4. kapitola

Severuse na okamžik zaskočilo, když se v něm vzedmula vlna obdivu. Ten pocit se mu zdál tolik nepatřičný, zejména proto, že mířil k nesprávnému člověku. Neměl důvod Pottera obdivovat. Každý si prošel vlastním peklem a to, že byl Vyvolený, z něj nedělalo výjimku, aby nad ním vůbec uznale přemýšlel. Ačkoliv na jednu stranu věděl, že Potterův osud nebyl zrovna vytesaný do kamene. Že si prošel křivolakými stezkami, ztratil víc, než získal. Dlouhá léta a v podstatě už od dětství nesl břímě, za které nemohl. Stalo se jeho osudem v době, kdy měl sotva rozum.

V mnoha ohledech si byli ti dva podobní víc, než by se mu zamlouvalo. Ne přímo v tradičním smyslu, ale pojily je k sobě zkušenosti, které by nikdo další nepochopil.

Z trpkých myšlenek ho vytrhnul slabý vzlyk. A jakmile se ohlédl po svém hostovi, semknul pevně rty v nesouhlasné grimase. Nesnášel fňukání. Byl to projev slabosti a nedisciplíny.

„Pottere, uklidněte se!“

„Ty lektvary,“ popadal mladík dech mezi škytáním, „asi nezabírají.“

Severus nikdy neuměl žal jiných snášet dobře. Zejména pokud ho lidé projevovali stejně jako teď Potter. Neuměl s takovým chováním zacházet, a ačkoliv vydedukoval, že se od něj očekával nejspíš nějaký soucit a pochopení, měl problém nepovažovat takový výpad za vysoce nevhodný. Zejména před jinými to byla ubohost a nepatřičná známka přehnané citlivosti.
Aby byl upřímný, podobné hysterické scény ho zkrátka děsily. On neutěšoval lidi. Vůbec netušil, co se v takových chvílích dělá.

Proto to nebylo jiné, když se před ním během pouhé chvíle Potter sesypal. Poslouchat jeho vzlyky a steny bylo nad jeho trpělivost a sledovat, jak se mu po tvářích koulejí slzy jako hrachy, v něm skoro vyvolávalo nevolnost. A paniku.

Do jaké šlamastyky se to prosalazara jenom dostal? Copak bylo jeho údělem starat se o Pottera až do konce jeho života? Nevěděl, jak se uklidňují trpící hrdinové války. Co mu měl říct, že to bude lepší? Že čas rány zahojí? Byly to jen stereotypní fráze. A Severus jim nikdy nevěřil, protože s tím, jak se rány hojily, měl vlastní nepříjemné zkušenosti.

Kdyby tady byl Brumbál, věděl by, co má dělat. Albus by si poradil. Vzpomínky na Albuse Brumbála vyvolaly zase tu známou prázdnotu v srdečním svalu. Stesk, vztek, zmařené naděje, osamělost.

Udělal to první, co ho napadlo. Dolil tomu klukovi dalších pár palců alkoholu a přinutil ho to vypít. Když bude opilý, možná brzo odpadne a on nebude nucený snášet tyhle plačky.

„To.“ Škyt. „Taky nepomáhá.“ Škyt. „Pane.“ Škyt.

Složil se mu tam. Potter měl tu drzost mu takhle narušit už tak mizerný večer. A tak to vypadalo nadějně. Nevěděl, jestli je víc naštvaný, nebo víc bezmocný. Obě emoce se v něm praly a bojovaly o převahu. Co měl asi tak s tím klukem udělat? Nejraději by mu ukázal, že mohlo všechno dopadnout daleko hůř. Že tím svět neskončil. Pořád byl naživu, mladý a plný energie, měl před sebou tolik cesty. Neměl právo se cítit stejně špatně jako Severus. Neměl právo se před ním rozložit na malé roztříštěné kousíčky a vylívat si mu tady bolavé srdíčko, když Severus svůj žal držel na uzdě.

Celý ten rozhovor si začal sám a profesor lektvarů si byl naprosto jistý, že to způsobilo jeho kolaps.  Byl Potter snad sebemrskač? Byl tak sebedestruktivní, že ho volil záměrně, aby se tím trestal?

Nechápal smysl Potterova jednání. Ale on sám se už dávno dokázal obrnit proti takovým nevítaným pocitům. Byly to dlouhé roky, co naposledy propadl zármutku.

„No tak, Pottere,“ dotkl se prsty jeho ramene a dalo mu to dost práce, než se k tomu vůbec přemluvil.

Ani neměl představu, co vlastně řekne. Potřeboval Pottera přivést na jiné myšlenky. Dát mu důvod postavit se zase na nohy. Ale co by v tuhle chvíli vůbec mohlo způsobit takový zvrat?

Místo toho, aby ten dotek zapůsobil konejšivě, začal Harry vzlykat ještě víc, až to skoro působilo, že se dusí. Znovu si sundal brýle a promnul si zarudlá víčka. Nakonec složil hlavu do dlaní, snad jako by se za svoje chování styděl. Měl rozhodně proč. Schoulil se na křesle do klubíčka a to Severuse ještě víc popudilo.

Cítil se vedle toho kluka nepříjemně a frustrovaně. Rozhořčení mu kolovalo žilami, protože neměl sebemenší potřebu si tady nechávat Pottera v takovém stavu. Vůbec neměl chuť se na něj ani dívat, nesnášel to. Ten pocit. Vyvolávalo to v něm vinu. Slitování, nevítané pochopení a vůbec emoce, které si vždy odpíral.

Sevřel zuby tak pevně, až mu zaskřípaly v uších stoličky. Musel jednat a rozhodl se vskutku neortodoxním způsobem. Vtíravá a podrážděním napěchovaná myšlenka se mu vkradla do mysli jako vítaný host. Bylo to špatné, zvrhlé, nekompromisní a bylo to zakázané. Přesto mu to zvráceným způsobem přišlo v tuto chvíli jako jediná možnost.

Koneckonců býval smrtijed. A ti měli vždy kruté metody. Ani Albus Brumbál se neštítil zašpinit si ruce, pokud to přineslo vyšší dobro. Bude se Potterovi hnusit. Bude ho chtít zabít. A možná, že nakonec Severus skončí v Azkabanu, kam stejně podle vlastního přesvědčení patřil, ale syn Lily Evansové snad posléze najde nový smysl života. I kdyby ho k tomu měla dovést sžíravá nenávist ke starému profesorovi, kterému už nebylo pomoci.

Nenávist totiž byla dost silná a vášnivá emoce na to, aby dokázala jeden život změnit a nasměrovat.

Jen úder srdce poté popadl Pottera do náruče. Neměl s tím větší problémy, protože ten kluk byl vždycky dost hubený. Přenesl ho do vedlejšího pokoje, kde byla jeho ložnice, a bezcitně s ním mrsknul na postel. Než se Potter stačil vzpamatovat, zalehl ho Severus svým tělem tak, aby se nemohl bránit, a začal z něj strhávat svršky.

„Co-co to děláte?“ vykřikl zděšeně Harry ve snaze se vymanit, ale nebylo mu to dopřáno.

„To, co jsem chtěl vždycky udělat,“ zavrčel zlomyslně Snape. Skoro svým slovům sám věřil.

„Cože? Ne, pusťte… Pusťte mě!“ začal panikařit mladík. Nepříčetně sebou mlátil do všech stran.

Starší muž se hrdelně zasmál. „To rozhodně nemám v plánu. Teď, když tě mám tam, kde jsem tě vždycky chtěl mít, chlapečku. Tahle jedinečná příležitost už se nebude opakovat.“

„Ne, prosím! Pane, to přece nemůžete!“

„Nemůžu? Právě naopak. Už tady není nikdo, kdo by mě zastavil. Právě teď už konečně můžu. Ani nevíš, jak dlouho jsem na tuhle chvíli čekal. Už nejsi můj student. Už mě nemusí zajímat následky.“

„Ne, ne…“ prosil dál Harry, oči měl zalité slzami. Nicméně tentokrát z jiného důvodu. Ale bylo mu to platné asi jako mrtvému zimník.

Všechny síly, které mladík vynaložil na obranu, se po několika minutách zbytečné snahy vytratily do ztracena. Přikovaný zády k matraci nedosáhl ani na hůlku. Uvnitř ho hřál alkohol a ovinul se kolem jeho smyslů, přesto se zdála být jeho mysl zároveň i střízlivá. Byl tak moc ze všeho unavený a vyčerpaný, že ztrácel i ochotu se bránit. I podnapilý a bez sil cítil, jak začaly působit lektvary, které pozřel. Netečný k tomu, co se kolem děje, se nadobro vzdal. Cítil se dost mizerně i bez toho.

Ležel nehnutě jako hadrový panák, zatímco druhý muž stihl využít situace a oba dva zbavit oblečení. Vůbec si nevzpomínal, kdy se to stalo a jak se to vlastně mohlo tak rychle odehrát. Všechno to bylo matné a mlhavé. Zvuky přicházely jakoby z dálky a jeho vlastní vědomí už se nezvládalo ani pořádně soustředit.

Jediné, co pak už jen cítil, bylo, jak do něj něco kluzkého prudce proniká. Navzdory přípravě se nekonaly žádné jemnosti. Matně vnímal, jak se k jeho uším opatrně přikrádají tlumené vzdechy. Jak někdo hýbe s jeho tělem. Palčivá bolest se objevovala i na místech, kde by to nikdy nečekal. A posledním přáním bylo namístě umřít.

Vzrušující vlna se dostavila v moment, kdy se teplá ruka dotkla jeho klína. Zvedl se mu z toho žaludek a bylo mu jedno, jestli ho to donutí zvracet. Znechutila ho samotná skutečnost, že jeho tělo v takové situaci reaguje naprosto neadekvátně. Odporně.

Zhnusený sám sebou se snažil nevnímat, že zatímco z jedné strany přicházela bezmezná bolest, tak z druhé rozkoš, kterou opovrhoval. Vnímal sám sebe jako by nebyl ve svém těle. Nechtělo se mu spolupracovat, odmítal se tomu poddat. Ale jeho tělo ho zrazovalo na plné čáře. A jakmile se dostavil orgasmus, měl co dělat, aby nevyvrátil veškerý obsah žaludku.

Ve stejnou chvíli jeho útroby naplnilo něco horkého a nezvaného. V ten okamžik si v duchu přísahal, že bude Severuse Snapea nenávidět do konce života.

Na závěr, když se těžké zpocené tělo svalilo na to jeho, už to nezvládl a omdlel.

°°°

Odjel. Nemohl v Británii zůstat. Bylo v ní moc vzpomínek na minulost. Moc bolesti a zklamání. A nic už ho tam nedrželo. Po poslední zkušenosti se rozhodl, že už se nikdy nevrátí. A rozhodně už nikdy v životě nechtěl vidět toho umaštěného parchanta. Měl ho udat ministerstvu, ale ani na to už mu nezbyly síly. Chtěl zkrátka vypadnout a už nic neřešit. Zapomenout.

Odvezl si s sebou vzpomínku na nejhorší noc v životě. Na znásilnění. A i když to nebyla jeho vina, cítil se teď špinavý a zneužitý. A neměl chuť dál žít, ale něco z té události ho zároveň donutilo se konečně dostatečně vzpamatovat. Jakýsi vzdor, protože odmítal prohrát kvůli toho mizery.

Ne. On přece nikdy nebyl tak slabý, aby dal Snapeovi důvod k ponížení. Ten pocit vítězství nedostane zadarmo.

Nikdy, už nikdy nebude tak slabý a nedovolí, aby se ho jenom dotknul. Stará nenávist se navrátila s mnohem větší vervou. S mnohem silnějším nasazením. Byl tak naivní, když si myslel, že toho muže může respektovat. Že mu vůbec věřil. Jak jen špatně ho odhadnul. Bolest, kterou cítil, se totiž usadila i v nitru. Nikdy v životě nebyl tak moc zklamaný. I ze sebe. Jaký blbec byl.

Australský vzduch byl pro něj příjemnou změnou. Vždycky toužil navštívit protinožce. A teď měl koneckonců příležitost. A Canberra se zdála pro nový začátek jako výborná možnost.

Zezačátku bylo těžké si zřídit nový život a jeho zdraví mu to rozhodně neulehčovalo. Dlouho byl malátný a slabý. Válka si vybrala velkou daň. Neustále na něj doléhala minulost a to muselo jednou pro vždy skončit. Byla potřeba odsunout všechny křivdy a zrady na vedlejší kolej, protože našel konečně důvod znovu žít.

Ironií osudu bylo, že mu ho dal právě ten muž, ke kterému cítil tu nejhlubší zášť.