jak moc nefér to bude.“
No. Harry nečekal, že by byl jejich vztah vždy harmonický a perfektní. Ale koneckonců kdo by to chtěl. Aspoň si mohl být jistý, že se nikdy nebude nudit. A Severus stál za všechno nepohodlí světa. Milovat někoho znamenalo milovat ho bez podmínek. Se všemi vrtochy a neduhy. A nikdo nebyl dokonalý. Ani on. Od toho byly kompromisy.
Znovu se rozesmál, a pak svého protivného alchymistu dohonil.
A ZAZVONIL ZVONEC A KDO VÍ, KDE JE CHLAPCŮM KONEC
Komentáře