Status Quo: 3. kapitola

OMEGAVERSE

Harry pohlédl na noční stolek, kde odhadoval, že by mohla ležet hůlka, jako to dělával on sám. Ale na stolku neleželo nic, až na pár obyčejných kapesníků uvězněných v kartonové krabičce.

Převržená lampa na zemi už mu vůbec nedělala starosti.

Zamračil se a obhlídnul celou místnost, někde tady musela nějaká hůlka být, tohle tělo přece taky vlastnilo hůlku, nebo ne? Tahle jeho alternace z jiného světa nebo kde to vlastně byl. Pokud tenhle Harry Potter nebyl moták nebo mudla, což byla popravdě dost děsivá myšlenka. Ale něco mu našeptávalo, že kdyby byl, nejspíš by se těžko znal s Malfoyem a už vůbec by se jeho tělo nechovalo tak podivně.

Na žádném z povrchů ji nenašel, stejně tak ani mezi šuplíky, kde ho víc zarazily předměty, nad kterými nechtěl ani za mák přemýšlet. Monstrózní fialová gumová hračka s vroubky ve tvaru penisu mu evokovala až příliš mnoho představ, o které vůbec nestál. Před očima se mu zjevil znechucený výraz strýčka Vernona, který mu nadává do úchylů, a pak šuplík rychle zavřel jako by se o něj spálil.

A pevně doufal, že tohle strkal do zadku Malfoy sám sobě a ne jemu.

Padl na kolena a zkusil poslední možnost. Ležela tam. Skutálená pod postelí, nedaleko od kraje. Zřejmě se sama při tom jejich fyzicky nepochopitelném řádění nezvládla na ně dívat.

Natáhl ruku, aby si ji podal, a když měl konečně možnost prohlédnout si ji zblízka, nepoznával ji, protože nebyla totožná s tou jeho, ale podle vibrací a toho, jak na něj působila, mu zcela určitě patřila. Neměl sebemenší ponětí, odkud se ta informace vzala, ale stačilo přejet po povrchu a věděl, že uvnitř jedenáctipalcového třešňového dřeva se skrývá jádro z dračí blány.

Pocítil neobyčejnou moc, když ji pevně stiskl. Neméně podobnou té, kterou jako jedenáctiletý zažil u Ollivandera, když se mu jeho vlastní hůlka samotnou energií vryla do žil. Ale tohle bylo trochu jiné, jako by skryté a čekající na ten správný povel. Hůlka jako by se třásla, až bude použita, jako by nebyla na užívání příliš zvyklá.

Harry zatřepal hlavou, až příliš se nechal unést, ale něco na celé té věci ho něčím frustrovalo a iritovalo.

Zvolal magickou inkantací ke své zraněné dlani.

S těmi pár lékouzelnickými triky, co ovládal obstojně na základní úrovni díky výcviku ministerstva, si ji zvládl během pár vteřin zahojit. A aby náhodou ten snob Malfoyská neřekl, ledabylým reparo spravil i zrcadlo v koupelně a lampu na zemi.

A zase se dostavil ten pocit nevyužité moci. Ta hůlka snad jako by k němu promlouvala, nabádala ho, aby ji využil lépe a víc, aby mu byla k užitku. Vlastně mu přišlo, že jeho kouzla jsou rychlejší a efektivnější, než byl obyčejně zvyklý. Ne, že by v tom byl až takový rozdíl, ale jeho magie se mu najednou zdála komplexnější a sofistikovanější. Bylo to vůbec možné?

 Přejel prsty po zrcadle, které bylo zase dokonale hladké jako předtím. Věnoval mu poslední pohled s tím veskrze cizím obličejem a zhluboka vydechl. Bylo načase čelit tomu marastu, co se kolem něj točil. I když nebyl pořád schopný poradit si s myšlenkou, že je v jiné realitě.

Bylo to tak, nebo ne? Nenamlouval si to.

Možná to jen způsobily ty zatracené kletby na ministerstvu, vždyť podobné nehody se stávají. Hlavně na odboru záhad. Třeba se pokazila nějaká časová linka? Pokřivila skutečnost? Třeba za to prostě může jen nějaký druh magie, co zase pomine. Magie, po které na něj ze zrcadla bude znovu hledět pravý Harry Potter.

U Merlinových vousů, doufal, že to tak je.

Možná, že bude zkrátka muset ještě pár dní trpět tenhle diskomfort, a pak to kouzlo pomine a Harry Potter bude zase normálním Harrym Potterem s penisem a tím vším na místech, kde se to má nacházet a kde to ti správní lidé ocení.

Když scházel po schodech dolů, byť netušil, kam vedou, jednoduše se řídil smyslem, že dolů je zkrátka ten správný směr, tak zaslechl dva hlasy. Ten Dracův poznal hned, na to se mu ten otravný pitomec vryl do paměti až příliš, ale ten druhý hlas nebyl schopný úplně zařadit, třebaže mu přišel povědomý a určitě ho už někde slyšel.

Ale ani to mu nezabránilo, aby mezi diskutující kouzelníky vpadl celý rozlícený a ignoroval nějaké společenské faux pas.

"Malfoyi, ty šmejde, co sis to zatraceně včera…“ nedořekl, co měl na jazyku, protože než to stihl doříct v momentě, kdy míjel poslední schod a konečně mu došlo, komu patřil ten druhý hlas, zarazil se doslova v pohybu. Na obličeji se mu objevil úšklebek, dílem škodolibý, dílem naštvaný.

Dva ocelově šedé pohledy na něm v mžiku oka spočinuly jako na špíně, která jim zničila lem hábitu.

Lucius Malfoy vypadal, jako by právě spolknul hodně dlouhé pravítko, jak vztyčil pohoršeně bradu. Zkřivil rty, a zatímco sledoval Harryho, jak si dovolil udělat poslední krok, Draco zhluboka vydechl. Tvářil všelijak, jeho výrazy se vystřídaly jako tóny té nejdivočejší symfonie, nakonec se jeho tvář stala nejvěrnějším obrazem zmatení skloubeného s děsem.

Tíživé ticho jako první prolomil Harry, „Pardon, pánové, zřejmě jsem vyrušil nějakou smrtijedskou seanci, tak já zas abych šel do p..." prdele, to slovo se přímo nabízelo, ale neřekl ho nahlas a plácl to první, co ho napadlo, než se chystal vzít nohy na ramena, "postele."

Rozum věděl, že by byl v nevýhodě. Hlavně s hůlkou, které ještě plně nerozuměl. Jednou nohou couvnul vzad před pohrdavým pohledem staršího smrtijeda.

Lucius otevřel rty v němém výrazu plném rozčílení, „Draco, měl by sis co nejdříve zkrotit svoji Omegu! Chová se nepatřičně."

Draco, který působil, že je stále neschopný slova, zíral na Harryho, jehož postoj na okamžik působil skoro až vyzývavě a zároveň v jeho očích zahlédl snad záblesk pobavení.

„Ome-co? To je fuk. Ať už je to nadávka na cokoliv, nemůže mě to urazit, pane Malfoyi. Ale vidím, že vás konečně pustili z Azkabanu?" pronesl zahořkle Harry a jeho couvání ustalo.

„Tohle si vyprošuji. Pevně věřím, že zařídíš, Draco, aby byl potrestaný, tohle si nesmí dovolovat,“ Malfoy starší pohodil vlasy, když sebou cuknul a zlostně se zahleděl na svého syna. „Jako Alfa by sis měl sjednat pořádek," věnoval mu ještě významný planoucí pohled, který jako by něco konkrétního napovídal a Draco polknul a krátce mlčky přikývnul.

Chvíli na to se Lucius Malfoy k oběma otočil zády, a s hlasitým klepáním hole o podlahu vyšel ke krbu, u kterého chvíli čekal.

Draco se otočil na pohoršeného a stejně zmateného Harryho, který náhle ztratil slova: "Harry, běž do ložnice, doprovodím otce a hned za tebou přijdu," jeho hlas zněl chladně, ale bylo v něm cítit, že byl zvyklý s ním podobně mluvit, i přes jistou blízkost, kterou Nebelvír nechápal. Celou tuhle situaci nechápal.

Černovlasému mladíkovi se na pár nestřežených vteřin téměř podlomila kolena, když ucítil příval podivných emocí podbarvených vůní. Štiplavou a ostrou, nebezpečnou, ale lákavou. A v mozku jako by se mu něco obrátilo naruby. Aniž by protestoval, a že sám chtěl, jeho tělo v naprostém rozporu s myslí udělalo něco jiného. Otočil se a odešel přesně tam, kam ho mladý Malfoy poslal.

V hlavě se mu rojil hotový úl otázek. Co to zasraně je Omega a Alfa?! A proč je tak šťastný z toho, že Malfoyovi splnil přání? Kdepak přání, ale rozkaz.

Co se to s ním zatraceně dělo?

«…αβΩ… »

V ložnici přecházel ze strany na stranu, podivný opar obalující jeho nervovou soustavu pomalu vyprchával. Kolem něj vířila negativní energie, hůlka v jeho ruce soucítila s ním. Ve snaze uniknout vlastním pocitům a houstnoucích obav se zakousl do spodního rtu. Tohle nemohlo být skutečné, tohle se nemohlo dít.

Proč tady vůbec ještě čekal a dávno neodešel? Proč se vrátil? Proč poslechl nějakého zamindrákovaného Malfoye, co rád všem poroučí? Na co vlastně čeká? Chtěl by vysvětlení, ale nebyl si jistý, jestli zrovna od toho zákeřného Zmijozela.

Než si to znovu stihl rozmyslet, popadl plášť, který ležel přeložený před opěradlo křesla, aniž by vůbec zjišťoval, jestli mu patří, a rozrazil dveře s jasným přesvědčením o odchodu. Znovu zdolal tu stejnou trasu po schodech jako předtím a dříve než stihl dojít k hlavním dveřím nebo krbu, aby se z tohohle podivného panoptika dostal, tak se mu nečekaně v zorném poli objevil samotný dědic Malfoyovského impéria. Tvářil se nepříčetně, tvář samotnou měl zamrzlou kdesi v momentě největšího hněvu a ponížení.

Nebelvírský chytač si byl jistý, že ho čeká další nemilá šarvátka – v tom lepším případě - a toužil se jí vyhnout, ale bylo pozdě.  Draco mu zcela zastoupil cestu a možnost jakéhokoliv úniku byla doslova nulová. Zatracený Malfoy, odkdy byl tak vysoký a ramenatý?

Od té doby, co ty jsi asi o hlavu větší než Dobby, proletělo mu sebetrýznivě a cynicky hlavou.

Stáli proti sobě a přeměřovali se, Harry byl vážně skoro o hlavu menší a nemluvě o tom, že o polovinu lehčí a hubenější. Tenhle nepoměr v něm vyvolal pocit jakési méněcennosti, ale taky rozhořčení. To prostě nebylo fér!

Zůstala mu pouze magie. Ale nebyl dostatečně rychlý na to, aby stačil zapřemýšlet nad vhodnou kletbou, která by ho z téhle šlamastyky dostala.

Blonďák zcela netypicky překřížil dlaně na hrudníku a vyklenul obočí do čela se slovy: "Co to mělo znamenat?"

„Co přesně myslíš, Malfoyi?!"

Ve stejný okamžik si Draco všiml pláště a šedivé duhovky si ho přeměřily od hlavy až k patě. Hlas se mu prohloubil, když se s podtónem dominance zeptal, „Ty někam jdeš?"

„Domů, co bych tady asi dělal?" zasmál se bujaře k Dracově dalšímu překvapení a nepochopení Harry, který byl teď ozbrojený pouze schopností nechat vzduchem poletovat ostrá slova, když už ne ostré kletby.

"Cože si to řekl?" kdyby mohl Harry soudit, hádal by, že Draco tvář ještě o odstín zbledla, když to vyslovil.

„Slyšels mě, Malfoyi a teď mi uhni z cesty. O tom, co se stalo včera, si ještě promluvíme, ale teď na tebe nemám náladu!"

I Potterův hlas ve vteřině změnil tón, čišel z něj vztek a křivda a ten tón, aniž by si to uvědomoval, byl doprovázený hromadou jiných emocí, které se promítaly až do kůže sžíravých pocitů a vůní, až se plavovlasý Zmijozel otřepal a zornice se mu rozšířily.

„Co se ti to proboha stalo, Harry? A proč mi pořád říkáš Malfoyi?" když pochopil, že něco zřejmě nebylo v pořádku, jeho přístup se zjemnil, nicméně i dál se cítil naprosto zmateně a všechny ty feromony ve vzduchu, které k němu Harry vysílal, ho pohlcovaly do takové míry, že měl pocit, že se brzy udusí.

Černovlasý mladík otevřel rty dokořán a hleděl na Draca doslova tupým výrazem. Vypadalo to, že zmatený nebyl jen Malfoy. V hlavě mu poletovaly palčivé otázky, na které chtěl i nechtěl znát odpovědi. Přes to všechno ale hrál prim v jeho rozčarování ten neskutečný vztek, pocit strachu a frustrace. Iritující přiznání, že byl nejspíš součástí něčeho, co se doslova posralo. Ta tsunami vzteku, zlosti a neschopnosti se s tím smířit, se přes něj valila v opakovaných vlnách. A nevěděl, jestli z toho vinit sebe, nebo toho idiota Malfoye.

„A od kdy ty mi říkáš Harry?!"

„Jak odkdy? Od té doby, co jsme spolu ve svazku!?"

Harry se začal nekontrolovatelně smát, tohle mu ještě scházelo. Malfoy s pošahaným smyslem pro humor, "Cože to jsme? Nech si zajít chuť, Malfoyi!"

„Co se stalo? Zdáš se být jako vyměněný! To byl ten poslední oestrus tak zlý?"

„Oes-žeco? Merline, ty to vidíš, co je to za famílii, co používá tak nenormální výrazy, furt nějaký omegy, alfy a teď ještě nějaký strusy. Co to je, to je nějaká mořská potvora, co si Malfoyové snobsky dávají jako předkrm?“

„Já ti vůbec nerozumím, Harry. Řekneš mi, u Salazara, co se ti stalo? Proč se chováš tak… Jinak?!“

 „Tak já ti povím, co se stalo. Já nejsem zatracená buzna, Malfoyi, to se stalo. Nevím, na co si tu hraješ, ale to, co se stalo, byl prostě omyl a už se to nebude opakovat, jasné?!“

Chvíli bylo takové ticho, že i špendlík, který by se odrazil od podlahy, by mohl někoho vylekat. Dva pohledy spolu vedly bitvu. Ten zelený plný čirého pobouření vyzýval ten sivý, který se v celém dialogu naprosto ztrácel.

Draca doslova opouštěl původní hněv a na otcova slova týkající se potrestání jeho omegy si ani nevzpomněl.

V momentě, kdy to Harry vůbec nečekal, se Zmijozelův výraz proměnil do něčeho lítostivého a zklamaného, nebylo to jen očima, ale celá mimika jeho obličeje jako by potemněla.

„Tobě se to nelíbilo?“ ten hlas zněl tak zklamaně a dotčeně, že se Harrymu skoro zastavilo srdce překvapením a podivným porozuměním, které netušil, odkud se vzalo.

Nikdy by si ani nepředstavil, že by takový tón u Draca Malfoye mohl kdykoliv zaznamenat, natož aby mohl uvěřit tomu, že to jmenovaný vůbec doopravdy cítil a nebyla to jen přetvářka plná spletitých skrytých záměrů, ze kterých vždy vzešel nějaký podraz.

Ale on to cítil a Harry to cítil s ním. Po kůži mu přeběhl mráz a žaludek udělal podivný kotrmelec. Cítil tu emoci tak silně, jako by byla jeho vlastní. Omotávala se kolem jeho těla jako had škrtič s cílem vysát z něj poslední výdech.

První jeho vlastní myšlenka ho doslova vyslala, aby přikročil k druhému mladíkovi a ukonejšil ho. Objal ho, pohladil ve vlasech, líbnul na čelo a přičichl si k jeho krku, zatímco by se mu utápěl v náruči. Proč, sakra proč? Tomu vůbec nerozuměl, ale jakýsi instinkt mu neustále našeptával a podsouval podobné nápady.

A Harry to skoro i udělal, než si pročistil hrdlo, když odpověděl, „Jistěže se mi to nelíbilo. Teda jo, ne, já nevím, bylo to divný a bylo to… Teplý. To je ono. Malfoyi, teplý to bylo. Jo. A já jsem zasnoubenej s Ginny a ty to zatraceně víš, prostě tohle byl nějakej omyl a tohle celý je divný… A teplý," zopakoval pro jistotu ještě jednou, snad aby si to sám namlouval, nebo aby bylo zkrátka jasné, že nejhorší na tom bylo, že je to teplý. Vůbec ne fakt, že se mu to líbilo až moc a nepřiznal by se ani na smrtelné posteli.

„O čem to zatraceně u všech Zmijozelů žvaníš, Harry! Jak můžeš být zasnoubený s někým jiným, když jsme svoji už šest let! Nějaká alfa ti nadbíhá? Zabiju ji!" rozlítil se najednou Draco a tatam byla lítost a pocit zklamání. Skoro z něj bylo cítit, jak se hodlá každou sekundou vydat vyvraždit celou rodinu Weasleyových.

Harry zůstal stát zkoprnělý na místě, doslova se uprostřed pohybu rukou zasekl. Zase to slovo. Alfa. U všech ďasů, ve kterém pokřiveném vesmíru by se oženil s Malfoyem?! Tady opravdu do prdele nebylo něco v pořádku.

„Zopakuj to!“

„Co mám opakovat,“ zazněl naštvaný hlas, tentokrát se vzduch okolo nich zdál být přesycený napětím a výzvou. „Že zabiju tu tvoji alfu? Mám na to nárok, ani zákon mě nemůže odsoudit za obranu vlastního majetku.“

„Cos to do prdele řekl? Fakt si právě řekl, že jsem tvůj majetek? To si snad děláš srandu, Malfoyi!“

„Vážně, Harry, co ti to přelítlo přes nos! Chováš se jako kopáč! To se mi vážně nelíbí. A sám víš, že podle kouzelnických zákonů seš můj majetek. Seš moje Omega a jako taková patříš své Alfě. Mně.“

Harrymu se udělaly mžitky před očima a měl pocit, že každou chvíli zkolabuje.

„Po-třebuju si sednout, vážně si potřebuju sednout, dát panáka a vyspat se z toho. Tohle musí být nějakej zlej sen, tohle se totiž normálně neděje.“

Chvíli měl pocit, že opravdu zešílí. Něco mu říkalo, že to, co mu tvrdil Malfoy, je pravda. Vlastně za to mohl ten podivný instinkt, který se chtěl s druhým mladíkem pořád muchlovat.

Stejně tak něco uvnitř, něco jako ztracené nebo potlačené vzpomínky, mu našeptávaly, že se tohle opravdu dělo a děje. Byla to všechno pravda. Cítil to.

On byl majetek Draca Malfoye.

Nějaký asi manžel nebo svázaný partner nebo cokoliv, co to Draco Malfoy naznačoval, ale vlastně míň, než to a zároveň i to. On byl podělaný a nahraditelný majetek. Měl vlastně nějaká vlastní práva? Nebo musí bojovat o přízeň svého manžela s komodou v ložnici? Možná s vidličkou u talíře? Nebo by se na povolení měl ptát koberce v předsíni?

Štípl se do ruky, ale všechno kolem něj bylo pořád takové jako před pár údery srdce. Pokud existovalo nějaké jeho osobní peklo, tak se v něm právě nacházel.

S pomocí Draca se dopotácel do přijímacího salónku, kde ho kupodivu blonďák pečujícím způsobem usadil a nalil mu do sklenice dva palce whisky.

Když mu podával sklenici, působil, že všechen hněv nahradila starost. Zase ty podivné vůně a emoce. Díky nim Harry poznal, že ať už byla situace jakákoliv, ten kluk, chlap, partner, co nad ním stál, měl o něj opravdový strach a jeho péče byla přirozená a intuitivní.

Pak zazněla z jeho úst tichá slova, „Ty přece alkohol nikdy nepiješ, nemáš ho rád.“

Harry Potter vzhlédl očima a s vážným výrazem k němu opáčil, „Musíme si zcela vážně promluvit.“