3. kapitola

Nikdy nebyl v jeho komnatách. A rozhodně to tady nevypadalo tak chladně jako v celém sklepním křídle. Vlastně to překvapivě nebylo tak chladné, jak se všeobecně o Snapeovi tradovalo a jak si to Harry představoval. Čekal zmijozelské odstíny a vzory. Představoval si potemnělé barvy a předměty ve tvarech hadů, ale ničeho takového se nedočkal. Bradavický byt Severuse Snapea vypadal úplně normálně, přívětivě a pohodlně. Jako domov.

Na zdech visely obrazy lidí, jejichž tváře mu sice nic moc neříkaly, ale v rysech byla znát trocha podobností. Zejména u jedné ženy. Pokud by Harry mohl hádat, šlo o Snapeovu matku. Tu, o které v minulosti slyšel od Hermiony. Eileen Princeová. Čistokrevná čarodějka, která si vzala za muže mudlu. Víc toho o ní nevěděl, ale podle všeho byla velmi mocná a talentovaná a bylo jasné, že její syn tyhle vlohy po ní rozhodně zdědil.

Na zemi ležel semišový koberec. V odstínu, který Harryho překvapil nejvíc. Nachový se střapci po okrajích. V samotném srdci prostoru byl vestavěný krb, před nímž stála dvě křesla. Pravděpodobně z kůže nebo koženky.

Na jedné straně zdi se až do výše stropu a po celé délce táhla knihovna z tmavého dřeva, až musel Harry obdivovat, kolik toho jeho bývalý profesor za život přečetl. Hned kousek stranou stál bar, u něhož teď Snape rozléval tekuté zlato přímo do dvou broušených sklenic.

Všechno to bylo svým způsobem impozantní, ale to, co Harryho nejvíc upoutalo, bylo okno. Nejenže neměl tušení, že jsou ve sklepení okna, zejména proto, že celé tohle patro bylo pod zemí, ale pokud se nepletl, tak vedlo přímo k bradavickému jezeru. Což si v tuhle chvíli neomylně potvrdil, protože skrze něj do místnosti prosvítaly nazelenalé odrazy. Udělal pár váhavých kroků vstříc, aby se podíval nahoru na hladinu jezera. Tyrkysové paprsky se v pohybu vody vlnily jako animovaný film. Působilo to uklidňujícím a příjemným dojmem a byl to rozhodně ohromující pohled.

„To je nějaké kouzlo?“ optal se zvědavě druhého muže.

Snape jen nakrčil obočí. „Pottere, copak nevíte, že podzemní chodby hradu vedou až do bradavického jezera?“

„Jasně, že tohle vím, ale to okno…“

„Je očarováno silovým polem, aby nepodlehlo tlaku vody.“

Když uviděl, jak se Harry zatvářil, pochopil. „Vlastně mě nepřekvapuje, že tohle nevíte. Není se čemu divit, že? Měl byste si opravdu někdy přečíst Bradavické dějiny. Kdybyste si je přečetl, dočetl byste se to tam. A o všech ochranách hradu.“

„Proč teda nejsou okna i jinde? Například v učebně lektvarů?“ Harry fascinovaně přejížděl prstem po skle.

„Možná byste na to mohl přijít sám. Vidíte okno pod vodou a vaše soustředění pláchlo jako stádo jednorožců. Nejsou tam z prostého důvodu. Aby nerozptylovaly studenty. Ne, že by bylo snadné nacpat do hlav těch tupců látku i bez toho.“

Harry se opovážil poznamenat něco, co bylo zřejmým faktem. Bylo mu totiž docela jedno, jak Snape zareaguje, neboť už nebyl jeho žák.

„Ve vašich hodinách stejně nikdo pozor nedával. Ve výsledku bylo totiž fuk, jestli ho dával, pokud nebyl ze Zmijozelu. Naše výsledky byly pokaždé stejné. Ty moje určitě. Ať už jsem se snažil nebo ne, tak jste mě nikdy neoznámkoval jinak.“

„Jak se jenom opovažujete, Pottere. Z mých hodin odešlo mnoho zkušených mágů, kteří dnes přednášejí na konferencích, pracují U Svatého Munga. Jejich poznatky a nové neotřelé metody mění svět, vyvíjejí nové léčivé tinktury a lektvary. Jsou mezi nimi magistři, kteří jsou elitou ve svém oboru. Takže se neopovažujte tvrdit, že jsem nikoho nic nenaučil. Vy jste případ sám pro sebe. Vždycky jste byl lajdák a nikdy jste si nezasloužil moje uznání. Jenom jste všechno kazil.“

„Aby taky ne, když jste mi neustále dýchal za krk. Při každé příležitosti jste mě zesměšňoval, vysmíval se mým postupům. Užíval jste si každý moment, při kterém jste mě mohl pokořit. Už při první hodině jste ze mě udělal idiota jen proto, že jsem syn svého otce. Nikdy předtím jsem vám nic neudělal.“

Ozvalo se prudké zavrčení, ale Severus Snape se pořád držel.

„Já nejsem jako táta. Vím, že vám ublížil a vím, že to bylo špatné a nejsem za to na něj hrdý, ale za jeho činy přece nemůžu. Choval se jako nafoukaný sígr a bylo to neodpustitelné, ale já nejsem jako on a nikdy jsem nebyl. A v jste to nikdy nebyl schopný akceptovat.“

„Vy jste mi to taky zrovna dvakrát neusnadňoval, že ano, Pottere,“ odvětil rozezleně profesor.

„Uvažoval jste někdy nad tím, jak by to mohlo vypadat, kdybyste mě tehdy neponížil? Kdybyste si odpustil ty poznámky? Kdybychom začali úplně jinak? Neměl bych důvod být vůči vám vysazený. Žádný z profesorů mě tak nerozčiloval jako vy. Strefoval jste se záměrně do těch nejbolavějších míst a užíval jste si to. Nebýt toho, cítil bych k vám od začátku úctu. Při nejmenším. A třeba bychom se nikdy nedožili toho, že mezi námi vznikla taková nenávist.“

Snapeův pohled ho zlověstně propichoval a jak zatínal vzteky prsty do sklenic, bělaly mu přitom klouby.

„Moje svědomí je čisté, profesore. Moje nenávist vzešla z té vaší. Oplácel jsem vám to, čím jste mě krmil celé ty roky vy. Nikdy jsem nesoudil lidi podle členů jejich rodiny, museli si moji důvěru zasloužit sami. Ale vy jste mě nikdy neviděl. Od samého začátku jste se vůči mně vyhranil předsudky. Jako bych zdědil tátovu vendetu.“

Chvíli bylo ticho. Byl to podivný večer. Severus Snape do sebe vlil obsah sklenice a druhou beze slova podal Potterovi, který ji překvapeně sevřel. Posadil se do křesla a hleděl do krbu, jako by v něm hledal odpověď.

Pak se znenadání přiznal: „Možná máte pravdu.“

„Cože?“ zmateně zamrkal Harry. Vážně slyšel dobře?

„Nenuťte mě to opakovat a posaďte se už.“

Nebelvír nevěřícně usedl vedle něj. Na okamžik se za sebe zastyděl, protože ten svůj výpad možná trochu přehnal. Nedokázal číst v myšlenkách staršího muže, ale dokázal si to přečíst z jeho tváře. Mrzelo ho to. I když by to nikdy nahlas neřekl, bylo to očividné.

„Já… Omlouvám se, pane. Nechtěl jsem takhle vyletět. Už dávno k vám necítím nenávist.“

Snape se na Harryho otočil, aby se ujistil, že ty oči nelžou. „Neomlouvejte se, Pottere. Bylo to oprávněné.“

„Ano, ale… Neřekl jsem to zrovna vybíravým způsobem a vážně jsem nechtěl křičet. Já jen, že je to pro mě teď všechno těžké.“

„Rozumím,“ poznamenal věcně, aniž by byl úsečný. Zvedl se z křesla a přešel do vedlejší místnosti. Jakmile se znovu vrátil, držel v ruce dva flakónky. Jeden měl zářivě fialový obsah a emulze v druhém byla karmínově rudá.

Podal je Harrymu. „Vezměte si to.“

„Co to je?“ hlas měl protkaný zvědavostí. Už dávno minuly časy, kdy by se ptal s nedůvěrou, protože věděl, že tomu muži může plně věřit, i když se léta tvářil jako nepřítel.

„Jeden je lektvar na uklidnění a druhý je svalový relaxant. Nemusím ani hádat, vidím, že jste celý rozlámaný. Nemluvě o vašem psychickém stavu, máte pod očima kruhy, je vidět, že jste ani nespal. A vsadím svůj učitelský post na to, že jste s tím nezašel za Poppy.“

„Já,“ na pár vteřin zauvažoval, co na to říct, ale nezmohl se na nic víc než pouhé, „děkuji.“

A vzápětí do sebe na kuráž vlil svoje pití.

Zatímco byl Snape na nohou, využil toho, aby došel pro karafu, ze které jim oběma opět dolil do sklenic.

„Chcete mě opít?“ konečně se Harry usmál. Dnes nejspíš poprvé. Vyprázdnil na dva hlty oba lektvary a odložil na malý stolek mezi křesly dva prázdné flakónky.

„Můj plán byl opít sebe, ale nerad piju sám.“

Byla to malá nevinná lež, protože každý věděl, že profesor lektvarů o společnost nikdy nestál, ale i tak ta prostá věta Harryho potěšila. Protože to znamenalo, že v tom posraným rozjímání nad životem není sám.

Nějakou chvíli oba dva mlčky upíjeli a v nečekaném souznění hleděli do plamenů v krbu. Harry se cítil uvolněně a konečně dokázal hodit za hlavu i pocit viny. Jestli za to mohla Snapeova společnost, alkohol, který ho zahříval na dně žaludku, nebo utrejchy mistra lektvarů, to netušil. Ale neměl v plánu se po tom ani pídit, protože teď a tady mu konečně po dlouhé době bylo dobře.

Nakonec ale ticho prolomil mladík se zvídavým dotazem. „Chybí vám?“

„Kdo?“

„Albus Brumbál.“

Severus se při vyslovení toho jména škodolibě zašklebil, ale nakonec přece jen přiznal: „Ano, někdy ano.“

Harry se na něj usmál napůl opile.

„Byl to zábavný společník a jediný člověk, kterému jsem důvěřoval, přestože to byl pěkný šarlatán, který uměl tahat za nitky. I když to vždy myslel dobře.“

Vlastně nerozuměl tomu, proč to vykládal zrovna Potterovi. Možná za to mohl již vypitý alkohol a možná se potřeboval za ta léta konečně někomu vypovídat. Něco mu našeptávalo, že ode dneška už bude všechno jinak.

„To máte pravdu. Přesto to byl obdivuhodný člověk. Měl jsem ho rád.“

Severus hodil všechnu hrdost za hlavu a přikývnul. „I já. Chodíval za mnou o víkendech a dávali jsme si společně čaj. Vyprávěl mi plno zábavných historek a já se mu čas od času svěřil. Uměl bez předsudků naslouchat a uměl člověku pomoci i v situacích, které se zdály neřešitelné. Nikdy se nestalo, že by mě v čemkoliv odmítl. A pak… Po tom všem… Prostě chtěl, abych ho zabil,“ zhluboka vzdychl a odvrátil obličej stranou, aby se přitom nemusel dívat Harrymu do tváře.

„Vím, že to nebyla vaše vina. Ale splnil jste jeho poslední přání. Vím, že vás měl taky rád. Nikdy nebyl konkrétní, ale pochopil jsem to z jeho chování. A vždycky se vás přede mnou zastával. Teď už vím proč. Uměl v lidech číst,“ sklopil zrak na dno skla.

„Důvěřoval vám. Celou tu dobu. A i když mi nikdy neřekl pravdu, snažil se, abych viděl proč. Přestože sám v minulosti nadělal spoustu chyb, nikdy neměl v úmyslu nikomu ublížit. Taky to byl jen člověk, který cítí a který není neomylný.“

„Takový dojem na člověka udělá Albus Brumbál, když vám dá šanci ho lépe poznat,“ zdvihl Snape sklenici ve významném gestu a Harry o ni cinkl tou svojí. „Na Albuse Brumbála. Na muže, který nás donutil dělat věci, které nám byly nepříjemné.“

Harry se tomu ironickému poznatku zasmál. Věděl, že to bylo proneseno s láskou. Alespoň s takovou, jakou dokázal ten netopýr cítit. A že teď už Harry moc dobře věděl, že dokázal.

„Vždy o vás mluvil s úctou a respektem. Byl jsem hlupák, že jsem nevěřil jeho důvodům. Neznal jsem je, ale znal jsem Albuse Brumbála a měl jsem vědět, že v tomhle se nemýlil,“ Harry cítil, jak ho whisky hřeje v žaludku, přičemž mu mysl pomalu obestírala mlha. Cítil, jak se jeho rty otvírají samy, když se začal Snapeovi omlouvat.
„Je mi to líto, pane. Všechno. Strašně bych chtěl, abychom začali znovu a s čistým štítem. Je tolik věcí, za které bych se vám měl omluvit.“

Černovlasý muž si ho prozíravě prohlížel, jako by na něm hledal něco, co by mu mohl vytknout. Nejspíš síla zvyku.

„Změnil jste se, Pottere. Dospěl jste.“

„Válka všechny přinutila, aby dospěli.“

Schoval se za svou sklenicí, když sotva zřetelně opáčil, „Také vám dlužím nejednu omluvu. Vedl jste si skvěle. Byl by na vás pyšný.“

„Na nás oba, pane. Zejména teď, když jsme zakopali válečnou sekeru.“