2. Dvě věci

 

 

Když se Harry ráno vzbudil, byl dezorientovaný.

Všude kolem bylo bílé oslnivé světlo. Cítil se celý dolámaný a jeho oči jen těžko vnímaly naráz tolik světla, takže si vůbec nepovšiml, že v jeho blízkosti stojí několik postav.

Jediné, na co si vzpomínal, když zapátral v paměti, bylo, že byl naposledy na Odboru záhad, a pak jen, že se hlavou udeřil o stěnu. Poslední vzpomínka mu naznačovala, že nakonec omdlel. Jak ponižující pro bystrozora!

Někde tam vzadu v mysli si ještě vzpomínal, že slyšel nějaké kroky, čí však byly, to už netušil, ale věděl, že ten někdo mu zřejmě zachránil život. A když nad tím tak přemýšlel, došlo mu, co to bílé oslnivé světlo asi znamená. Když už ne samotnou záchranu, tak asi jen samotný konec.

Zprvu jen lehce rozevřel víčka, nakonec se poddal nutkání otevřít oči dokořán.

 

Tolik známé a sterilní prostředí, kterým v průběhu let v Bradavicích procházel aspoň dvakrát, třikrát ročně, ať už se jednalo o nachlazení nebo dorůstání kostí v celé paži, noze nebo jiné části těla, která se jakkoliv dala zlomit.

Bílý strop, bílé zdi, bílé povlečení, dokonce i postelové konstrukce byly natřeny na bílo a na obrazech, v nichž se pohybovali kouzelníci, byly jen postavy v bílém. Koho by to jen zmátlo, že?

Otočil hlavou a všiml si, že u jeho postele dřímá chomáč hustých vlnitých hnědých vlasů. Usmál se. Ten chomáč poznával, vždycky u jeho postele věrně dřímal.

Hermiona.

Zalilo ho vnitřní teplo. Měla o něj takový strach, že určitě u něj probděla celou noc, přesně tak, jako by to stará dobrá Hermiona udělala. Zkoumavě se ohlédl za ni a všiml si zrzka sedícího v křesle, který měl ústa dokořán, zatímco hlavou klimbal do stěny za ním a bez jakéhokoliv studu zkrátka chrápal.
 

Odfrknul si, poměrně hlasitě, čímž oba dva své kamarády v podstatě vzbudil, i když každý z nich se u toho zatvářil jinak.

 

„Harry,“ špitla Hermiona, protáhla se a přidřepla si k posteli, „tak ses vzbudil,“ usmála se na něj. Bylo na ní vidět, že ho ráda vidí a vzhledem k jejímu výrazu to i vypadalo, že ho ráda vidí v pořádku. Nebo ne?
„Co se stalo? Kdy… Jak. Uhm. Nebo kde? Teda jak? Asi? Jsem zmatený, Hermiono. Kdo mě našel?“ otázky se z něj valily jako proud vody. Sledoval svou kamarádku tiše, hlas měl nakřáplý a podivně tichý, ale nikdo mu na otázku neodpověděl, místo toho se přidal Ron.

„Jsem rád, že seš vzhůru, kámo, měli jsme strach, že po tom všem se z tebe… Nebo že bys…“

„Ronalde Weasley! Ty jsi citlivý jako pařez!“ okřikla Rona jeho přítelkyně a zlobně si ho prohlédla, Harrymu v její tváři neunikl mírně zděšený pohled. Zamračil se. Znal Hermionu, takto jednala jedině, než…

„Co je? Co se…“ pohlédl s obavami na oba dva a když zaznamenal jejich utrápené výrazy, zadrhnul se v polovině věty, neboť jeho vlastní hlas mu zněl nějak cize. Zvláštně, nereálně, nedokázal přijít na to, co je na něm špatně.

„Víš, Harry…“ začala Hermiona jemně, nakonec se zamračila, obočí se jí zase prohloubilo k očním jamkám a skoro až působilo zlověstně, „vlastně nechápu, proč si tam musel chodit,“ poznamenala prve s jasnou výčitkou v samotném hlase. „Slíbils nám, mně a Ginny, že se tomu místu budeš vyhýbat!“

Chvíli na něj koukala, to zlověstné obočí jako by mu samo o sobě říkalo, že všechny zklamal. Neměl rád její zlověstné obočí!

 

Ale Harrymu tak hned bylo jasné, kam tím jeho kamarádka míří. Odbor záhad, slíbil jí to. Slíbil, že to teď nechá být. Jí a Ginny. Kajícně se zachumlal do peřiny a jakoby pocítil neuvěřitelný – a hlavně nečekaný - tlak na hrudi. Vytáhnul zpoza peřiny dlaň a dotknul se svého hrudníku, prsty chvíli nechápavě zkoumal místa, která ho tolik sužovala, načež v pochopení vytřeštil oči a podíval se na své přátele.

 

„Ne!“ vydal ze sebe jen přidušeně. Prohlížel si své nové proporce a srdce mu u toho divoce tlouklo jako by mělo každou chvíli vyskočit z hrudního koše.

Hermiona lítostivě přikývla bradou. „Nevěděli jsme, jak ti to říct, čekali jsme, až se vzbudíš… Ale… Totiž… Asi se stala nějaká chyba. Nikdo neví, co se tam stalo, ale už když tě Malfoy našel…“

„Cože?! Našel mě Malfoy?“

Následovalo další nevinné přikývnutí.

„A co je k sakru tohle? On mě našel takhle?“ ukázal Harry na svůj hrudník a ve svém hlase i on sám zaslechl paniku. Pomalu začínal propadat hysterii. Uvědomil si, že jeho hlas je nepřirozeně vyšší a tak nějak více do altu. Nádech, výdech, jednou a dvakrát, nepomáhalo to, ne moc. Všechno začínalo dávat podivný smysl, tedy v případě, pokud člověk očekává, že se z něj ze dne na den stane někdo jiný.

 

„Víš, kámo,“ začal Ron… „Seš fakt kus, ale…“ Hermiona zrzouna práskla přes paži a obdařila ho nehezkým pohledem, který jasně naznačoval, že má raději být zticha.

„Harry, nevíme, co se ti stalo, cos tam dělal, ale prostě… Když tě Malfoy našel, už si vypadal takhle… No a… Lékouzelníci neví, jak to zvrátit… Vypadá to, že…“

„Cože? Hermiono, co tím chceš u Merlina říct? Že už navždycky zůstanu takhle?“ obrátil se k sobě a nečekaně sebou trhnul, protože mu po tváři sjel dlouhý černý pramen a zakotvil na plném hrudníku.

Oba návštěvníci nervózně polkli, ale nic neřekli a všem bylo jasné, že ne nadarmo se říká, že mlčení je souhlas. U Merlina, všechny souhlasy by Harry v tu ránu zrušil.

„U Godrickových vousů, takže… Chcete říct, že ode dneška…“ položil se znovu do postele a schoval si obličej do svých dlaní, které se rázem zdály být něžnější a jemnější a o něco menší, než na jaké byl obvykle zvyklý, větu ani nedořekl, nepotřebovala dokončit, chápal to každý z nich…

„Zítra ráno tě chtějí pustit, Harry… Pokud bude vše v pořádku… I když… To asi není úplně v pořádku…“

Ron přikývnul. Možná jen z principu, možná ze solidarity, možná ze samotné existence. Ron zde byl zkrátka proto, aby přikyvoval, když se to potřebuje.

Oslovený nereagoval, stále měl obličej zabořený v dlaních a snažil se přizpůsobit nastalé situaci, i když to zrovna sotva bylo možné. „A je nějaký způsob...?" snažil se zachytit pomyslného stébla, jako ten příslovečný tonoucí, nebo alespoň ve skrytu doufal, že mu ho někdo nabídne.

„Nevíme. Ale jedna lékouzelnice říkala, že je tu možná jeden neosvědčený způsob, ale že funguje jen v případech nepovedených Mnoholičných lektvarů a lektvary tohoto typu jsou velice vzácné a málokdo je umí uvařit… A…“

„Zkrať to, Hermiono,“ zaskřehotal Harry tím neobvyklým hlasem, který ho už z principu iritoval. Samotná intonace hlasu se mu třásla a byla v něm panika už o mnoho znatelnější než předtím.

„Severus Snape,“ konstatovala suše Hermiona a všem bylo ihned jasné, co tím mínila.

„Takže jediná má záchrana je ten umaštěný parchant, no výborně…“

„Není to ale jisté… Takže…“

„Takže ze mě prostě může už do konce života být ženská!“ zapištěl nepřirozeně své původní intonaci Harry.

„Je mi to líto, Harry!“ ozvala se přiškrceně Hermiona, zatímco sklonila pohled někam k zemi, jakoby samotným prohlášením prohrála samotnou válku.

„Jo, kámo. Nic to nemění na tom, že my budeme vždycky tví přátelé…“ ozval se zničehonic nejmladší syn Weasleyů. Na Rona bylo vždycky spolehnutí.

Tohle byla jedna z těch chvil, kdy si Hermiona uvědomovala, proč Rona Weasleyho vlastně milovala.

„Kdo to všechno ví? Předpokládám, že celý kouzelnický svět,“ poprvé po chvíli si Harry dovolil svůj obličej uvolnit ze sevření svých dlaní a podíval se své kamarádce zpříma do očí s nejistou prosbou o pomyslné vysvobození.

„Ne, naštěstí to víme jen my, Malfoy, samozřejmě Pastorek, zdejší lékouzelníci, kteří složili Neporušitelný slib a Ginny…“

„Ginny,“ zašeptal Chlapec, který přežil proto, aby se z něj nakonec stala dívka se skřehotavým hlasem. „Probůh… Co s ní je? Jak to vzala?“

„Vcelku dobře, byla poměrně v šoku, což se dalo čekat, ještě před chvilkou tu byla, ale musela jít do práce. Ale spíš o tebe měla strašný strach…“

„Jsem idiot…“

„Harry…“

„Ne, Hermiono. Měly jste pravdu, obě dvě. Vy jste věděly, proč se mám tomu oblouku vyhýbat. Když jsem se dotknul toho pláště, který ho zakrývá, vymrštilo mě to proti zdi… Netušil jsem, co se stane, ale stalo se to a asi jsem to i cítil, už nevím. Vy jste mě ale obě dvě na to upozorňovaly, já jako obvykle se svou tvrdohlavostí neposlouchal. Můžu si za to sám…“ v momentě, kdy ta slova pronášel, už ani nezněl naštvaně, spíš jen trošku zničeně a v hlase se mu objevil podtón smíření. Vzdychl. Asi jen pro vlastní pocit, protože hned na to si promnul víčka.

Hermiona nic neřekla. Věděla, že by ho měla utěšit, ale zároveň věděla, že měla tehdy pravdu a jeho poznatek má opodstatnění. Tak jen položila svou dlaň na jeho drobné rameno a několikrát zkusmo po něm přejela na znamení pochopení.

 

„Chtěl bych se vidět,“ pročísl po chvíli ticha znovu jeho nový nabytý hlas. Stále si zvykal na ten zvuk. Byl nový, žádný z těch, které by znal. Nedal se zaměnit.

Hermiona přikývla. Postoupila o několik kroků dál k nočnímu stolku na druhé straně postele a uchopila svou kabelovou tašku. Chvíli se v ní přehrabovala, načež po nějakých dvou minutách z ní vytáhla malé zrcátko s šedivými rámy a podala ho Harrymu, i když jí ve tváři hrál lítostivý výraz. Harry se ho snažil ignorovat, věděl, nebo spíše tušil, čemu čelí. I když to nebyla zrovna situace, které by běžně čelil a na kterou by ho kdokoliv v minulosti mohl připravit.

 

Nebelvír se zprvu neodvažoval do zrcátka pohlédnout, a tak ho na okamžik zkrátka jen obrátil lícem do peřiny, než se zhluboka nadechl. Na moment zavřel víčka a ještě jednou, ale o to výrazněji se nadechl. Jakmile se trošku uklidnil a nabral trochu té odvahy, o které se traduje v Nebelvíru, otočil zrcátko ke svému obličeji a poté otevřel víčka.

Spatřil obličej tolik známý, ale i neznámý. I když trochu rozmazaně, protože neměl brýle, ale viděl. Viděl, co musel. Nebo spíš co měl, co ho osud donutil vidět.

Chvíli netušil, kdo ta osoba na druhé straně vlastně je, ale zároveň věděl, že si aspoň trochu ponechal své rysy.
Zpracovával ten okamžik, kdy se znovu srdce pokusilo prodrat vyrvat skrz hrudní koš ven. Důležité bylo hlavně to, aby se snažil zachovat klid. Kdy se snažil donutit rozum pracovat způsobem, který by mu přinesl jedině ta správná očekávání.

Ale pravdou bylo, že sledoval stále sám sebe.

Oči byly stejně smaragdově zelené jako předtím. Vlasy stejně uhlově černé, pouze už mu nesahaly pod uši, nýbrž mu splývaly podél těla až kamsi k dece, z čehož usoudil, že jsou zřejmě dost dlouhé na to, aby z nich sakra upletl lodní lana!

Řasy kolem očí mu nepatrně zhoustly a prodloužily se. Nebo alespoň měl ten dojem, protože to vypadalo, jako by mu někdo orámoval oči – ať už to lidi dělají čímkoliv a z jakýchkoliv důvodů. Sakra.

Jeho rysy ve tváři neočekávaně zjemněly. Tvář měl méně kulatou, bradu trošku ostřejší a lícní kosti uhlazenější. Čelo nepatrně vyšší a nos menší a drobnější, se špičkou více do výšky. Rty byly plnější a jako by byly více prokrvené.

Stále to byl on, v něčem se poznával, nicméně zároveň to on už nebyl. Jen jediná věc zůstala nedotčená a neměnná. Jako stigma, které člověka provází nezvaně životem, když o to nestojí. Klikatá jizva na jeho čele. Ta jizva, která byla podpisem jeho existence. Jak jinak, ani magie si s ní nevěděla rady.

 

Když se tam viděl, probíhaly v něm dost protichůdné pocity. V jednom okamžiku byl psychicky na dně, protože věděl, že ode dneška se jeho život rapidně změnil. Neuměl žít jako dívka nebo žena, celá dlouhá léta žil jako muž, miloval Ginny, všechno se mu sesypalo jako domeček z karet přímo do klína. Ohrožená nebyla jen jeho kariéra, jeho minulost i budoucnost, ohrožený byl i jeho vztah s ní, jeho život, jeho existence. A co se týkalo jejich už tak narušeného vztahu, nejen, že byl ohrožený ten, ale... Nejspíš ho tím úplně zničil. Copak by jeho milovaná dívka mohla žít s osobou stejného pohlaví? Mohla?

 

Všechno bylo jinak. Všechno.

Na druhý pohled, ten pocit mu našeptával něco jiného. Viděl sebe jako ženu s možnostmi, jako ženu, která se sama sobě v rámci možností zalíbila (pokud se to tak dalo brát).

Viděl, jak jeho tvář zněžněla, možná i zkrásněla.

Probíhal v něm vnitřní boj. Jedna strana bojovala za to, aby se snažil svého nynějšího těla zbavit, nicméně ta druhá  - teď už nejspíš ženská část - bojovala za to, aby to s ní zkusil.

 

Sám věděl, že to už nikdy nebude jako dřív. Přišel o Ginny, už asi navždy. Co by si namlouval, ztratil ji dávno dřív, než se tohle stalo. Předešlé měsíce mezi nimi byly naprosté fiasko. Poslední rok jako by byl hlavním programem na pomyslném jevišti samotného přesvědčení o hloubce jejich vztahu. Jediné, o čem celé dějství pojednávalo, byla nepřítomnost hlavních aktérů.

Nicméně i tak už to dřív mezi nimi jiskřilo, ale stále věřil, že se to spraví. Někdy. Možná. Jednou.

Jednu věc ale věděl, a to, že teď už těžko něco napraví. Zůstane sám, protože ho žádná dívka už nebude chtít. Nejenom Ginny.

Zatahal se za prameny vlasů, které nebyl zvyklý vnímat. Dokázal by… Ne, to bylo hloupé. Ale co když… Ani to ne… On byl… On… Nebo… Jak by… A co by… Kde a s kým…

Kdy?

 

A co teprve jeho existence samotná? Má si říkat Harry Potter? Má společnosti odhalit své tajemství? Má vystupovat jako on sám nebo má ze sebe udělat někoho jiného? Kdo teď vlastně je?

Pomohl by mu Snape? Hermiona říkala, že je zde ta možnost, ale není jistá a navíc… On a Snape. Ani po válce se vztahy mezi nimi nevylepšily a on věděl, že pokud bude od něj potřebovat laskavost, bude se muset plazit po podlaze na kolenou a líbat mu při nejmenším nohy, aby mu vyhověl. Tohle ponížení… Stojí mu to za to? Aby mu to vrátilo jeho původní život?

Všechno je… V pr… U Merlina… Ztraceno!

 

Nechal své myšlenky, aby se s bolestí zanítily do hloubky, aby se utápěly v té trpké podstatě, protože jinak to ani nešlo. Lidem se obvykle nestává, aby se jejich život obrátil naruby. Stále se snažil konejšit natolik, aby ho nepostihla jakási ataka.

 

Vrátil Hermioně zrcátko. Jeho zrak byl najednou kalný. Po okrajích spodních víček se začaly tvořit slané potůčky slz. Nikdy nebyl tak citlivý, aby ho tohle rozhodilo způsobem, který by natolik prožíval. Zatraceně, on brečí…

Že by nějaké vedlejší účinky toho, že nyní jeho existence čerpá z ženského těla?

 

„Co teď budu dělat,“ zašeptal bezmocně. V té větě nebyl žádný tázavý tón, zněla odevzdaně a nespokojeně, spíše jako konstatování.

Jeho nejlepší kamarádka si přisedla k němu na postel a konejšivě ho uchopila za dlaň pravé ruky. Pevně ji semkla prsty na důkaz vlastní pravdy a odhodlání.

„Všechno bude v pořádku, uvidíš. Zatím jsme to zařídili tak, že jsi Harriet Evansová. Pro místní nezasvěcené lékouzelníky. Ti ostatní to samozřejmě ví, ale jak jsem už říkala, podepsali slib mlčenlivosti," chvilku se zadrhla a hleděla do nešťastné tváře dívky s dlouhými černými vlasy. Dívky, která dříve dívkou nebývala. Dívky, která byla duší mužem.

Hermiona se snažila neznít moc tragicky, aby tím nenarušila Harryho motivaci. „Takže ti budeme i nadále říkat Harry. Ale pokud se ti to nezdá, samozřejmě je to tvůj život a můžeš si říct…“

„Ne, to je v pořádku,“ vzdychnul znovu Chlapec, který to všechno okolo přežil, aby z něj byla ženská, „myslím…“ zamyslel se a lehce přikývnul, než položil dlaně do klína. „Myslím, že tak to bude asi nejlepší. A pokud mi už ani Snape nepomůže, budu muset s pravdou ven. Byl jsem celý život zvyklý na takové oslovení, takže jsem od tebe ani nic lepšího nečekal. Vyhovuje mi to, díky, Hermiono, seš skvělá jako vždycky.“

Přes všechna očekávání promnul znovu svoje černé vlasy a ironicky se usmál. „Všechno pokazím…“ pokývnul nevěřícně hlavou. „Ale co v práci? To mám takhle jít do práce? Nikdo mě tam nezná a kde se jako poděl Harry Potter?“

„Pastorek ví o téhle prekérní situaci a máme ti vyřídit, že až budeš schopen, máš se za ním stavit na ministerstvo. Ale zatím o tom víme jen my, on a Malfoy s Ginny. Ani Weasleyovi o tom neví, ani Remus s Tonksovou, pokud jim to budeš chtít říct sám, je to na tobě, nechtěli jsme jednat za tebe.“

„Děkuji ti, Hermiono,“ otočil se na zrzka sedícího opodál, „díky i tobě Rone, díky vám oběma.“

 

 

 

***

 

 

 

Když byl Harry následující den propuštěn domů, čekala tam na něj jeho přítelkyně.

Bohužel mu vůbec neušlo, že se Ginny chová mírně odtažitě, ale nesnažil se píchat do vosího hnízda. Tušil, že by to nemělo užitek. Nicméně ona měla zřejmě jiný názor.

 

„Dost ironie osudu, viď, Harry? Za celá léta sis neudělal volno v práci kvůli své přítelkyně a teď, když seš sám dívka, tak to budeš muset podstoupit. Musí to být strašné…“

Její hlas zněl jedovatě sám o sobě. Čpěla z něj výčitka. Harry to v samotném projevu cítil na vlastní kůži, i když netušil proč. Snad jako by tam už byla i dřív…

Nerozuměl tomu, kde se ta jedovatost v ní vzala. Zněla skoro jako Malfoy, kterého tolik nesnášel a který snad jako jediný, kromě Snapea, by byl tohoto schopný. Ale samozřejmě měla pravdu, a to nic neměnilo na samotném poznání té pravdy, nicméně při představě, že by snad měl bystrozory honit v podpatcích a v sukni, se mu dělalo mdlo. Měla svou pravdu, přesto tohle nebyla citlivá a chápavá Ginny. Tahle dívka k ní měla daleko. V životě od ní Harry neslyšel něco tak trefně ponižujícího a zároveň bolestivého. Netušil, jestli si to brát osobně nebo ne. Zraňovalo to jeho ješitnost, city, ale i přes to všechno cítil, že je to jen střela od boku ublížené ženy. Takže jak to měl brát?

Sklopil zraněně hlavu, ale nic neřekl. Neměl k tomu co dodat. Mohl si za to sám.

 

„Promiň,“ ozvalo se po chvilce z Ginniných úst. „Já jsem to tak nemyslela. Zkrátka jsem z toho pořád dost mimo, a už mi to nemyslí. Nezlob se, prosím.“

Už se jala ho obejmout, když si to na poslední chvíli rozmyslela. Myšlenka, že by měla obejmout tělo dívky, kterou vlastně milovala kdysi jako muže, ji zřejmě zastrašila. Alespoň Harry si to tak vyložil.

Ginny se zhluboka nadechla a znovu vydechla. Harry to v jejím výrazu viděl.

Pořád se nemohla smířit s tím, že vlastně její Harry už tady není. Bylo to jako by zrovna umřel. „Nechám tě tu o samotě, myslím, že máš nad čím přemýšlet a musíš si zvykat sám… Teda asi sama… Promiň. Merline, to je příšerný nezvyk. Zkrátka si musíš zvykat sama na sebe…“

„Sama," zopakoval Harry zkroušeně a přimhouřil víčka. Jestli byl kdy moment, kdy si pomyslel, že by chtěl umřít, byl to zrovna tento. Proč na tom oddělení neumřel, když se pokusil zdolat tahle rizika? To šílenství, od kterého ho ze samotné logiky věci odrazovali skoro všichni jeho blízcí?

Dívka s oříškovýma očima se už chystala k odchodu, když v tom ji ještě Harry chytil zlehka za paži. Otočila se k němu s ublíženým výrazem. Pohlédli si do očí.

 

„Ginny, ty víš, že jsem ti nechtěl ublížit. Já tě mám pořád rád…“

„Já vím. Ale bohužel se naše situace tímto vyřešila. Sám… Sama víš, že v posledních letech už to nebylo ono. Mám tě ráda, je to zvláštní, i jako dívku, moje srdce se to snaží chápat, má tě rádo, ale nechce s tebou takto být… Protože cítí, že to není správné. Nebo by nemělo být.“

„Já vím,“ skousnul si Harry spodní ret. „Chci se ti za všechno omluvit. Za to strádání, za to, že jsem se ti nevěnoval. Za tohle,“ ukázal na své tělo. „Miluji tě, Gin.“

 

Zrzavá dívka se usmála a s koutky vyvýšenými do lící přistoupila k Harrymu. Pohladila ho prsty po pravé tváři. „Odpouštím ti. Běž si odpočinout, dej si třeba horkou vanu a jdi si lehnout. Potřebuješ hodně přemýšlet. Zatím sbohem, Harriet Evansová,“ naklonila se, aby políbila čelo ženy, která byla kdysi mužem, vůči němuž cítila upřímnou a nesobeckou lásku.

 

 

 

***

 

 

 

Když Harriet Evansová večer po koupeli a důkladném prozkoumání vlastního těla zjistila, že se jí líbí její tělo, mírně se znepokojila a současně i dmula pýchou. Líbit se sama sobě. Bylo to… Jak to říct jinými slovy. Možná nepatřičné, nežádoucí, nečekané, nechtěné, nelibé.

 

Znepokojující. To bylo to slovo, které vystihovalo vše.

Vždycky se Harrymu líbily dlouhé vlasy, ale nikdy by ho nenapadlo, že sám bude mít jednou vlasy až po pas a křivky, které ho přiváděly k šílenství. A když si uvědomil, že sám sebe vzrušil pohledem  - zkrátka jen samotným pohledem sám na sebe v zrcadle, bylo mu ještě hůř.

V duchu zadoufal, že pokud zůstane už navždy uvězněn v tomto těle, najde nějakou tolerantní partnerku, které se taky budou líbit ženy. Snad. Nedokázal by žít bez jakékoliv citové investice. Nedokázal by postrádat něhu a lásku, laskání a vášeň. Nedokázal by to. Nedokázal by… Být jen tak a pro nic. Bez emocí a vnímání.

 

 

Poslední myšlenku, když usínal, věnoval Ginny. Jedna horká slza si našla cestičku skrze řasy až přes lícní kost a skončila na polštáři, který ji pohltil s houževnatou snahou o pochopení.

Pak už ho – nebo snad ji – unaveného či snad unavenou dostihl Morfeus.

Tmu vystřídaly sny a pravidelný dech.